Psychologická sci-fi o důsledcích dlouhodobého pobytu na Měsíci, který může vyústit buď v duševní problémy, nebo tajemné spiknutí.
Lidstvo našlo způsob, jak levně získávat energii. Plyn označovaný jako Helium-3 dokáže zásobit potřebnou energií 70 % Země, a protože jsou jeho ložiska závislá na slunečním záření, probíhá těžba na Měsíci. Nízkonákladový provoz základny, která pravidelně odesílá vytěžený materiál na Zem, je zaručen i tím, že na kontrolu, ovládání, řešení problémů a opravy je zapotřebí jediný, i když důkladně zaškolený člověk. Sam Bell má uzavřený kontrakt na tři roky práce. Za dva týdny by si měl zabalit věci a zaslouženě odplachtit zpátky domů, za milovanou ženou a dítětem. Pouze myšlenka na ně ho udržuje při zdravém rozumu. Jediný, s kým si může popovídat, je robotická jednotka přezdívaná Gerty. V poslední době se ale necítí dobře, vídává přeludy, až jednou dojde k nehodě. Nejprve se vše zdá v pořádku, ale situace se stává více bizarní. Co se to na základně děje?
Těžko o filmu hovořit, aniž by člověk vyzradil podstatné prvky a zvraty, ze kterých v tomto případě plyne celkový zážitek. Moon staví na výkonu jednoho člověka a takový koncept bezpodmínečně vyžaduje, aby takový herec dokázal film utáhnout, protože je jedinou akčnější proprietou celého vyprávění a prostředí. To zde nabývá podobu jak sterilně bílého prostředí základny bez výraznějšího orientačního bodu, tak sterilně šedivého, nekonečného prostředí měsíčního povrchu. Angažování Sama Rockwella, ať už se po Měsíci pohybuje jako zarostlý umaštěnec nebo pomlácená troska, bylo chytrým tahem a umožňuje mu herecky naplno ukázat své schopnosti. A věřte mi, že ve filmu má minimálně dvě příležitosti předvést se. Každopádně tahoun je to zručný.
Nezávislý britský film v mnoha ohledech upomíná na klasické dílo Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná Odysea. Jenom se k němu ale odkazuje, nicméně sám přijít s nějakým oslnivým nápadem nebo hlavolomnou ideou nedokáže. Vpravdě ani myšlenkově nepozdvihá laxnost námětů vědeckofantastických snímků loňského roku, který byl na žánr bohatý. Restart Star Treku, modrozelený megahit Avatar či dokumentární střet sociálních vrstev v Districtu 9, všechny ohromovaly hlavně technickou nebo řemeslnou stránkou, ale byly vlastně prvoplánově jednoduché a opakovaly tradiční schémata.
Režisér a scenárista Duncan Jones v případě Moonu vystavěl příběh tak, že hlavní překvapení přichází velmi záhy po začátku filmu a jeho vyústění se nese v duchu pozvolného objevování skutečnosti. Činí tak velmi přímočaře a neobjevně, divák se dostává do paradoxní situace k hrdinovi, kdy ví, co se má stát, a jen čeká, kdy si to uvědomí i hrdina, který se tak profiluje jako hodně špatný detektiv.
Důležitou reminiscencí Vesmírné Odyseje je přítomnost inteligentního robota. Krabicový, nehumánní vzhled, hlas Kevina Spaceyho a obrazovka se smajlíkem, který má být v monotónní řeči ukazatelem nálady, s jakou věty pronáší. Hrozivé červené světlo Hala 9000 nahradil lidsky příjemnější prostředek, který koresponduje s komunikačními způsoby internetové doby, v němž napsané doplňujeme jednoduchými symboly smajlíků, abychom skrze chladný monitor vyjádřili své pocity. Je nicméně zajímavé, jakou roli robotovi tvůrce přikládá, protože se svým samostatným rozhodováním podloženým naprogramováním „chránit“ Sama začne chovat lidštěji než vlastníci základny na Zemi.
V celém konceptu je to ale spíš vedlejší detail, myšlenkově nepodstatná zajímavost, kterou se staví do pozice vůči Kubrickově filmu, ale v příběhu zastává minimální roli. Ten se soustředí na psychologické prokreslení Samovy postavy a vede k nejvýraznějšímu motivu, a to strachu z vlastní zbytečnosti, pomíjivosti a osamocení ve světě, kterému nelze plně věřit. Film stupňuje od nevědomosti k smíření s touto podvědomou obavou, která sídlí v každém člověku a občas proniká na povrch v podobě deprese, respektive intelektuálních debat nebo natočení podobného filmu. Každopádně je to nejsilnější pozitivum a důvod, proč film vidět, i když se po něm nemusíte cítit dvakrát dobře (podíl na tom má i sice průměrnější, ale pořád dost hutný soundtrack Clinta Mansella, skladatele Fontány nebo Requiem za sen).
