Ďábelský mozek ďábelsky dobrého animáku přehodnocuje svůj život a baví do morku své velké lebky parodií superhrdinů.
Studio Dreamworks si v letošní nabité filmové lize připisuje druhý suverénní homerun. Poté, co nám dali první lekci v tom Jak vycvičit draka (druhá je hlášena na rok 2013), nyní předvádějí plnokrevný superhrdinský animovaný film, v němž rozebírají všechna klišé tak důkladně, že si za hrdinu paradoxně zvolili padoucha. Jmenuje se Megamysl a jeho životním údělem je být tím nejhorším z nejhorších, být opak světla, dobra a lásky. Všechno by možná bylo jinak, kdyby nebylo Metro Mana, který podobně jako on na poslední chvíli v dětství uprchl z rozpadající se planety. Jenomže Megamysl byl na Zemi vychováván vězni v nápravném zařízení, zatímco Metro Man si užíval pozornosti zazobaných rodičů vyšší třídy. Kdyby to bylo naopak, nemusel by být tím, koho lidé nenávidí a opovrhují jím. Příležitost zpytovat svědomí přichází v momentě, kdy nešťastnou náhodou porazí svého věčného nepřítele a ztratí tím smysl života. Najde si nový, nebo zapojí svůj velký mozek, aby upekl nejhorší čin své kariéry?
V letošním roce došlo k častému jevu pozorovanému u animované tvorby. Lze ho nazvat dvojím viděním, jiní by v tom viděli nekalou konkurenci. Mluvím o případech, kdy se snímky dvou konkurenčních studií až nápadně podobají – v tématu nebo nápadu. Bylo to mořské prostředí (Hledá se Nemo vs. Příběh žraloka), ze světa hmyzu (Život brouka vs. Mravenec Z) nebo o prchající zvířeně (Madagaskar vs. Divočina). Letošním tématem roku byli padouši v hlavních rolích. V září jsme slzeli nad napravením zloducha skrze adopci tří roztomilých dětí v Já, padouch, nyní Dreamworks přichází s příběhem, který je epičtější, nápaditější a obejde se bez laciných fórků. Kde Já, padouch příliš cílil na dětského diváka, tam Megamysl ve své velkomyslnosti nezapomíná i na odrostlejší publikum. Je nesmírně zábavné, jaké všechny propriety typického záporáka začínající scenáristé Schoolcraft a Simons zakomponovali do typicky mravoličného příběhu. Možná to bylo dabingem, ale snad mi chyběl jen typicky temný, démonický smích. Pravděpodobněji se mu ale vyhnuli, jako vtip už byl totiž dávno vytěžen.
Megamysl výborně odsýpá a myslím, že všechny zásluhy nelze přiznat jen hostujícímu střihači Guillermu del Torovi. Výborně se prolíná komediální stránka s dramatickým nábojem, parodizace a absurdizace střetu zla a dobra a zajímavý pohled na problematiku tohoto souboje, kde ani jedno nemůže bez druhého být. Nejvíc však překvapí v akční stránce, která, zvlášť s přihlédnutím k efektu 3D, je epická. Blíží se tomu, co bych si představil, kdyby nechali Supermana natočit Rolandem Emmerichem. Destrukce je nebývalá, svižně podaná a drtivá v dopadu na divákovy smysly. Jistě, není to 2012, ale řezat budovy laserovým pohled ohromí více, než bych čekal.
Nicméně si Megamysl nemůže nárokovat takové zásluhy, jaké měli Úžasňákovi v práci s postavami a jejich vzájemnými vztahy. Megamysl hraje spíš na groteskní strunu a přestože motivace a vývoj postav není hloupý, je pořád jednoduší variantou. Supermanskou sílu čerpá z humorně laděného příběhu, který se nebojí odhalit svoji sic naivní srdce, přiznat, že dobro je v každém z nás a na každého čeká jeho vyvolená, tedy i na padoucha. Relativizace vzájemných pólů je udělána jemně a i pro dětského diváka přijatelně.
Pozoruhodně funkční je hudba, která mixuje původní orchestrální dílo Hanse Zimmera a jeho souputníka Lorneho Balfea, nikterak objevné, ale v rámci kontextu působivé, s písničkovým soundtrackem zahrnujícím pecky typu Highway to Hell od AC/DC nebo A Little Less Conversation od Elvise, které egoistickému světu superpadouchů a superklaďasů, kteří se často předvádějí jako na rockovém koncertu, sednou jako upnuté elasťáky. Nasaďte si je na půldruhé hodiny také a vynahradí to jak čekání na nového Supermana pod režijním vedením Zacka Snydera, tak bídnou bilanci letošní blockbusterové sklizně.
