Prezident Blaník – jak chtěl Tonda přečůrat Zemana

12.2.2018 at 10:39  •  Posted in Recenze by

Máslo i lithium do každé rodiny a korupce dostupná pro všechny! Dostane se Tonda Blaník s těmito hesly na Hrad? A dostane to diváky do kin?

 

   Tonda Blaník se úspěšně prolobboval ke dvěma milionům korun a nemusel nikoho vydírat nashromážděnou špínou v šanonu, jak to dělá jindy. Na crowdsourcingové platformě Hithit totiž tvůrci filmu vybrali bezmála dva miliony korun na vznik celovečerního snímku Prezident Blaník. Tentokrát Toník sbírá podpisy občanů, aby mohl kandidovat na prezidenta země, kterou tak rád obírá o peníze. Se svým typickým sebevědomím a luxusními botami chce porazit stávající hlavu státu Miloše Zemana a všechny ostatní, kteří by mohli stát v cestě jeho geniálního nápadu.

  Postava Blaníka se proslavila v satirickém seriálu Kancelář Blaník (2014–2017), jehož čtyři série uveřejňoval na internetu Stream.cz. Hlavní trojici tvoří Marek Daniel coby svérázný lobbista, Halka Třešňáková jako asistentka Lenka a Žížala v podání Michala Daleckého. Každá z epizod má statisíce zhlédnutí a dle komentářů pod videi lze usuzovat, že je seriál populární mezi všemi generacemi.

 

Vzácný žánr

   Politická satira se v českých televizích příliš neobjevuje a v kinech bychom tento žánr hledali jen stěží. Mnozí si jistě vzpomenou na kultovní Českou sodu (1993) z produkce České televize nebo také na pořad S politiky netančím (1995–2000) se Zuzanou Bubílkovou a Miloslavem Šimkem, který se po pár letech přesunul na Novu a postupně kvalitativně upadal. Někteří možná znají svérázné Gumáky (1994–1999), kteří však dnešní mladé generaci mnoho neříkají. Z poslední doby lze uvést třeba bizarního Pečeného sněhuláka (2014), který se politiky také dotknul.

   V zahraničí bychom hledali příklady mnohem snáze – například seriály Jistě, pane ministře/premiére z 80. let, které jsou však na rozdíl od Gumáků vtipné dodnes. Stejně je tomu tak u britského, u nás téměř neznámého, avšak vynikajícího seriálu Je to soda (2005–2012), který se považuje za odpověď 21. století na Jistě, pane ministře/premiére. I s minimální znalostí ostrovních reálií je i dnes stále velice vtipný. Sledujeme v něm úředníky fiktivního britského ministerstva, které de facto celé řídí nikoliv ministr, ale hysterický Malcom, který na své podřízené sprostě křičí, a šikanuje je.

   Jedná se také o evidentní inspirační zdroj Kanceláře Blaník. Z formálního hlediska si Blaník z toho seriálu půjčuje taktéž – rychlé střihy, neskutečně těkavá kamera, zoomování či uzavřené prostory. Oba seriály a potažmo film spojuje excesivní vulgarita, která je však kreativní, byť někdy nadbytečná. Malcom vymýšlí z nadávek neologismy a podobně tak činí i Tonda, který komolí jména politiků a vymýšlí různé dehonestující přezdívky, které jsou de facto nepřeložitelné.

 

Za hranice Czechie?

   Tím se dostáváme k potenciálnímu úskalí fenoménu Blaník. Může fungovat i v zahraničí? Problémy jsou dva a první z nich je, že narážky v čase mohou zastarat. Česko je však v rámci Evropy a v porovnání s Velkou Británií nebo Německem zemí tak nevýznamnou, že tamní obyvatelé jen těžko vědí o Zemanovi ve člunu nebo prezidentské kampani Horáčka.

   Proto se domnívám, že není nic negativního na tom, že se jedná o lokální a do ciziny nepřenositelný produkt. Byť je třeba říci, že výše zmíněné zahraniční seriály jsou humorné i s časovým odstupem a jejich humor je natolik zobecnitelný, že se smějete i bez přehledu o politice dané země. Tvůrci filmu Prezident Blaník však pokračují v narážkách na konkrétní politické kauzy a skandály, na které si po letech dost možná nevzpomene ani Čech.

