Filmová Rubikova kostka se pokouší ohromit promyšlenou montáží na úrovní lidského snu, ale po probuzení přetrvává hlavně nadšení z jednotlivých prvků disciplíny psychologie snů. Christopher Nolan po Temném rytíři přichází s osobitým filmem, ve kterém prohrává boj s vlastní racionalitou.
Měli jste někdy sen? Christopher Nolan snil o tom, že se stane velkým filmařem. Zfilmování vlastního scénáře zvaného Inception (Počátek, či přesněji Vnuknutí) je splněným snem, v němž vrcholí jeho cesta striktně logické a realistické scenáristiky. Spousta filmových fanoušků se tetelí blahem a jsou v sedmém nebi z intelektuální tsunami, ale neskrývá se za akčně thrillerovou fasádou noční můra číhající na diváka jako vlk na kozu? Měli jste někdy sen, z něhož jste se probudili a v ten moment jste si uvědomili absurditu snu, kterou jste pod vlivem světa vytvořeného vaší myslí, neviděli? Možná je na čase se právě probudit. Nolan zasazuje film o zlodějích do originálního prostředí, ale co dál?
Christopher Nolan totiž s Inceptionem zachází značně racionálně, nechává se chladným a vypočítavým přístupem pohltit, což má za následek nikoliv bezchybný vývoj děje a perfektní funkčnost filmového soukolí ala švýcarské hodinky, ale hlavně odměřenost a absenci vnitřního života. To se odráží především v hercích. Spousta velkých herců – DiCaprio, Watanabe, Cotillard, Murphy či Page, ti všichni naplňují formy stanovené Nolanovou vizí a pracují jako celek, nikoliv jednotlivci. Není divu, že většina má spíš krycí pojmenování jako architekt, chemik, padělatel nebo spáč. Zastávají role a stávají se nevýraznými figurkami v jeho hře na zlodějské filmy. Jako by z nich někdo vysál jejich duši, jejich mysl a jejich život, aby naplnili sen, který Christopher Nolan měl. A který se s kokrháním závěrečných titulků rozplývá, aniž by zanechal citovou stopu, nesmazatelný skvrnu na mysli diváka. Mottem snímku je, že místem činu může být naše mysl a před premiérou se hovořilo o architektuře mysli. Tomu odpovídá i stavba děje, respektive provedení onoho zločinu. Christopher Nolan vystavuje pomyslná patra, po nichž se hlavní postavy posunují kupředu, přesněji do hloubky, protože mysl je spíš místem hlubinným, a Leonardo DiCaprio a ostatní se musí dostat k nejhlubšímu podvědomí, aby mohli uskutečnit vnuknutí, tj. zasazení myšlenky, která je nejodolnějším virem.
Tento nápad, tedy násilné, ale nenápadné pronikání do lidské mysli skrze sny je minimálně mezi běžnou kinematografií posledních let jedinečným námětem. Zpracování se pak přísně podřizuje zmíněnému racionálnu, jako by někdo zfilmoval matematickou rovnici o několika konstantách a proměnných. Nolan režisér i scenárista ukáže mnohé dveře, za nimiž se ukrývají možnosti, jak pozměnit svět pouhou myšlenkou, jak pohnout městy a umístit je na oblohu, jak skrze nekonečnou zrcadlovou řadu vytvořit most. Jakmile se s nimi pochlubí, uzamkne je jako něco až příliš odvážného, možná trikově opulentního a divácky podbízivého, co by nabouralo Nolanův kredit chytrého autora. Nakonec pracuje hlavně s časovými paradoxy, fyzickou spojitostí mezi realitami a dalšími drobnými detaily jako totemy, drobnými předměty, kterými lze odlišit skutečný svět od toho snového.
Nolan buduje svět snů, svět Inceptionu na rozumové úvaze, místo aby se snům, divotvornému místu naší mysli, poddal. Každý sen se v jeho podání tváří jako realita, jako pouhá alternativní verze světa, která funguje na obyčejné bázi, a aby se člověk přenesl do jiného prostředí, musí propadnout jinému snu. Tohle vydělení vůči běžné konstrukci snů (asociativní přechody) lze přijat jako výsledek toho, že sny jsou uměle vybudované a že mají posloužit účelu zločinu. Co je na tomto přístupu nejvíce nestabilní, je křehká struktura filmu spočívající na několikastupňovém snění. Lze ji přirovnat k domu, když už jsme u té architektury. Tato Nolanova luxusní pětipatrová vila je postaven pouze ze skla nebo hracích karet.
Není potřeba fouknutí, nýbrž pouhého rozmaru lidské mysli, divákovy mysli, aby se Nolanův složitý, ba překombinovaný konstrukt rozbil. Na preferencích každého z diváků se projeví, do jaké míry se s Nolanovým přístupem ztotožní, do jaké míry mu bude postupování z úrovně na úroveň připadat poutavé a sny zajímavé. Protože čistě z mého pohledu ty, kterými nechává procházet své hrdiny Nolan, je k uzoufání mdlý, šedý, suše zaměnitelné s jinými scénami přestřelek ve městě, jako by ho krotila racionální mysl. Ruka finančního oddělení to nebyla, Nolan měl přes 150 milionů dolarů.
Co je ale nejhorší, intelektuální hra neopatrně přešlapává hranici území, které bychom mohli označit jako intošské dokazování vlastní chytrosti. Kvůli tomu jednotlivé dílky nezapadají tak hladce a tak příjemně jako v případě Dokonalého triku nebo Temného rytíře. Spíš jako by někdo řešil Rubikovu kostku, ale vyvíjením nátlaku na otáčecí plochy nedokázal uspíšit a ulehčit dosažení výsledného tvaru.
Když se dočkáme zacvaknutí posledního políčka na kostce a všechny barvy jsou tam, kde mají být, nepřichází vytoužené wow-efekt, moment úžasu, ohromení, mrazení v zádech, protože nám zůstane pouze vyřešená kostka, ale nevyskočí z ní žádné podloudně připravované eso. Celou dobu se vyprávění drží jedné trasy a z ní se neodklání, chybí potěšení z jejího skládání. Máme před námi prostě kostku. Precizní rovné linii, bezchybné vyřešení hádanky a rozumově jasně uchopitelný tvar. Tohle ale nestačí. Protože sen zanechá stopu jen tehdy, když námi pohne, emocionálně nás popíchne, nechá nás žasnout. Film Inception mě nechal přemýšlet o jednom. A to že naše mysl je pořád schopna vytvořit přesvědčivější vizuální triky než společnosti, které je dělají pro filmy jako třeba Inception.
