Filosof Aronofsky nechává tápat zářícího Rourka po tom, jak naložit se životem.
Pokud jste někdy měli tu čest s filmem Darrena Aronofskyho, vůbec nezáleží na tom, jestli vás ten střípek jeho filmografie nějak zaujal nebo vás zanechal zmatené. Wrestler je totiž mezi jeho dítky jakýmsi cizincem. Odlišuje se formátem i obsahem. Hned na úvod praští do očí, že je natáčen na užší filmový pás, a postupně si uvědomíte, že chybí jeho tradiční autorské propriety vnímání filmového vyprávění plného zkratek a koláží. Jednoduše se vydává mnohem skromnější a prostší cestou klasicky nezávislého filmu. Wrestler se neobrací k obecným otázkám a problémům, nehraje si s metaforami a složitými myšlenkovými konstrukty, ale koncentruje veškerou pozornost na jeden konkrétní, osobní příběh. Od toho se odvozuje vše, co chce sdělovat a co člověk může od nejnovějšího filmu Darrena Aronofskyho očekávat. Je přijatelnější širšími diváckými masami, ale nečiní tak na úkor kvality. Tu si drží stále nadprůměrně vysokou – film je zkrátka ve své podstatě brilantní ukázkou filmového řemesla po všech svých stránkách. Jediným jeho neduhem je, že vůbec nevypadá jako dílo Darrena Aronofskyho. Ale tohle většině lidí ani nebude moc vadit.
Randy má nejlepší léta své kariéry za sebou. To se psala osmdesátá léta, kdy proháněl po wrestlingovém ringu spoustu svalnatých bláznů. Jeho sláva tehdy neznala hranic a nečekaného vrcholu dosáhla v devětaosmdesátém při památném zápase s Ajatolláhem. Od té doby jde všechno z kopce. Léta fyzického drilu a tělesných zranění se podepsala na tom, jak vypadá. Dvacet let poté se účastní menších, dalo by se říct exhibičních utkání, jezdí na autogramiády a jednoduše se snaží splašit dost peněz, aby vůbec mohl zaplatit nájem svého krcálku. Dost peněz by mohl přinést nápad jeho manažera, a to uspořádat výroční zápas s Ajatolláhem. Randy nemá nic proti, vždyť všichni wrestleři jsou jedna velká parta, která povzbuzuje výkony svého parťáka. Scénář Roberta Siegela totiž prostředí wrestlingových zápasů vůbec nepojímá ve stylu nevraživého soupeření. Celé sportovní odvětví charakterizuje jako svébytný druh divadelní scény, jehož součástí jsou svého druhu herecké výkony, jež představují nápor na tělesnou výdrž. Jednotlivé zápasnické hmaty jsou předem naplánovány, a i když by se to sázkařům moc nelíbilo, vítěz je určený už v době před úvodním písknutím rozhodčího. Drsný vzhledem a křehký, přátelský vnitřek jsou vlastnosti společné celé skupině zápasníků. Randy je jejím fyzickým představitelem, jenž musí ustát kariérní krizi spjatou s nečekaným útokem vlastního srdce.
Destrukce těla a dekonstrukce duše definuje životní příběh, jehož závěrečný střípek sledujeme v přímém podání režiséra schopného dohnat své herce na okraj možností. Do všech svých zápasů, jakkoliv fingované jsou, jde naplno, a to se silně projevuje v tom, jak události vnímáme. Nevím, jestli Rourke používal nějakého dubléra (řekl bych, že ne), ale v zápasnických scénách je dokonale přesvědčivý, co se provedení, drsnosti, bolesti a krvavosti týče. Není jen hercem, který napodobuje skutečné sportovce (kteří mj. ve filmu v rolích ostatních wrestlerů vystupují), v momentech nejtvrdších úderů se stáváme stejným sportovním fanouškem, jaký sedí u přímých přenosů, a vidíme v něm skutečného zápasníka. Aronofsky dokáže tyty scény totiž podat s neuvěřitelnou autenticitou. Záběr na zkrvavené tělo s mnoha řeznými ranami pak dokáže dokonce šokovat. Jak skvěle si poradil se sportovní částí svého filmu, tak plasticky se pohybuje i v rámci klasického dramatu. Kamera je v řadě případů přítomna Rourkovi v zádech, jako by se bála pohlédnout do zničené tváře stárnoucího muže, následuje jeho kroky, jako by někdo jen natáčel dokument o uvadající hvězdě, ale každopádně to skvěle využívá při vyjádření nulového kontrastu mezi tím, jestli jdete bojovat do ringu, nebo se jenom chystáte na svůj první den v nové práci – oboje chce odvahu.
Koncepčně připomíná Stallonův úspěšný pokus o důstojné rozloučení s legendou, která ho proslavila, ale ve všem ostatním se závěrečné kapitoly životů sportovních zápasníků rozlišují. Randy Mickeyho Rourka nemá příležitost utéct k příjemným jistotám, on pokouší vše, co mu může dát ještě smysl v životě, v němž mu lékaři zakážou pokračovat ve svém povolání. Přijímá novou práci a upřímně se snaží brát ji s nadhledem, navazuje nenávistí a nezájmem zpřetrhané vtahy s dospívající dcerou, sbližuje se s jedinou ženou, která mu naslouchá, ale která bohužel pracuje ve striptýzovém baru. Při veškerém svém snažení odhaluje neuvěřitelně lidskou a emocionální stránku své osobnosti. Ovšem bez jakéhokoliv nepříjemného sentimentu, nýbrž v ryze autentickém hereckém výkonu Mickeyho Rourka. Zvlášť to oceníte ve zlomovém momentu, kdy se všechny alternativy vyčerpaly a jemu zbývá jediné – jít vstříc svému původnímu životu, ve kterém ho naplňovaly nadšené ovace diváků, i když by to mělo znamenat neodvratnou smrt.
Závěr
Aronofsky nezklamal, ale předvedl něco úplně jiného, než u něj bývá zvykem. Buďme ale vděčni, že dal Rourkovi možnost ukázat sílu, kterou v sobě má.