    Druhou výtkou by mohla být ona nepřeložitelnost, která je však spíše věcí šikovných překladatelů, neboť například Červený trpaslík (1998–2012) je důkazem, že i s nejsložitějšími hláškami si lze poradit.

   Slabinou celovečerního Blaníka však je, že v rámci jeho stopáže vidíte tytéž vtipy a narážky opakovaně, ať už jsou to neustálé záběry Tondových luxusních bot nebo šikana jeho asistentů. Jedná se však o trademarky, na kterých je seriál vystaven. Slyšíme i ony hudební motivy nebo vidíme novinové titulky přes celé plátno. Sledovat však tyto opakující se elementy po 95 minut je poněkud ubíjející, což u osmiminutového seriálu nehrozilo. Pro některé diváky může být také fyzicky nepříjemné sledovat těkající obraz na obrovském plátně, kdy je místy opravdu nekomfortní, jak kameraman skáče od detailů na polodetail a pak hned na celek v neskutečně rychlém sledu.

   Tvůrcům se však podařilo sehnat značné množství známých tváří, které v malých roličkách excelují. Ať už jsou to hmatatelní představitelé imaginární pražské kavárny nebo mistr etikety. Je však lepší neprozradit konkrétní jména, neboť kdo je otcem Lenčina syna, by vskutku nikdo netipoval. Režisér Marek Najbrt dokázal využít první kolo prezidentské kampaně a poslal Tondu na debatu na Právnickou fakultu v Praze nebo do DOXu, kam se lobbista vydal coby skutečná osobnost mezi další kandidáty. Film tak provázejí pobavené tváře kandidujících i náhodných kolemjdoucích, kteří 17. listopadu vidí Blaníka na Národní třídě.

   Nikdo na jeho fiktivnost neupozorňuje a všichni hrají hru společně s ním, aniž by se to předem domlouvalo. Byť samozřejmě vznikly i předem naplánované a secvičené scény. V tomto ohledu je snad než film sám zajímavější jeho geneze – jak a s kým tvůrci spolupracovali, jak se prezidentští kandidáti tvářili, když mezi ně naběhl štáb filmařů, jak se do jedné ze scén dostal Zeman nebo fakt, že Najbrt měl natočené dva konce. Natáčení totiž probíhalo souběžně s volbami a do kin šel snímek pouhý týden po druhém kole, tvůrci si tak museli připravit varianty pro výhru Zemana i Drahoše.

 

Opatrný přístup?

   Při bližším zkoumání je však zjevné, že fragmentární děj a pár povedených hlášek pro budoucí kultovní dílo nestačí a že film lze jen těžko zařadit po bok sžíravých satir, které by pregnantně pojmenovaly neduhy současné politiky. Tvůrci se zcela vyhýbají kontroverzním tématům jako dezinformační kampaň proti Drahošovi, Zemanovy názorové veletoče, okamurovci a jejich vzestup, neustálé útoky na veřejnoprávní média, TV Barrandov a Soukup či uprchlická krize. Příběh filmu je až příliš nerealistický na rozdíl od zápletek epizod. Jednotlivé díly poodkrývaly fiktivní pozadí reálných kauz, u kterých jsme jako občané znali jen jejich výsledek (tunel Blanka, Čapí hnízdo a jiné) Humor spočíval v tom, že Blaník měl prsty téměř ve všem a výsledkem byla nějaká křivárna, která ale opravdu nastala.

   Ovšem vzhledem k tomu, jak málo politické satiry se u nás točí, je určitě třeba ocenit, že si tvůrci tento náročný žánr vybrali. Není to dokonalé, nebudete se smát pořád, neboť některé vtipy jsou slabší. Film je však solidním zhmotněním levného on-line seriálu na plátnech kin, který dokáže do hodiny a půl vměstnat hodně příkladů české malosti, vyčůranosti, ale i zábavnosti. Rozhodně však nelze doporučit snímek těm, kteří se o politiku nezajímají a nesledují současné dění, neboť naprostá většina humoru pramení ze znalosti našich politických reálií, k*k*ti!

(6/10)  

 

Foto: Falcon

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: Kancelář Blaník

Režie: Marek Najbrt; Scénář: Tomáš Hodan, Robert Geisler, Jan Bartes, Benjamin Tuček, Marek Najbrt

Hrají: Marek Daniel, Michal Dalecký, Halka Třešňáková

Žánr: komedie; Země původu: Česko; Stopáž: 95 minut

Premiéra: 1. února 2018

Marie Dostálová