„Valej do tebe, že musíš bejt šťastnej.“ A tak Vandam valí do diváků, že je to prý všechno jinak a že mír je jen pauza mezi válkami.
Vandam získal svoji přezdívku podle toho, že stejně jako osmdesátková hvězda akčních filmů Jean-Claude Van Damme dělá každý den dvě stě kliků. V životě má ale jasno, se zájmem zkoumá dávné bitvy, protože na mír nevěří a musí být připravený, aby srovnal do latě každého, kdo by dělal bordel. Když se tak dozví, že má kvůli dluhům skončit jeho hospodské útočiště, vezme si do hlavy, že je třeba to napravit. A možná se kvůli tomu bude muset vydat i za bráchou… To je ale bolestivější kapitola jeho života.
Národní třída se jako adaptace knihy, která svou strukturou často připomíná spíš poezii než prózu, vydává trochu jinou cestou, aby dosáhla aspoň nějakého narativu. Podstatně tak rozvíjí zápletku s prodejem Vandamovy oblíbené hospody Severka. A přestože se film mnohem více kloní k tradičním vyprávěcím postupům, uchovává si něco z poetiky zdrojového materiálu.
Význam v bezvýznamnosti
A občas prolamuje pověstnou čtvrtou stěnu. Zatímco v knize Vandam promlouvá nejen ke čtenáři, ale i ke svému synovi, tady se obrací jenom na diváka, jako by mu chtěl ospravedlnit svou existenci, která může působit poněkud bezvýznamně.
Ale jakápak bezvýznamnost? Vždyť Vandam je národní hrdina od Národní třídy, který dal první ránu a odstartoval revoluci! Ovšem kam ho revoluce dovedla? Byť říká, že mír je jen přestávka mezi válkami, jeho věčné bojůvky svědčí spíš o celoživotní prohře, která ho odsouvá na okraj společnosti. V bytě čelí bezprostřední samotě a v hospodě, jediném místě, kde se může setkat s uznáním, zase posiluje vlastní obecnou sociální vyloučenost.
Pohled za image
Filmařům se podařilo dokonale navodit dojem, že se Vandamovo živoření odehrává v devadesátých letech v některých z chudších českých regionů, přitom jsme mnohem blíže současnosti a pražskému centru. Jen Vandam a jeho okolí jako by nedovedlo z jeho legendárního činu vyžít.
Ostatně je to jeden z paradoxů, z nichž film staví svou image. Tak jako to s Vandamovým mytickým úderem na Národní třídě nebylo tak idealistické, tak se odkrývají i další paradoxy na začátku suverénní osobnosti Vandama a vyprávění košatí jeho charakter plný rozporů (už jen jeho cvičení, které je plné amatérismu). Ve vztahu k jeho minulosti se vyjevuje, co stálo za tím, že se z něj stal jakýsi vyvrženec společnosti obracející se neustále k minulosti bez jasné budoucnosti.
Nakonec však film stejně jako Vandam poněkud prohrává, jako by šlo jen o další z řady tradičních českých filmů o chcípácích, o oblíbený tuzemský obraz smutné neschopnosti, který si v tomto případě navrch libuje v příliš mnoha zámlkách. Někdy mají půvab a téměř genius loci, ale převládá spíš dojem pustiny. Byť by se na to šlo extenzivním výkladem dívat jako na kritiku společenské vyprázdněnosti, k níž jsme od „Národní třídy“ za třicet let došli, asi bychom tím ale moc fabulovali.
Foto: Falcon
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Štěpán Altrichter; Scénář: Jaroslav Rudiš, Štěpán Altrichter
Hrají: Hynek Čermák, Kateřina Janečková, Jan Cina, Václav Neužil, Jiří Langmajer, Jiří Šoch, Martin Sobotka, Erika Stárková, Lubor Šplíchal, Andrej Polák, Martin Siničák a další
Žánr: drama; Země původu: ČR, Německo; Stopáž: 91 minut
Premiéra: 26. září 2019
