George Clooney natočil film, který se nemůže rozhodnout, zda chce být lehkou komedií, nebo nám přinášet vznešená poselství.
Druhá světová válka patří mezi nejoblíbenější filmařská témata. Snímků o holocaustu, o politických čachrech či z válečné zóny vzniklo již nespočet. George Clooney se vydal jinou cestou a vytáhl poměrně neokoukanou kapitolu dějin, na kterou v učebnicích dějepisu nezbylo přes všechen pravěk a starověk místo. Jinak řečeno ve škole jste tuto látku s nejvyšší pravděpodobností neprobírali. Jedná se o příběh skupiny milovníků umění, kteří se vydali na frontu zachraňovat ukradená díla. Riskovali přitom své životy, ačkoliv byli původním povoláním historici, architekti, restaurátoři, zkrátka v žádném případě profesionální vojáci.
Střelba humorem i otravnými proslovy
Clooneymu náleží uznání za originální látku, což zní u filmu odehrávajícím se v době Hitlerových dobyvačných rozmarů jako protimluv. Naneštěstí scénář působí, jako kdyby někdo zapíchl špendlík do mapy a prohlásil: „Naši hrdinové se musí dostat z místa A do místa B. Mezitím se zastavíme v bodech C,D,E a pak to nějakým způsobem zakončíme.“ Clooney pojal snímek jako sled zábavných historek, v nichž se bodyguardi umění ocitají. Smysl pro humor kentucký rodák, který se kromě režie a ztvárnění hlavní role podílel i na scénáři, nepostrádá. Co má být vtipné, tomu se skutečně zasmějete (např. francouzštině Matta Damona). Potíž nastává ve chvíli, kdy humorná scéna předchází smrti jedné z postav. Místo pobavení či dojetí dochází jen a pouze ke zmatení a hloubavý filozof uvnitř naší hlavy se ptá: „Co tím chtěl básník říct?“
I celkově bohužel Památkáři působí dost podobně nepochopitelně. Kdo si vzpomíná na loňské Kon-tiki, dobře ví, že Thoru Heyerdahlovi trvalo dobrou půlku filmu, než se vůbec dostal na moře. Norský mořeplavec totiž není George Clooney, kterému k odsouhlasení válečného dobrodružství pro skupinu postarších pánů postačí dva „přesvědčivé argumenty“. Netvrdím, že je kvůli tomu třeba výrazně prodlužovat stopáž, otázkou spíš je, jestli taková scéna byla ve snímku vůbec nutná.
Když se nevtipkuje a nikdo zrovna neumírá, chrstá na nás Clooney patos plný proudem. Možná si říkáte, proč tak často zmiňuji režisérovo jméno. Kromě opodstatnění, že se jedná o jeho autorský počin se vším všudy, je to také z toho důvodu, že právě jeho postava Franka Stokese je v tomto směru zdaleka nejotravnější. Zpočátku se zdá, že dialogy jsou záměrně hloupé a slouží k doplnění komediální složky. Postupem času se však začíná rýsovat fakt, že Clooney skutečně chtěl vyprávět důležitý příběh o obyčejných hrdinech a ony nešťastné věty tudíž myslel zcela vážně.
Promrhaný herecký i tematický potenciál
Herecké obsazení (Matt Damon, Bill Muray, Cate Blanchett, John Goodman, Jean Dujardin) může čerpat z bezedné studnice charismatu, a tak jako diváka potěší řadou charakterních protagonistů, ho stejnou měrou zklame pro jejich absolutní nevyužití. K čemu nasbírat jména, která by pod jiným vedením mohla tvořit prémiovou oscarovou kolekci, když nemají co hrát a čas od času se ve filmu vyloženě nudí? K jakému účelu slouží například scéna, z níž si odneseme pouze informaci, kolik má kdo dětí? Budeme se snad o postavy bát o to víc, když se dozvíme, že je dotyčný zasloužilým otcem?
Přes všechny své neduhy (a že jich není málo), se na Památkáře docela bezproblémově dívá. I fanoušci umění se mohou bavit hádáním, jaké umělecké dílo se zachraňuje, než někdo prozradí jeho název. Chcete-li však obohatit své vědomosti, pravděpodobně uděláte lépe, když si přečtete knihu. George Clooney měl sympatický záměr, ale dopadl jak Hurvínek komponující válku. Dílo se rozdrobilo v dílčích segmentech v zábavný, avšak nekompaktní film.
Památkáři prezentují vznosné myšlenky typu: „Umění má patřit všem.“ Veškerá poselství nám však vmetou přímo do tváři, místo aby nás nechali číst mezi řádky. K umocnění diváckého zážitku na vyšší než průměrnou úroveň by se ale Clooney musel soustředit více na budování sevřeného příběhu se smysluplným scénářem místo série více či méně zábavných gagů.
