Japonský hurikán nás zavál do světa vysněné fantazie Guillerma del Tora, v níž na boxerské tréninky přijíždí gigantičtí roboti a gigantické obludy.
Vždycky jsme mysleli, že mimozemský šmejd si na nás posvítí z vesmíru, ale místo toho si vykutal cestu ze dna pacifického oceánu a začal blbnout s obyvateli přímořských měst. Aby lidstvo dokázalo vzdorovat hrozivé síle rozměrů přírodní katastrofy, neboť všeničící obludy Kaiju měří víc než průměrná výšková budova, začalo se s nákladnou výrobou obranných strojů. Robotické bojovníky Jaeger ovládají vždy dva piloti schopní driftu, vzájemného myšlenkového propojení. Jedna nervová soustava by totiž neutáhla celý mnoha set tunový kolos a mozek by skončil na kaši.
Když už se situace zdála na dobré cestě a cizorodé obludy dostávaly jednoznačný výprask od novodobých hrdinů světa, začali se Kaiju adaptovat na naše bojové strategie. Byli silnější, větší a vybavení účinnými zbraněmi. Pomůže stavba obrovské Zdi života kolem oceánu, nebo se podaří týmu pilotů Raleigha a Mako pod vedením velitele Pentecosta zastavit hrozbu jednou provždy?
Větší než sám život
Pacific Rim je přesně tím, co slibovaly upoutávky od začátku, a nelze tak pokrytecky Guillerma del Tora obviňovat z toho, že nedostál marketingovým vějičkám (herecké tváře se na plakátech hledají hodně těžko). Film je vážně velkolepou přehlídkou soubojů gigantů, k jejichž poctivosti přispívá velké množství variací, a tak se nekoná obdobně rutinní šrotování plechů jako v Transformerech. Stále je to ale béčko, stejně jako všechny filmy s příšerami a del Toro z toho komplikované drama nedělá, protože by to přes srdce nepřenesl.
Režisér získal příležitost za velké peníze zformovat sny, které jeho samotného formovaly do podoby svébytného filmaře. Vliv japonských filmů s příšerami se kombinuje s wrestlingem a láskou k brakovým příběhům o velkých hrdinech. Černobílost postav je někdy až v nepřirozeném kontrastu k soudobé vlně realistických a psychologických blockbusterů. Nabízí tudíž jednoduchou zábavu, u níž se mohou bavit všechny děti a dospělí, kteří nikdy úplně nedospěli. Guillermo řetězí akci, která nepřipomíná tradiční lineární vyprávění dobrodružného příběhu, ale postupné levelování jako v arkádové bojové hře.
Zamilován do příšer
Digitální triky prostupují celým představením a vedle nich jsou lidské postavy pomalu nutným zlem. V případě konceptu Pacific Rimu bylo nemožné, aby se del Toro mohl ohánět starosvětskou láskou k maskám a výpravě, takže souboje v rozbouřeném moři musely zajistit počítačové procesory. Převážné zasazení do noci a dešťových scén nese dvě negativa. Přestože napomáhají skrýt nedokonalost digitální produkce, roboti stále zůstávají spíš v mezích fotorealistického animovaného filmu.
Druhou věcí je, že přestože je vidět vynaložená snaha, aby se záběry neutopily v neprohlédnutelné tmě a ta naopak zvýraznila atmosféru situace, jako milovníka monster, ke kterým se hlásí i del Toro, mě zamrzí, že není moc příležitostí do syta si potvor užít v celé jejich (částečně světélkující) kráse. Výrazná barevná stylizace je nicméně velkou doménou, zvlášť když se boj přesune do hongkongských ulic nebo dokonce do domovské dimenze Kaiju. Rozmanitost v soubojích, kde figurují tři ozubené paže, řetězové meče, raketové pěsti, lodní tankery místo palice jsou ukázkou nápaditosti, s jakou tvůrčí tým přistoupil k akci, která nezná slovo monotónnost. Potud, čím se Pacific Rim odlišuje od emmerichovského okouzlení náložemi TNT a destrukcemi lidské civilizace.
