Byl jednou jeden dům a ten byl strašidelný. Kolikrát jsme to už slyšeli? Tři ruce by mi na to nestačily, přesto stojí za to věnovat Sirotčinci pozornost.
Laura je šťastně vdanou matkou, ale štěstí jí vždy nepřálo. Když byla malá, ocitla se v sirotčinci. Ještě teď si vzpomíná na všechny ty ubohé děti. Měla však štěstí a nepobyla tam dlouhou dobu. Nyní se k ní minulost vrací, když se stává dědičkou onoho domu a stěhuje se tam spolu se svou rodinou. Horká chvíle nastává, když její syn zmizí během oslavy poté, co se seznámil s novým neviditelným kamarádem (jako uzavřené dítě už měl dva). Laura spolu s manželem začíná pátrat, kam zmizel a co za jeho zmizením stálo. Zatímco otec to pomalu vzdává, jeho manželka, racionálně nepochopená, vytrvává, hledajíc stopy po dítěti s pytlem na hlavě.
A víte, proč stojí za pozornost? Protože se vymyká standardnímu ztvárnění hororové látky poslední doby a mnohem více se hlásí k hororovým kořenům, což ostatně tvůrci sami proklamovali a do puntíku splnili. Nejde tu o to, aby všichni zemřeli strašlivou smrtí, ani o to, aby se tvůrci speciálních efektů pochlubili nejnovějšími trendy ve výrobě umělých střev a ani o to, abychom se celou dobu smáli napjaté atmosféře. Film staví na krásně budované atmosféře hrůzyplného napětí, ve kterém jde víc o to, že si představujeme nevýslovné hrůzy, jež nastanou, než že by nám je tvůrci servírovali v stylisticky promakaném záběru.
Ve své krásně hororové podstatě si je film dost blízký jednomu filmu producentského dozorce Guillerma Del Tora, a to Faunovu labyrintu. Neoplývá sice pohádkovostí a ani imaginací Guillerma, ale stejně opatrným a jemným hororovým laděním. Nesmíte se proto divit, že klučina s pytlem na hlavě není ve skutečnosti takovým strašákem, jak si ho naše fantazie znetvoří. Právě na divákově strachu a fantazii stojí hlavní úspěch filmu. Budete si v hrůze zakrývat oči čekaje nějakou lekačku nebo hrůzný okamžik zjevení, ale kdeže. To jste se chytili do povedené pasti Juana Antonia Bayona. Zdá se, že přehlížet španělské horory by byl velký omyl. Aspoň ty, které zaujmou Del Tora. Pokud by měl být něčemu z americké produkce posledních let podobný, tak je to Silent Hill. Jen si odmyslete tu kupu strašidelných potvor.
Film je tedy poctivou duchařinou, která potěší vyznavače klasicky laděných hororů, v nichž jde o to vybudit v divákovi strach tím, že nic nevidí, a to s pomocí spousty užitečných pomůcek. Dočkáte se proto řady scén, kvůli kterým by Lauru ostatní lidé označili jako halucinacemi trpící ženu, které ještě víc vzbuzují paranoiu v očekávání konce, který je pro současného řadového diváka tak nečekaný a s ohledem na zbytek filmu příjemný, že v něm ještě dlouho zůstane. Samotná představitelka hlavní postavy se své role zhošťuje na výbornou. Belén Rueda je španělská herečka, jež si udělala jméno prostřednictvím oscarového filmu Hlas moře. Zde skvěle padne do role křehké, ale odhodlané matky, kterou navíc obohacuje o dávku hereckého umu, což není v hororech zrovna běžné.
Závěr
Zpozornět by měli všichni, kdo od hororu nečekají lacinou hloupost, ale děsivý příběh s dobře vybudovanou atmosférou.
