Filmaři oblíbené město dostává další příležitost zazářit na stříbrném plátně? Je tato Paříž něčím výjimečná?
Když se řekne Paříž, každý si představí zažitý ideál lásky, romantiky, svůdné erotiky, prostě město velkého červeného srdce (Praha konkurovala jen krátce, viď Vašku). Avšak každá představa se alespoň v drobnostech, ale i mohutných rozdílech liší. Něco takového přinesl snímek Paříži, Miluji Tě a než strávíme Dva dny v Paříži, čeká nás prostinká Paříž. Prostinká názvem, nikoliv dějem, který je spletitý jako bludiště Minotaurovo. A ani v nejmenším se to režisérovi a scénáristovi v jedné osobě Cédricu Klapischovi nevyplácí. Přitom téma znělo slibně.
Umírající tanečník Pierre nahlíží na své okolí z nového pohledu. Nové životní hodnoty se promítají do jeho úvah a konverzací. Zdá se být důležitým, připomínaje jediného prodavače v ulici, ke kterému všichni chodí a svěřují se s svými smutky. Tak jednoduché to ale náš hlavní hrdina nemá, celý den totiž trčí doma a dívá se z okna, kde pozoruje, například pohlednou dívku, která bydlí naproti, nebo se dozvídá novinky od své sestry, která ráda chodí na tržiště nakupovat a která by konečně ráda našla ideálního partnera. Ona dívka od naproti je stále studující dívkou, kterou uhání její profesor, jehož bratr, pracující jako architekt, se brzy má stát otcem. Vztahy mezi chlapama na tržišti a jejich známými jsou pak dvojnásob zamotané.
Ti bystřejší už tuší, že se nám tu poflakuje přehršle postav a dějových (osudových) linii. Ty kvůli minimální spojitosti vytváří dojem epizodického rázu celého filmu, i když by se měly snažit vytvořit komplexní mozaiku. Ale ono to jde asi dost těžce, když každý pes, jiná ves a Paříž má přes dva miliony obyvatel. Zachycení tolika rozmanitých osudů, i když pevně spjatých s tématem lásky v různých podobách, významech a uskutečnění, je nemožné a úspěšný francouzský režisér filmu Erasmu a spol. se o to nemožné pokouší. Možná mu sráží vaz, že není rodilým Pařížanem.
Možná je nejlepší hledat chybu v oficiálních materiálech o filmu, ale postava Pierra není hlavní postavou a ani skrze něho nesledujeme osudy jiných obyvatel Paříže. Kvůli jeho nenásilnému domácímu vězení to jde dost těžko, a přitom on a jeho sestra jsou v celém příběhu tím nejzajímavějším, už kvůli výborným hereckým výkonům Romaina Durise a Juliette Binoche. Hrají přesvědčivě, v mnohých okamžicích emocionálně ryze a v jiných živočišně vesele. Jejich dva osudy jsou tím, co proplouvá celým filmem a nabaluje na sebe ostatní, ať už pány z tržnice nebo dívku z okna od naproti, kteří pak nabalují další příběhy, ale už mimo hlavní dvojici a mimo silnou stránku filmu – mimo umírajícího člověka, který sleduje dění a snaží se nalézt nový smysl v jejich konání, která se mohou z jeho pohledu jevit bezpředmětná a malicherná, ale pro ně jsou středobodem vesmíru. O tom, že na druhé straně zeměkoule umírají lidé ve válkách, se film ani nezmiňuje. Bylo by to tvrdé sousto a navíc absolutně mimo, takže promiňte, film mě asi negativně ve smyslu uvažování ovlivnil.
Jinak se film drží průměrného standardu. Pokud jste viděli ve stejnou dobu tucet jiných francouzských dramat, Paříž se mezi nimi pohodlně usídlí a po dvou dnech ztratí, protože je typickým zástupcem francouzského filmařského směru táhlého a konverzačního dramatu o více osobách. Může se zdát jako neobyčejná existenciální sonda, ale je to pouhý klam, který začne vás rozčilovat (nebo uspávat?) celých 130 minut.
Závěr
„To je Paříž. Člověk není nikdy spokojený.“
