Pixar otevírá brány školy strašení, přitom hlavně děsí své fanoušky, že s dalším pokračováním úspěšného filmu se víc blíží tvůrčí krizi.
Krizi identity nezažívá jenom Superman, kterého v Muži z oceli Zack Snyder předvádí v dynamické moderní podobě galaktické velikosti i syrové malosti lidského bytí. Nejistotu ohledně své existenci zažívá v očích diváků studio Pixar, které rozjelo éru digitálně animovaných snímků, proslulo kolektivním přívalem nápadů a dovedností bavit mezigenerační publikum.
Jenomže se objevují pochybnosti, a to když přijdou s novou věcí (Rebelka), tak když se vrací k osvědčené jistotě (Auta 2). Má v proměňující se nátuře firmy prsty konglomerát Disney, který jako nezastavitelná povodeň vstřebává všechno, od komiksů po vesmírná sci-fi? Co stojí za tím, že na plátnech kin opět straší dvojice Mike Wazowski a James P. Sullivan?
Pixar se vrací do minulosti
Dětské sny většinou končívají v říši fantazie. Většinou to bývají popeláři, kosmonauti, prezidenti. Když se však malý Mike během školní exkurze seznámí s pracovníky strašecí továrny, uvědomí si, že tohle je jeho osud – strašit děti a získávat tak cennou energii pohánějící svět Příšerek. Svému cíli dá vše a prvním velkým krokem je studium na katedře strašení na univerzitě.
Přísná děkanka, která drží rekord ve strašení, je nekompromisní k těm, kteří nezvládnou zkoušky na konci prvního semestru. Mike studuje, jak může, ale příroda mu nenadělila příliš příšerný vzhled. Na druhé straně nafoukanec Sullivan je pyšný na svou rodinnou historii a má děsivost v malíku. Aby však oba měli šanci udržet se na škole, jeví se jako jediná a spásná cesta účast na hrách o nejlepší strašidla. Vítězství by dokázalo jejich potenciál.
Škola základ strašení
Z pracovního prostředí se přesouvá do školního prostředí a už prvním náznakem úbytku nápaditosti je, že zatímco specifické metody jejich práce byly překvapivé, škola je prostě škola a sleduje tak linii, jakou se ubírá každý film o univerzitních studentech. Jsou tu spolky, jsou tu přednášky, jsou tu zkoušky, volnočasové aktivity a školní přebory.
Snímek zůstává věrný i ideologii o prominentních klubech, které jsou plné namyšlených sportovců a modelek, a outsiderských ubytovnách, v nichž žijí směšné typy, ale s dobrým srdcem a přátelským pohledem na svět. Obměnou zůstává jen to, že místo lidí zahltily počítače z pixarovských kanceláří učebny, koleje a trávníky příšerami všeho druhu. Kvantita v zásadě předčí kvalitu, i když u Příběhu hraček 3 to takový problém nebyl. Jenom se o variacích hrůzných prvků uvažuje v standardních roztomilých mantinelech, takže většina obyvatel světa Příšerek zůstává zaměnitelným křovím, jehož pojetí není zásadní, a prim hraje pár vyvolených v čele s Mikem a Jamesem.
Šprt a lajdák
Dvojka ústředních protagonistů omládla, takže mají víc elánů, víc chlupů a rovnátka na zubech. Jejich vztah nezačíná příliš pěkně, a tak se z filmu stává historka „o tom, jak jsme se poznali“. V zásadě na ní není nic vtipného nebo překvapivého. Jeden byl prominentní nabubřelec, druhý zase snaživý študent. Společné útrapy školského systému, který přeje průměrnosti (dostatečné znalosti spolu s dostatečnou hrůzností, ale ne pouze extrémní znalosti a ne pouze extrémní hrůznost), je dovedou až do momentu, který známe z původního filmu.
Neštěstím je, že jsou svázáni pouze vlastním světem univerzity kopírujícím lidský svět, jinak není svět Příšerek nijak narušen. Příběh tak před ně pokládá soutěž o několika disciplínách, v nichž musí excelovat, což vzhledem k bídnosti svého týmu musí zajistit důvtip. Pokud se až dosud nesl text v kritickém tónu, je nyní na čase obrátit směr, neboť navzdory propadu Pixaru jde o nadprůměrný animovaný film, který jen zbytečně lpí na přesvědčení vlastní všem filmům pro děti, tedy že neznají schémata a že je teprve poznávají. Zbytku stačí znát několik žánrových titulů jako Královna ročníku s Amandou Bynes.
Pryč se školou
Schematicky je snímek nepřekvapivý, nicméně ve využití propriet vycizelovaný, takže všechno šlape po dramaturgické stránce skvěle a scénář vede příběh jasným směrem. Emocionální moralita byla vždy součástí pixarovských filmů, dokázali ji však do příběhu tak zabalit, že útočila nekompromisně a přitom netrčela jako kůl v banalitě vyprávění pro děti. Dávku invence tak tvůrci projevili v závěrečném rozuzlení, které následuje po momentě, kdy většina žánrových filmů končí. Odhaluje se faleš, vítězství se proměňuje v prohru, nachází se pravá podstata přátelství a dokonce se kriticky vyjadřuje ke stádnímu způsobu školního systému, kterého k úspěchu není zapotřebí.
Udržuje se vysoký standard ve strašení i bavení. Snímek disponuje celou škálou vtipných momentů a také nabízí pohled za kulisy způsobů strašení, které vyvrcholí v závěrečném testu skutečného světa, kde jsou všechny klasické projevy hororové nálady znázorněny jako pracovní metody. Pestrá nabídky příšerek, které se zapojují do Mikeova týmu, nabízí hodně možností, co předvést, a film se v tom nedrží úplně zkrátka.
V zásadě bychom o nic nepřišli, kdybychom se nebyli o etudě vzdělávání dvou největších strašáků nikdy dozvěděli a raději se Pixar držel pořekadla o stejné řece. Na plátna kin se tak Příšerky vrací, protože jsme si je oblíbili a setkání s nimi je příjemné, ale vyznívají tak, že se spokojili s rutinním výstupem. Humor a schopné vyprávění jim neschází, ale o nadstavbu se nepokoušejí. Na doktorandský diplom nedosáhnou a zůstávají na bakalářském stupni.
P.S: Jako předfilm běží další drobná hříčka Modrý deštník, která má dešťově nostalgickou a osudově romantickou náladu s mnoha milými detaily, které se spojují v báječném celku.
