Má ráda vůni zmoklého kohouta, miluje chuť kondenzovaného mléka a jejími nejlepšími přáteli jsou fiktivní postavičky televizního seriálu. Mary se zdá být tím nejztrápenějším člověkem pod sluncem, dokud nepotkává Maxe, svého životního přítele, spolu s kterým přináší zprávu o důležitosti přátelství.
Mary bylo tehdy pouhých osm let, když dostala nápad, jak prolomit bariéry samoty, do níž ji uvrhli rodiče i vrstevníci. Byla to shoda náhod nebo nějaké řízení osudu, že si v telefonním seznamu vybrala právě Maxe, muže žijícího v New Yorku, trpícího problémy s obezitou i psychikou. Mary ztracená ve svém vlastním světě objevuje svět na druhé straně světa a pokouší se najít cestu, která by ji dovedla daleko od nuzných poměrů jejího dětství v australském městečku.
Z premisy stavící na nečekaném kontaktu dvou odlišných lidí se obyčejně vyklube sentimentální cesta za nalezením vlastního štěstí. Jenomže tento atypický australský filmeček Adama Elliota nepracuje s klasickými schématy. Obě dvě postavy jsou si svým způsobem podobné, obě jsou výsledkem neblahých vlivů dnešní společnosti, jsou příklady asociálních postav s řadou vlastních frustrací. Malá Mary nejprve doufá, že si prostřednictvím ryze osobního dopisu svěřeného poštovní schránce najde spřízněnou duši, ale hlavně věří, že tím získá životního rádce, člověka, kterému se svěří, a on poradí. Tato očekávání jsou z našeho pohledy semleta během prvních okamžiků seznámení s charakteristickými rysy zasmušilého Maxe, který ještě ke všemu bydlí v nuzném činžovním domě, kde odosobnění člověka nabývá na síle s jedním z řady čísel, které je každému nájemníkovi přiděleno. Max není tím, kdo má pomoci Mary, spíš čekáme vzájemnou podporu a společné vyřešení svízelných situací. Není náhodou, že jejich konverzace probíhá pouze prostřednictvím poštovních obálek na důkaz neschopnosti společenského styku. Aby vůbec dokázali navázat a udržet kontakt, musí probíhat skrze psanou řeč. Možnost jejich osobního shledání je čím dál tím menší, jak je neustále oddalováno. Navíc se od začátku jejich vztah vyvíjí nečekanými cestičkami, přinášející jak světlé body mezi řadami nešťastných příhod, tak bohužel i slepá ramena. Když se situace jeví býti na dobré cestě, hned v dalším momentu se nachýlí k mnohem tragičtějšímu konci a možnost šťastného rozuzlení se rozplývá pod dalšími nápory těžkopádných, depresivních hudebních motivů i zkušeností, které jsme my sami načerpali v životě. Přesto závěr ve svém jádru působí jako nejlaskavější oslava upřímného přátelství.
I když se tvůrci filmu rozhodli pro cestu animace, s běžnou produkcí kreslených filmů má společné jen málo. Film hovoří k dospělému divákovi podobně, jako to dělala adaptace komiksu Persepolis íránské autorky Marjane Satrapi nebo vzpomínková reflexe Ariho Folmana ve Valčíku s Bašírem. Svoji formu bere jako způsob sugestivního, nikoliv zkomoleného odrazu reality, vykreslení světa jak ho vnímají ústřední dvě postavy. Předměstí, kde žije brýlatá Mary, se topí v nánosech hnědé barvy, která tím získává parametry odpudivosti a zároveň vytváří obrazový kontrast s uměleckým ztvárněním Maxova velkoměsta zaplaveného temnými kouty, šedivou depresí a neméně vnímatelným zmarem. Barvy narušují Maxův svět jen zřídka, často to bývá ale skrze dary od Mary, jediné důkazy dobrosrdečnosti v jeho životě. V opačném případě už ale tenhle výklad ztrácí na síle. Šedivá totiž není ve světě hnědé o nic pozitivnější. Adamu Elliotovi pak ovšem nelze upřít originalitu a punc vlastního náhledu, který si pěstuje už od svého prvního plastelínového filmu. Všechno je tak trochu divně, nesouměrně a pomačkaně vymodelované, mnohdy až neumětelsky podtrhujíc smutnost celého obrazu, který nedokáže být uhlazeně dokonalý. Všechno živé i neživé se na nás divá se velkýma, smutnýma očima, pohybuje těžkopádnými kroky a klapavý zvuk Maxova psacího stroje se ozývá s línou monotónností a neochotou projevit živelnost stejně jako všichni obyvatelé světa, kde se není z čeho radovat. Způsob animace i celková nálada snímku mi připomněla český film Jedné noci v jednom městě. Společný mají problém týkající se soudržnosti celovečerního formátu. Rozdíl je patrný v tom, že zatímco úchylky v Jedné noci budily úsměv, v případě Maryho a Maxe vzniká humor jenom výjimečně, a to když se postavy upnou k zoufalému cynismu. Jinak je však pravým nástupcem Elliotova předchozího filmu Harvie Krumpet, který se vyznačuje jak stejným pohledem na život, tak vlastnictvím Oscara za krátký animovaný film.
Ačkoliv já sám holduju příběhům nepříznivých osudů v dobách, které nejsou nakloněny snadnému řešení, tudíž mi deprese sálající z plátna přidává k výslednému dojmu plusové body, v případě Mary a Maxe je neutěšenost všeho natolik silná, že mě srazila na kolena. Film je koncentrát deprese, nabízí jen pramálo pohlazení na duši, protože stejně jako život ve skutečnosti i v tomto filmu je dost trnitý, plný boláků a pochybností, přebíjejících šťastné chvilky. Přestože je Max se svými panickými záchvaty asociality a Mary se svými neschopnými rodiči extrémní případy, film hovoří vpravdě o problémech blízkých nám všem v nekonečné řadě podob.
Závěr V době teplých letních měsíců, které lidé využívají jako příležitost k odpočinku a načerpání pohody, aby alespoň na chvíli unikli všeobklopujícímu strašidlu krize, přichází film, ze kterého zatrne úsměv na tváři a půl druhé hodiny vás nechá smažit ve světě, který vám plivne do tváře a řekne, že život je běs.
