Minule jsme sledovali neoblomného důchodce uvázaného k létajícímu domu. Nyní Pixar vypráví o hračkách na prahu důchodového věku. Je s nimi stále zábava, ale senilita stáří se projevuje na nudných a zdlouhavých pasážích a opakujících se motivech.
Vždy mě u Příběhu hraček a jejich světa trápila jedna otázka. Nikdy jsem neměl problém s tím, že dotyčné hračky disponují vlastním vědomím a svědomím. Ale zajímalo mě, jak v prvopočátku svého života reagují na to, že jsou hračky. Příkladem budiž hned v prvním díle krize identity Buzze Rakeťáka, která spočívala v uvědomění, že je jen hračkou. Proč ale ve chvílích, kdy byl ještě skálopevně přesvědčen o svém boji za galaktickou alianci v přítomnosti dítěte „ztrácel vědomí“. Jsou tedy tyto stavy jakýmsi automatickým reflexem na způsob svalů naší vůlí neovládanými (srdce, trávení…), nebo je to jejich samostatnou reakcí. Tento problém zůstává v Hračkách nevyřčen a mnozí by namítli, že to nehraje žádnou roli, ale mě osobně by to zajímalo víc, než další variace na podobné motivy, které se posouvají jen do lehce jiné roviny, ale na pohled jsou stále stejné. Zůstat s Andym, nebo ne?
Věčný strach hraček a zdroj existenciální nejistoty – otázka, co až Andy vyroste, se stává skutečností. Majitel a strůjce neuvěřitelných fiktivních dobrodružství vyrostl dětským bačkůrkám i nespoutané fantazii. Jde na vysokou školu a s tím souvisí přesun na koleji. Hračkám by člověk jen těžko vysvětloval, že holky na ně zrovna neletí, takže by jejich balení a vůbec život mezi vrstevníky byly složité. Hraček už mu tak jako tak moc nezbylo. Nejvíce asi překvapí nepřítomnost pastýřky, Woodyho platonické lásky. Andyho matka se opět dopustí chyby, která odstartuje celé dobrodružství. I když si Andy chce své staré a nejoblíbenější hračky schovat na půdu, puberťácké ignorování autorit a posedlost pořádkem u matek dohromady zapříčiní, že skončí v popelnici. Jen tak tak se jim podaří zachránit umělohmotné krčky a rozhodnou se dobrovolně k pobytu v mateřské školce. Tam se setkávají s novými hračkami a představa věčné hry s dětmi se jeví jako ráj na zemi.
Nejnovější díl tedy přichází s celou plejádou nových charakterů, ale jen dva získávají jasnější obrysy, a to růžový medvídek Mazel, šéf mateřské školky, a vyfešákovaný Ken. Další postavičky, na kterých tvůrci zcela jistě hodně dřeli (ježek, fialová chobotnic atd.), jsou dost v pozadí a jejich prostor je minimální. Rozhodně se tedy neopakuje situace s druhým dílem, kdy doplňující figurky z Woodyho show hrály roli pomalu významnější než pan Brambůrek, Slinky či Rex.
Dost obav ohledně rozhodnutí natočit třetí díl souviselo s tím, že hračky byly jako první počítačově animovaný film vybrány z toho důvodu, že plastičnost tehdejších efektů neškodila vzhledu. Hračky totiž často jsou plastikové. Naštěstí i v tomhle ohledu je co zlepšovat, a tak Příběh hraček vedle jiných animovaných filmů dneška nepůsobí primitivně, hlavně se zapracovalo na lidských aktérech a svůj prostor dostaly i velmi oblíbení plyšáci. Hlavně starý Mazel, ze kterého se navzdory prvnímu hebkému dojmu vyklube další hračka zralá na psychiatra.
Zděsil mě však pocit trapnosti, který mě v některých momentech zachvátil a který se mě při sledování předchozích dílů nikdy nedotkl. Jako by slíbená nostalgie za přízrakem bezstarostného dětství plného hraní zmutovala v infantilní dovádění jednoduše naplňující klišé dětské hry, ale nepřinášející skutečné potěšení pro dospívajícího a dospělého diváka.
Na druhou stranu pak přijdou chvíle, kdy film změní tón vyprávění, nabere na napínavosti a dobrodružnosti a je radost sledovat, s jakými nápady tvůrci přicházejí. Jak moc je samotná školka jako taková pastelově přeplácaná a její úloha ideálního domova důchodců pro hračky nefunguje kvůli přemíře infantilnosti, tak kontrast s tím, co se ve školce skutečně děje, že se naši oblíbení hrdinové ocitají v tvrdém autoritářském režimu s nekompromisními represemi a velkým bratrem za zády, je bravurní. Stejně tak je podobně jako v druhém díle i zde příjemný odkaz na klasické Hvězdné války. Císař musí být svržen, ale kdo by čekal, že v tomto momentě dojdou hračky konečně happy endu, jejich cesta za pochopením svého údělu je ještě přivede do mrazivého momentu, v němž musí skutečně čelit nevyhnutelné zkáze, konci své existence. Mrazení z toho, jaké emoce z této scény dokázali vymámit, je bravurní. Zároveň svým konceptem a dopadem jako by patřila do jiného filmu.
Nejvíce však zabolí ta skutečnost, že se hračky se svými problémy pořád točí do kola. Buzz zase musí řešit, kdo je. Jessie zase argumentuje tím, že je Andy jako ostatní děti a že už si s nimi nebude hrát. A Woody se zase snaží všechny přesvědčit o své pravdě a s láskyplným podpisem na podrážce poukazuje na to, komu patří…kam patří. Nové postavy zůstávají kvůli kvantitě v kvalitativní nevýhodě, ačkoliv potenciál Kena jako toho, „kdo rozhodně není holčičí hračka“, je krásně využit. Po Woodym a spol. se mi osobně bude stýskat, ve třetím díle se ne úplně tak dokonale stávají oslavou významu hraček v našich životech a jejich údělu, který nemusí skončit. Ale myslím, že už je vážně na čase, odložit je na filmovou půdu a jít dál. Pixar na pokračování filmů moc nevěřil, teď jich chystá spoustu a může si tím dost uškodit (Auta 2, Příšerky s.r.o. 2). Jejich originální náměty, kterým na začátku devadesátých let byl i Příběh hraček, jsou ten největší poklad, který mají.
Písnička na závěr:
