Sexistická komedie režiséra divácky veleúspěšných Žen v pokušení nabízí nevěru z pohledu mužů – zoufalce (Jiří Macháček) a anticharismatického dědka (Bolek Polívka).
Jiří Vejdělek přichází s dalším filmem o vztazích. Napsal si k němu scénář, je jeho producentem i režisérem, jde tedy o autorský film, ve kterém je čitelný určitý rukopis (např. snobské kostýmy, žoviální postava atd.). Tematicky se snímek vrací k nevěře a užívání si života. Zase tu hraje Jiří Macháček (a zase) ňoumu, mentorem jeho postavy je vyvařený Polívka alias jeho tchán Rudolf. Zeťovi Ondřejovi neustále vnucuje ideu nevěry, jakožto lék na nudné manželství, a vůbec mu nevadí, že podvedenou by byla jeho vlastní dcera. Rudolfovi je přes 60 let, dělá taxikáře a chce osouložit každou ženu, která se mu zalíbí. Případné podezření úspěšně zakrývá výmluvami, že chodí pravidelně na kulečník.
Jednou jdou oba skutečně na kulečník a přichází ona hojně propagovaná scéna na plakátech a v traileru. Atraktivní herečka Éva Vica Kerekes je prototyp sexbomby – a to nepíšu jen kvůli jejím zrzavým vlasům a obličeji. Její postava (Slovenka Šarlota) v upnutých minišatech s velkým výstřihem ukazuje, co může (respektive zakrývá nutné minimum). Scéna má docela vtipnou pointu, pánové budou mít na co zírat, ale touto dobou bude každému přemýšlivému člověku jasná jedna věc. Muži v naději jsou šovinističtí, až to bije do očí, ale nejsem feministka, takže to nepovažuji za nejpodstatnější potíž filmu. Ale kéž by byl vzkaz ženám alespoň částečně rafinovaně skrytý.
Problém filmu spočívá v tom, že Vejdělek se snaží kombinovat tragédii s komedií – a to je u něj zcela nefunkční model. Ten zručně ovládá, respektive ovládal Jan Hřebejk. Některé dialogy jsou poměrně zábavné, smutné pasáže působí autenticky, jsou však příliš brzy vystřídány nějakým vesměs stupidním vtipem, který jako kdyby divákovi říkal, že nyní je čas přejít zpět do uvolněného veselí. Snímek navíc vykrádá svého předchůdce a nenabízí příliš originality. V Ženách v pokušení tančila hlavní hrdinka břišní tance, tady je Šarlota tanečnicí, v obou filmech je nečekaná smrt a promiskuitní postava… důchodového věku a její „student“. Erotiky je v Mužích v naději na český snímek docela dost, některé scény mají jistou míru fantazie nebo vtipu – rozhodně nepatřících do kategorie rodinný film. De facto je udivující, že film je přístupný od 12 let, ovšem systém přístupnosti v Česku nechme na jindy.
Ženy v pokušení měly zábavnou a charismatickou postavu, kterou ztvárnila výborná Eliška Balzerová. Muži v naději však žádným tahounem nedisponují. Při donchuánovských hláškách přestárlého Polívky se zvedá žaludek („Ta má stehýýnka, kamaráde.“) a držitelka Thalie Petra Hřebíčková (Ondřejova manželka) předvádí velmi vlažný výkon, který nevykompenzují ani Šarlotiny křivky. Přesvědčivá je pouze Simona Stašová, jejíž snahy však zcela degraduje scénář tupými a nesmyslnými moudry. Dceři vysvětluje, jak je důležité manželovi (četné!) nevěry odpouštět, hlavní je, že se pak večer muž vrátí k rodině. Zápletka se postupně komplikuje, nevěr přibývá a leckomu už to může připadat jako fraška. Film si ze sebe ovšem legraci nedělá a nadhled postrádá. Zcela explicitně předkládá myšlenku, že nevěra stagnující manželství oživí a všem prospěje.
Film je místy násilně lascivní (viz samotný plakát a lá Hollywood) a spousta replik laciných. Snaží se tvářit jako příběh, který se může stát komukoli z nás, ale prostředky, které k tomu využívá, jsou absolutně nedůvěryhodné až směšné. Manželský pár je na tom finančně poměrně špatně, bydlí však na Staroměstském náměstí (a vlastní restauraci u Karlova mostu), v parku běhají ženy, které vypadají jak modelky, a kuchař-amatér servíruje jídlo lépe než Pohlreich, aniž by nás přesvědčil, že umí aspoň hemenex. Rudolf s Ondřejem chodí vyklepávat koberce kousek od Kampy, v zimě hrají děti v centru na ulici hokej (!) a ženy se na návštěvu restaurace vyšňoří jako manželky mafiánských bosů na tajném večírku za prohibice. Samoúčelnost z některých scén přímo stříká – například když se Šarlota vydá v tuhé zimě ven pouze v ultrakrátkém kabátku, jen aby byly vidět hereččiny nohy. Luxusní interiéry, nejznámější a nejatraktivnější adresy v Praze, kterými nás kameraman neustále oblažuje, působí jako nechtěná reklama na návštěvu české metropole. Otravný je i agresivní product placement, postavy čtou Blesk a Annonci, jezdí Citroënem a pijí Staroplzeňský Absinth a jí Sojový Suk, což kamera povinně zabírá, aby dostal štáb finance. A mohl natočit drahou finální scénu na horské dráze ve Stromovce, která mi už před deseti lety připadala jako atrakce, která nemá šanci projít technickou. Vejdělkova metafora života jako horské dráhy a také křivek ženského těla je natolik primitivní a bez špetky invence, že bych uronila slzu.
V dnešní době, kdy se u nás rozvádí každé druhé manželství a Česko patří k zemím s nejnižší porodností v Evropě, působí tento film jako absolutní výsměch důvěře, tradičním rodinným hodnotám a monogamním vztahům vůbec. Marketingová ředitelka Novy (partner filmu) má už teď slinu na bradě a nemůže se dočkat, až film poběží v televizi. Idea vysokého vejdělku není nekorektní, ovšem myšlenkové podhoubí filmu je odporné a nespravil to ani distributor snímku, který na tiskové konferenci prohlásil, že Muži v naději nejsou o nevěře, ale také o citech a lásce. Ne, nemyslel to ani trochu ironicky.
P.S.: Jedno malé plus u mě má film za scénu, v níž vilný Polívka vytáhne svoji dexterovskou krabičku se svými pečlivě setříděnými úlovky.
1 komentář