Říká se, že o lásku musí člověk bojovat. V případě mladého Scotta Pilgrima to není jen obrazná fráze, nýbrž holá skutečnost. Přichází romantika podle komiksové předlohy stylizovaná do počítačové hry.
Edgar Wright má za sebou velmi úspěšnou kariéru v Anglii, kde si udělal jméno jako velký znalec akčních a brakových žánrů, jejichž pravidla zvládne převyprávět i pozpátku, umí je překrucovat ve svůj prospěch a ve výsledku si ze všeho udělá srandu, která je výbušná jako táborák ve skladišti dynamitu. Nejprve předvedl zombie apokalypsu z pohledu dvou flákačů v Soumraku mrtvých, aby následně provedl důslednou analýzu žánru buddy-movie, která byla stejně tak humornou poctou akčnímu filmu s nesmiřitelnými hrdiny jako samostatně fungující akcí, jakou anglický venkov dosud nezažil. Dodnes si vzpomínám, jak mě první projekcí Jednotky příliš rychlého nasazení naprosto odzbrojil a nechal zemřít smíchy. Takové nápadité využití látky, zasazené do zcela netradičního prostředí a poháněné kupředu spoustou fórků nejen slovních, ale i obrazových včetně kulometného střihu, se jen tak nevidí. Předvedl se jako člověk, který dokáže napsat promyšlený, komplexní scénář plně využívající svůj potenciál, a že tomu dokáže dát více než uspokojivý tvar ve filmové podobě. Pak odjel do Ameriky, sám.
Říkám to smutně, protože Scott Pilgrim není ani zdaleka tak vyleštěný poklad jako policejní odznak na klopě Nicolase Angela. Částečně za to může neoriginální scénář, absence jeho ostrovních kumpánů Simona Pegga a Nica Frosta i neblahý vliv amerického průmyslu. Základem jeho prvního zaoceánského filmu je komiksová série, v níž se potlouká třiadvacetiletý mladík jménem Scott Pilgrim ulicemi Toronta, bydlí se svým homosexuálním kamarádem, hraje v úplně nejvíc příšerné kapele na světě a začíná chodit s čínskou středoškolačkou. Pak se mu ale ve snu zjeví růžový přelud na kolečkových bruslích a on začne ztrácet spojení s realitou. Totálně se totiž zamiloval, a když zjistí, že vyvolená existuje a právě se přistěhovala do města, udělá cokoliv, aby s Ramonou mohl chodit. To netuší, že běžný akt navázání známosti s sebou protentokrát obnáší souboje na život a na smrt se sedmi zlými ex Ramony. Nutno podotknout, že Wright se předlohou nechává mocně svázat. Většinu scén, které jsou založeny na nejdůležitějších pasážích série šesti komiksových knih, pojímá s otrockou doslovností hodnou Roberta Rodrigueze. Přesto pokouší hranice a možnosti filmového média.
Že s audiovizuální estetikou každého svého projektu umí dělat divy, už Edgar Wright dokázal. V případě Scotta Pilgrima přešel na další úroveň, aby vytvořil fikční svět, ve kterém platí jen málo právních a fyzikálních pravidel. V jedné scéně se sám Scott ptá: „Tohle se vážně děje?“ Edgar Wright si moc dobře uvědomuje, s jakým fikčním světem pracuje a pravidla ctí se zápalem konzolového hráče. Scott Pilgrim proti zbytku světa se snaží skloubit tři mimofilmové obory – počítačové/konzolové hry, comics a kulturu hudebních kapel. Od většiny příspěvků do fondu kinematografických počinů podle počítačových games ho odlišuje to, že jako zdatný pařan je mnohem úspěšnější v implementaci herní logiky do filmové podoby než jiní, kteří přímo vycházeli z díla. Odkazuje se ke konkrétním, již popkulturním ikonám a napodobuje herní systém, v němž vývoj následuje stupňující se levely vedoucí k bossovi. Z toho pohledu je jasné, že všechny souboje jsou jen zveličováním představ samotného Scotta, který rád zapaří, a tudíž je nadsázka soubojových; scén v kombinaci s nulovým efektem na okolní svět jasně čitelná.
Po hudební stránce hodně závisí na tom, jak moc vás zvolené písně osloví, a to ovlivní, jak na vás film zapůsobí. Přičemž vezměte v potaz, že Scott hudbou žije, skrze koncertní výstupy se nejednou zápasí a její prvořadost je ve Scottově světě nanejvýš podstatný aspekt, bez nějž by se vesmír nejspíš zhroutil. Většina nicméně zní jako nenápaditý nezávislý americký popík. Což o to, jsou to souboje amatérských kapel, ale v mnoha případech zní jako monotónní brnkání s přihlouplým textem. Snad s výjimkou Black Sheep od Metric.
Z komiksové estetiky si bere dvě techniky. První je záběrování, které zohledňuje hravou a přizpůsobivou velikost rámečků. Nápaditost jako by se ale omezovala tím, co comics nabízí už ve své tištěné podobě a nezohledňuje se více možnosti filmového materiálu, který se vymanil strnulosti. Wrightův výjimečný vizuální smysl pro střih je zde jen nudnou kulisou, která nemá tolik vtipu a kinetiky jako dřív. V druhém případě přebírá vizualizaci zvuků a pohybů, tj. textové zprostředkování toho, co čtenář nemůže slyšet. Z toho ovšem plyne, že ve filmu jako zvukovém médiu je to samoúčelné a nepotřebné, např. u takového zvonění domovních dveří nebo telefonu. Řídí se heslem, narvěte tam toho co nejvíc.
Nejvíc Scotta Pilgima zraňuje to, co považuje za svou jedinečnost, v níž nemá konkurenci. Vizuální styl přebíjí postavy natolik, že celou dobu není jasné, co si o něm máme myslet a závěrečná katarze, tak skvěle využívající logiku počítačových her, nedopadá na úrodnou půdu. Věci nepomáhá ani výběr představitelů zamilované dvojice Scotta a Ramony. Michal Cera posté opakuje své herecké techniky, které už při třetím opakování nudily, protože se v nich neskrývalo citlivé vykreslení obyčejného kluka, ale neschopnost předvést něco jiného. Výrazně se zde projevuje vynechání Simona Pegga, který dokázal něco, co Cera ne – být chvíli naprostým hňupem, aby se vzápětí radikálně přerodil v drsného hrdinu bez bázně a hany, bez trapnosti a topornosti. Cerovo drsňáctví je jednoduše k smíchu a láme i pružný komiksový vaz. Mary Elizabeth Winstead si na tajemnou Ramonu měnící barvu vlasů jako na běžícím páse hraje tak nezáživně, že ledový poryv, který se z její strany nese, duje mrazivěji než krutý severní vítr. Sedmero záporných ex přítelů má charisma na rozmanité škále. Zatímco jiní ho rozhazují po hrstech a baví svou kreací, která místy až paroduje supermanský status (Brandon Routh), jiní nevědí, že uřvanost spíš bolí, než baví (Mae Whitman).
O zábavě je ale Scott Pilgrim v prvé řadě. Není ale tak přitažlivá a nařachaná jako dřív, i když se takové zdání snaží navodit (např. skrze homosexuálního kamaráda). Zamilovanost některým až moc poplete hlavu a myslí si, že co říkají, je vtipnější, než ve skutečnosti. Být film ve 3D, zaplaví vás hordou prskajících srdíček. Nadšený fanoušek Edgara Wrighta ale dostává ránu mezi oči a pořádné K. O.
