Století Miroslava Zikmunda – dějiny v zajetí fádnosti

Procestoval nejen svět, ale i naši historii. Miroslav Zikmund a jeho století jako chatrná učebnice dějepisu pro střední školu.

Miroslav Zikmund a jeho neoddělitelný druh Jiří Hanzelka je dvojice, o níž bylo v průběhu více než šedesáti let napsáno a natočeno tolik materiálu, až se zdá, že na jejich životech nic nového k objevování není. Režisér Petr Horký byl jiného názoru, a proto vyhotovil film, který se nezabývá ani tak Zikmundovými osudy, jako spíš pohledem, kterým nahlížel na devadesát pět let české historie. Na jeho činy se dívá v dobovém i současném diskurzu a snaží se vytvořit souhrnnou linii pozoruhodných okamžiků a velkých dějinných událostí.

Kronika devadesáti pěti let

Nelze popřít, že Miroslav Zikmund je skutečně jedna z mála osob, která může prohlásit, že si pamatuje protektorátní a komunistický režim už ze svých plně dospělých let. Projekt podobného zaměření se přímo nabízel. Zamrzí tedy, že nebyl pojat ve velkorysejším a podrobnějším duchu než toto torzo. Na konci pronese režisér myšlenku, že století je takové, jaké ho člověk vidí svým subjektivním pohledem. Nikterak převratná myšlenka se v kontextu stává podivným protipólem ke všemu, co dokument za uplynulých osmdesát minut předvedl.

Století Miroslava Zikmunda pracuje s mnoha primárními prameny – nejvíce s textovými a audiovizuálními materiály. To je vzhledem k spořádané sběratelské nátuře Miroslava Zikmunda pochopitelné. Nešetří se tím nejatraktivnějším – osobními korespondencemi, novinovými články, fotografiemi, rádiovými záznamy a ukázkami z krátkých filmů. Dějiny se ve filmu vyskytují povětšinou jako kompilát nejdůležitějších okamžiků minulého století. Tím se ale vytrácí osobní stránka pohledu na historii, kterou se režisér zavázal ukázat. Dopisy a reportáže většinou jen v rétorice přehnaného optimismu socialistického režimu komentují dobrodružství cestovatelské dvojice a ve stejném tónu i dobové dění.

Kolem světa s učebnicí dějepisu

Historie je v tomto dokumentu sbírkou zlomových momentů, v nichž člověk, tedy i Zikmundova lidskost, hraje nepatrnou roli. Tím, že se úplně zříká citlivějšího výkladu, nedokáže snímek osvětlit podstatu ani tak klíčových věcí, jako je zrod přátelství Zikmunda a Hanzelky. Jejich školní léta odbyde několika větami a rychle se přesune do podstatně lákavější doby, kdy plánovali svou první výpravu. Bez náležitého seznámení se s jejich motivacemi je ale celá ta napínavá cesta jen další velká událost bez vazby na skutečný život.

Režisérův zájem o světovou dimenzi Zikmundova bytí ubírá na intimitě. Účinkujícím (kromě Zikmunda zde vystupuje i jeho syn a přátelé) jsou povětšinou pokládány jen úderné osudové otázky. A přitom z jednoho záběru na úctyhodnou sbírku letadélek Zikmundova syna čiší víc pravdy než z hlubokomyslných polemik nad jeho dětstvím za éry socialismu. Opomenut je také paradox celého mezinárodního úspěchu dvojice, kdy ve stejnou dobu plnili pro režim funkci výkladní skříně, která si zaslouží ukazovat, a zakázaného ovoce, jemuž se vycestováním dostalo výsad jako nikomu jinému.

Oběť normalizace

Až v pasážích z počátků normalizace, kdy se Zikmund pravidelně scházel s chartisty, začíná dokument reflektovat stav v Československu na osobitější úrovni. Několik výstupů Ludvíka Vaculíka patří k suverénně nejzábavnějším scénám filmu, už jen proto, že odmítá vidět minulost jako sbírku nedotknutelných cenností. I kolem samotného Miroslava Zikmunda se začne objevovat lidská aura, která pověst osiřelého světoběžníka zboří. Příčina je patrně v tom, že sivá statičnost sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let v Československu moc velkých věcí nepřinesla, režisér se tedy uchýlil k lidštějším příhodám. I tak se chybám úplně vyvarovat nedovede, například o přátelství Miroslava Zikmunda a Václava Havla se nedovíme zhola nic, ačkoli Zikmund v jednu chvíli prohlásí, že ho vlastně řadí k vlastní rodině.

Petr Horký, ač zkušený dokumentarista, aspiruje v mnoha ohledech na režiséra narativního filmu. Není žádný nezúčastněný pozorovatel, co by do natáčených událostí nezasahoval. Různé scény očividně inscenuje a samotného Zikmunda několikrát překvapí svou připraveností. Scény „mluvících hlav“ střídají animované mapy s vyznačenými cestami a velmi expresivně se užívá hudebního podkresu. Emoce se ale nedají vytvořit z ničeho, a čím více jsou smyčce a klavír hlasitější, tím více se nebezpečně blíží strojenému melodramatickému kýči. V takových chvílích si jde povšimnout, že samotný natočený materiál je vlastně mimořádně fádní. Na čilost a zanícení Miroslava Zikmunda je sice radost pohledět, což ovšem bez ostatního velkou výpovědní hodnotu nemá. Film ožívá, jen když se do repertoáru zařadí šedesát let staré záběry. Na těch ošoupaných černobílých obrázcích stále něco je.

Strach z monografie

Jestli je život „přesný součet náhod“, jak Zikmund vyjádřil své životní krédo, Horký vidí jeho filmovou verzi jako odbytý součet mediálně nejprobíranějších momentek, v nichž se mu lidská stránka Miroslava Zikmunda ztratila. Je to možná lepší než sledovat mýtotvornou pohádku zaměřenou na život plný strastí a příkoří, jakou činí z života slavných osob mnoho dokumentů a monografií. Ale strach z takového výsledku by neměl tvůrce omezovat.

88 minut je pro tak dlouhý život málo. Snad tedy třídílný dokumentární seriál Primy ZOOM, který má být uveden na podzim, přinese pozoruhodnější pohled. Jestli ale bude tohoto ražení, je před námi jen další trápení.

(4/10)

• About
• Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.

Latest posts by Marek Koutesh (see all)

• Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
• Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
• Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022