Velký skok pro příšeru, malý krok pro člověka
Všechny gigantické duely, kterých je ve stotřicetiminutové stopáži nadprůměrné množství pro potěchu fanouška žánru, nedávají příliš prostoru pro lidskou osádku, bez níž by robot nepohnul jediným šroubem. Na scénáři kromě Guillerma pracoval od začátku Travis Beacham, od nějž jste mohli vidět novou verzi Souboje Titánů. Po zkušenosti s předchozí tvorbou Guillerma del Tora vzniká podezření, že podíl na standardizaci postav měl Beacham, zatímco deltorovské šprýmy do děje pronikají jen pozvolna a decentně. Příkladem jsou komické detaily narušující seriózní boj o osud lidstva nebo obvyklé téma těhotenství, ale také tradiční herecký spolupracovník Ron Perlman, který dává do postavy překupníka s bioodpadem z uhynulých Kaiju pitoreskní stylovost, díky čemuž si vysloužil i titulkovou sekvenci v závěru. Vždyť del Toro si dovedl mistrovsky poradit i s omezenou tvorbou amerických hororů v Mimicu a Pacific Rim měl být obdobnou odpovědí na hollywoodské velkofilmy.
Avšak béčkový námět s sebou nese břemeno. Další postavy – piloti Jaegerů, jejich vedení i asociální vědci naplňují omleté a někdy absurdní schéma. Zvláštní nezájem o postavy mají nahradit jedna vzpomínka z minulosti sličné Japonky Mako, jedna nepotřebná zdravotní komplikace vedoucího robotického táboru a parta karikatur v posádkách vedlejších Jaegerů (vede nafoukaný Australan, který je macho až za hrob). Místa mezi souboji vyplňuje planá snaha o vztahy mezi postavami (já nemám rád tebe a ty mě, víra v odpadlíka) a pár nedomyšlených zápletek (vědec po driftu pronásledovaný Kaiju).
Pacific Rim je i velmi laxní v tom seznámit nás s podstatou fungování ovládání robotických bojovníků. Úvod místo toho věnuje rychlému sestřihu televizních reportáží (zasazujících do reality něco nereálného) o tom, jak se Kaiju začali objevovat. Vzhledem k žánru sci-fi není zapotřebí fyzikální zdůvodnění technologie, ale pro potřeby vyprávění jednoduše vymezit, jestli je výjimečností schopnost člověka driftovat, nebo jestli je problémem najít kompatibilní partnery. Zatímco většinou posádky tvoří rodinní členové, zápletka filmu se točí o nových pilotech, kteří nejsou příbuzní, a přesto jim jde ovládání robota lépe než řízení auta.
Charlie Hunnam promarňuje velkou filmovou příležitost, ale nejspíš nebylo potřeba charisma vzhledem k úmyslu filmu pouze pobavit. Del Toro zkrátka kočíruje raději monstra v hlavní roli – jako v Hellboyovi. Hunnamova ústřední postava těžko sbírá zájem a sympatie nad rámec hodného hocha, ani s jeho kolegyní Rinko Kikuchi (Babel) nevytváří poutavý vztah, natožpak s vojensky odměřeným velitelem v podání charismatického Idrisa Elby (Prometheus). Guillermo se nejvíc projevuje v postavě vědce Charlieho Daye, jehož nadšení pro obludy se vyrovná del Torově životní vášni, který by v případě reálné situace a ohrožení lidských životů nejspíš také preferoval okouzlení ohromnými, byť bestiálními potvorami.
Na počátku Guillermovi del Torovi stačil malý natahovací strojek, s kterým dokázal v Cronos (1993) vykouzlit zajímavou variaci na upírské téma. Nyní se dostal k opačné straně s pomocí monstrózních robotů. Avšak na velikosti nezáleží, když jste vždycky oceňovali autorovu práci s příběhem a postavami. Pacific Rim se místo toho v rámci věrnosti béčkové nátuře mění v druhý Den nezávislosti nebo Avengers, a tak je obzvláště zakončení filmu, které anihiluje veškerý nápad a úplně se třese před žalobami za plagiátorství, tou nejsmutnější tečkou, ke které hraje upozaděná, i když někdy řádně nadupaná hudba Ramina Djawadiho. Robot aby do toho praštil.
