Po trilogii Pán prstenů a King Kongovi se Peter Jackson vrhnul na Pevné pouto. Film si vás buď zcela omotá kolem prstu, nebo se vás sotva dotkne. Výběr je na vás.
14letá Susie Salmon není nijak zvláštní, hodně ráda fotí a má 2 sourozence. Jednoho dne ji znásilní a zabije soused. Motto na plakátech k filmu zní: „Příběh o životě a o tom, co následovalo po něm.“ To je první problém snímku. Už při cestě do kina známe jeden z hlavních dramatických vrcholů. Kladu si otázku, jak může pak film budovat nějaké solidní napětí, když jen čekáme na to, kdy se na Susie vrhne slizký pedofil. Lepší je o filmu nevědět raději vůbec nic, ovšem to byste nesměli kliknout na tuto recenzi:-).
Pevné pouto je adaptací stejnojmenného románu Alice Seboldové, který se stal bestsellerem už v roce svého uvedení (2002). Troufám si tvrdit, že kniha u nás není příliš známá, na film tak bude spíše lákat jméno režiséra. Scénář filmu napsala už osvědčená trojice – Jackson, Boyensová, Walshová, která pracovala na LOTRovské trilogii. Pevné pouto je spíše komorní film, u nějž ale paradoxně většinu rozpočtu spolky vizuální efekty. Opravdu je na co se dívat.
Susie hraje Saoirse Ronanová, kterou si můžete pamatovat jako malou Briony z Pokušení. Svou roli zvládá dobře – nevinnost, stydlivost a naivitu – to vše jsem jí věřila. Její lehce tajemný hlas vypravěčky nás provádí filmem od úvodních titulků až po ty závěrečné. Atmosféru nastolí film dobře, jsme v 70. let v Americe, sledujeme normální pětičlennou rodinu z předměstí. Susie se zakouká do svého spolužáka a začíná nesmělé oťukávání. Kdo je pedofilním vrahem vám bude jasné okamžitě, Stanley Tucci s vilným pohledem, nechutným knírkem a ulíznutými vlasy vytváří postavu tak nesympatickou a zároveň přesvědčivou, že nelze mít pochybnosti o jeho zasloužené oscarové nominaci.
Nechat se oblbnout takovým sousedem a vlézt za ním do jakési klubovny dole v poli, se jevilo jako naprostý nesmysl. Ne nadarmo nám rodiče od dětství opakují, že nemáme chodit nikam s cizími lidmi. Susie je ovšem velmi naivní, což se ji vzápětí vymstí. Žádné detaily nečekejte, ba vlastně nečekejte vůbec nic. Scéna je zakončena snově a velmi fikaně, takže chvíli vlastně nevíte, co se vůbec stalo. Susie se dostává do jakéhosi meziprostoru, odkud pozoruje svou rodinu a ostatní. Soused ji pronásleduje i tam. Mezitím sledujeme, jak se rodina (ne)vyrovnává s její smrtí. Rozbíhá se vyšetřování, do kterého se zapojí i otec (charismatický Mark Wahlberg) a sestra Lindsey. Matka (věrohodně truchlící Rachel Weisz) situaci zvládá nejhůře.
Svět, ve kterém Susie pobývá, je fantastický, snový a hravý. Kameramanem filmu je Andrew Lesnie, který svůj talent prokázal perfektním nesnímáním trilogie Pán prstenů. Scény hrají všemi barvami. Dívka prochází krajinou, nikam se ovšem nedostává, cestou potkává i další postavy tohoto zvláštního světa. My si tak můžeme do sytosti vychutnat perfektní vizuální efekty. Příběh si tak nenápadně plyne, nikam se neřítí. V jednu chvíli lovím čelist, když vidím na plátně úžasné ledové útvary, vzápětí jsou však pryč. Většina scén je prchavá, bez hloubky. Po pár dnech jsem si nevybavila téměř nic. Škoda toho trapně moralizujícího konce a bláznivé babičky (Susan Sarandon), která se do pochmurně snové atmosféry filmu vůbec nehodí. Pevnému poutu chybí jakékoliv napětí, gradace. Jedna z těch dobrých scén, kdy se sestra Susie rozhodne, že se vydá do sousedova domu, mě akorát rozzuřila naprosto nelogickým průběhem (Lindsey se snaží zahladit stopy, místo aby raději ihned utekla, když slyší, že se soused blíží).
Jackson to tentokrát příliš nezvládl. Film působí nevyrovnaně. Jako kdyby režisér nevěděl, jestli chce thriller s fantazijními prvky, líbivou pohádku nebo drama o rodinném zármutku. Další Návrat (novozélandského) krále se nekonal, ale to jsem ani nečekala, protože něco takového překonat snad ani nelze. Těšíme se na Hobita, Petere, byť tentokrát nebudeš sedět na režisérské židli, ale na té producentské a scenáristické.
