Láska jako trám, nebo čiré bláznovství pomatené ženštiny? Nahlédněte do příběhu ženy, která nezvládla rozlišit mezi láskou mateřskou a mileneckou. Lyrický film o klonování.
Rebecca se zamilovala, už když jí bylo devět, jenomže pouto, které navázala s o rok starším Thomasem, bylo záhy zpřetrháno, když se musela odstěhovat do Tokia. Den odjezdu byl o to smutnější, že se Thomas nepřišel rozloučit. Po letech se na známá místa vrací a nalézá Thomase, který zůstal takovým, jakého měla ráda. Tragédie je ovšem znovu rozdělí a Rebecca zvolí moderní metodu, která by jí měla přítele vrátit – klonování.
Problematika klonování je v Lůně vedena na úrovni intimního zpytování a psychologických dopadů na okolí, než že by se autor chtěl výrazně zapojit do politické a etické debaty o správnosti umělé replikace lidí. Potíž s touhle genetickou vymožeností ho zaujal jako člověka a z lidského hlediska ho převrací a zkoumá a v rámci filmového vyprávění se vůbec za ničím nežene. Z toho vyplývá přístup, který vyhoví jenom nejtrpělivějším divákům, kteří dokážou ocenit proklatě vyváženou kompozici a beztvaré prostředí bez času na pomezí země a vody, kde vývoj postav plyne svým vlastním tempem.
Benedek Fliegauf je s vynášením soudů jenom velmi opatrný. Ostatně to, co sleduje, je na výsost ojedinělý příklad extrémního přístupu ke klonování. Žena si naklonuje z genetické informace vlastního milence svého syna. Přeskakuje otázky, kterými by se měla zaobírat postava při smyslech – přinese mi tahle cesta uspokojení, kterého nemůžu dosáhnout po smrti milovaného muže? Za poměření by stála i hodnota milenecké a mateřské lásky, které se o nově narozeného Thomase musí zákonitě prát. Místo truchlení za mrtvého a přijetí nenapravitelné ztráty nastupuje nepřirozená touha po obnově a navrácení a Lůno tak odhaluje frankensteinovský potenciál klonování spjatý s leitmotivem nesmrtelnosti. Když se Indové těší z reinkarnace, proč by klonování nemohlo zajistit nám všem, že se v opakovaných cyklech budeme rodit a prožívat tolik životů, kolik budeme chtít. Pro autora je význačnější ten moment, kdy je možno skrze vlastní reprodukční potenciál těla a za asistence moderní vědy vrátit život tomu, kdo o něj předčasně a nezaslouženě přišel.
Záhy se v něm ale promítá fakt, že nositelem výpovědní hodnoty není ani trochu samotný klon, ale lidé, kteří jej obklopují. Stranou tak Fliegauf nechává vyrovnání se s vlastní identitou a ani trochu se nezajímá o to, že klonování je pouze procesem tělesné obnovy, ale duše, to, čím dotyčná osoba před smrtí a naklonováním byla, je pryč a není možné ji uchovat v novém těle. Návaznost je tak přerušena a nový Thomas je někým úplně jiný, než koho by si v něm rodina přála mít. To se jako osudové ukáže v závěrečném aktu, který přináší (sic) trýznivé uspokojení a navrch tematickou satisfakci po dlouhém očekávání konfliktu.
Vůdčí role spočívá na Evě Greenové, která hraje víc výrazem než slovy, stejně jako Fliegauf nechává hovořit obraz a ne řeč. Filmem prochází s éterickou samozřejmostí, sebevědomou tvrdohlavostí a nepochopitelnou věrností a trpělivostí vůči milované osobě. Kdo neví, že jde na film s klonovací tematikou, může být v úvodu chytře zmaten, protože v odvážném činu lze spatřovat i touhu mít potomka za každou cenu, ovšem tentokrát dovedenou do absurdní podoby. Greenová dokáže efektně vystihnout lásku mateřskou i mileneckou, mezi nimiž se zdi rozpadají, až ve výsledku máme co dočinění se smutnou životní existencí, která v nicotě trpí.
Kdo má ještě v živé paměti Další rok, výtečný film Mikea Leigha z počátku roku, pousměje se nad castingovým výběrem Thomasových rodičů, kterými se stali Lesley Manvilleová a Peter Wright. Z hereckých představitelů však rozhodně stojí za zmínku dětští protagonisté, kteří měli za úkol sehrát rané party Evy Greenové a Matta Smithe. Ani Ruby O. Fee ani Tristan Christopher nemají s hraním moc zkušeností, ale dětskou lásku dokázali vystihnout s jemnou nevinností i ryzím odevzdáním.
Fliegauf se již osvědčil jako vizuálně citlivý režisér, který měl dost talentu, aby nemusel chodit na filmovou školu. Lůno je důkazem jiného filmového vnímání, které se na škole nenaučíte, ale musíte ho mít prožité. Prožít si film Lůno může bolet, ale ve svém minimalismu je emocionálně bohatý.
