Star Wars: Poslední z Jediů – jistota vítězí nad revolucí

Od osmé epizody se čekalo nečekané, které by změnilo pohled na Star Wars. Snad příště.

   Galaxie se opět noří do temnoty. Odboji se sice podařilo zničit strašlivou zbraň Prvního řádu, ale ještě před tím s ní padouši stačili v podstatě vymazat Republiku. Optimismus tak vzbuzuje pouze nalezení mistra Jedie Luka Skywalkera. Je ale ještě čas, aby zvrátil vývoj směrem k další diktatuře? Má o to vůbec zájem? Jak název osmé epizody, tak Lukův názor, který zazněl v upoutávce, totiž vyznívají pesimisticky. Mění se zavedené pořádky tak radikálně, že by skončil řád Jediů a došlo k dramatickému zvratu ve vnímání temné a světlé strany Síly?   

   Zatímco J. J. Abrams své Star Wars pojal jako hravé dobrodružství, které přetékalo adrenalinem, Rian Johnson se k nim snaží přistupovat dospěleji a načrtává scénář, který působí vážněji a na první pohled snad i komplikovaněji. I přes dostatek humoru tak dojde i na filosofické pasáže, když přijde na přetřes Síla. Jenomže záhy si člověk uvědomí, že snaha popsat náboženství Jediů vlastně opakuje poučky z doby, kdy Yoda zaučoval Luka, než aby pochopení Síly prohluboval s pomocí nového poznání.

   Pro Posledního z Jediů tak není ve výsledku sofistikovanost zrovna typický rys, přestože by to člověk od režiséra sci-fi Looper (2012) čekal. Nastoluje třeba i nejednoznačné situace, ale nedokáže je úplně zručně přednést. Nejvýraznějším příkladem budiž závěrečný střet na světelné meče, který diváky bere za hlupáky, kterým je nutné tisíckrát naznačit, že věci nejsou takové, jak se zdají. Jenomže co chtít, když základ vyprávění stojí na tom, že jedna o trochu rychlejší loď uniká před o něco pomalejší lodí, což není zrovna rysem bohatého příběhu.

  Revoluce se tedy nekoná ani v nejmenším. Poslední z Jediů se naopak úzkostlivě drží toho, aby nenarušil posvátný fenomén – bezpečně operuje v mantinelech, a to způsobem, že se nekoná žádné velké odhalení ani šokující moment typu „Já jsem tvůj otec“, i když právě takové věci bývají ve Star Wars dobrým zvykem. Temná a světlá strana se nezpochybňuje. Pokud bylo Abramsovi vytýkáno zbabělé kopírování Nové naděje (1977), Johnson v tom není o nic lepší, i když se víc snaží, aby to nevypadalo jako citování. Jenomže ono je těžké dělat film Star Wars, aniž by nebyl jako ostatní.

Zabitý příslib

   Z hlediska vývoje každopádně sledujeme solidní postávání na místě, nejdůležitější postavy se na začátku i na konci nacházejí v zásadě ve stejném rozpoložení. V mnoha případech Johnson (jediný autor scénáře, nemůže se vymlouvat) pak poměrně hrubě zametá s možnostmi, které sedmou epizodou otevřel Abrams a jako nezodpovězené otázky je nechal pro budoucí filmy. Největším smolařem se zatím jeví Nejvyšší vůdce Snoke (Andy Serkis), který nepřekročí stín obyčejného pleticháře, ale samoúčelně zamotané zápletky nabídl osmý díl i Poeovi Dameronovi v podání Oscara Isaaca a Finnovi, kterého hraje John Boyega.

   Jak u Finna, tak Poea jako kdyby pro jejich podzápletky nenašli tvůrci nosný, smysluplný cíl, každopádně Johnson s nimi (a s novými postavami, z nichž nejzbytečnější je DJ Benicia del Tora) ukrajuje čas, který mohl věnovat přímo Rey a Kylovi, ústředním hvězdám Posledního Jedie, jejichž vztah skutečně rozvíjí napínavým způsobem, který je nechává váhat mezi temnou a světlou stranou Síly. Více odstínů získává i jedna z nejklasičtějších postav – Luke Skywalker. Všichni tři se navíc opírají o skvělé herecké výkony Marka Hamilla, Daisy Ridleyové a Adama Drivera a právě jejich interakce jsou nositeli nejsilnějšího dramatu. Škoda, že nebyla větší odvaha s jejich osudy řádně zamíchat.

Emoce na svém místě

   V celku to ale není tak zlé. Poslední z Jediů je nabitý momenty neobyčejného vzrušení z vesmírného dobrodružství a emocemi, které fanoušek Star Wars ocení – pohybují se na škále od jemných po srdceryvné. Má také akční momenty, které se vyznačují švihem i nápady. Hudba opět zní fantasticky, byť John Williams po většinou hraje na jistotu s variacemi už existujících melodií a motivů. I triky jsou působivé, pokud se příliš nesplaší jako digitální stádo v ulicích prohnilého města Canto Bight. A dokonce i porgové, kteří vypadali, že se stanou humornou zhoubou vážných úmyslů, jen vkusně uvolňují atmosféru, což je téměř zázrak.

   Ačkoli se příběh Posledního z Jediů vyvíjí pesimistickým směrem a smrt má v předaleké galaxii napilno, drží se dílo naděje, že stačí uchovat sebemenší jiskru, která nakonec může rozdmýchat oheň šťastného konce. Dobro a ochota bojovat za svobodu a práv mohou být inspirací, která se nemusí hned vyplatit, ale po čase může její hodnota narůst do velkých rozměrů

   Tohle poselství se Johnson snaží předat trochu křečovitě, zato ale tak akorát v časech, kdy i v naší hvězdné soustavě vládne poměrně blbá nálada – jinak si ani nelze vysvětlit, že finální scéna náleží zdánlivě nedůležitému momentu, který však promlouvá ke každému, kdo není lhostejný vůči zlu temné strany. V předaleké galaxii boj dobra a zla každopádně pokračuje, i když bez velkého třesku a podle zvyklostí.

(7/10)

Foto: Falcon/Disney/Lucasfilm

• About
• Latest Posts

Adam Fiala

Šéfredaktor Moviescreenu od roku 2005, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Preferuje tvorbu Tima Burtona, Alfonse Cuaróna, Guillerma del Tora, Darrena Aronofského, série Star Wars, X-Men, Harry Potter a Pán prstenů.

Latest posts by Adam Fiala (see all)

• Fantastická zvířata: Brumbálova tajemství – naděje pro svět kouzel - 19.4.2022
• The Batman – ten hodně, hodně temný - 16.4.2022
• Žebříček roku 2021: Poslední souboj nadějné ženy v zemi nomádů - 13.1.2022