Žaluji! – táhlé nitky spravedlnosti

0
26.9.2020 at 13:22  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Intelektuálové se dovolávají pravdy, moc ale patří armádě. Roman Polanski cílevědomě a zdařile převádí zásadní momenty Dreyfusovy aféry do filmové formy.

 

   Zvoláním „Žaluji…!“ („J’Accuse…!“) začíná otevřený dopis Émila Zoly ze dne 13. ledna 1898, který adresuje francouzskému prezidentovi Félixi Faureovi. Armádu v něm viní z nespravedlivého odsouzení kapitána Alfreda Dreyfuse a cíleného klamání veřejnosti. Rozsudek měl být motivován antisemitismem. Když byl dopis publikován na hlavní stránce deníku L’Aurore, Dreyfus byl již v žaláři na ostrově u pobřeží Francouzské Guyany, kde měl také dožít. Plně očištěn byl až v roce 1906.

   Spisovatel Robert Harris přinesl v roce 2013 dramatizaci celého příběhu v románové podobě. Následně se podílel i na scénáři nyní uváděného filmu režiséra Romana Polanského – už ostatně spolupracovali na Muži ve stínu (2010). Protagonista jejich nového filmu je plukovník Georges Picquart (Jean Dujardin), který jako první našel nezvratná fakta prokazující Dreyfusovu nevinu.

„Vaše armáda, ne moje.“

   Picquart byl krátce po odsouzení Dreyfuse jmenován velitelem vojenské zpravodajské služby. Zde k nelibosti svých nadřízených objevil důkazy o zamlčených skutečnostech v Dreyfusově případu. Polanskému a Harrisovi slouží tyto dějinné události k inscenování velmi soustředěného vyprávění o jednotlivci, který se postaví svým velitelům i kolegům. Známý vzorec, navíc v úslužnosti historiografii, nepůsobí v Polanského pojetí nijak nezáživně. Režisér k látce přistupuje z několika podnětných pozic a zároveň skvěle udržuje v napětí.

   Bezmála polovina stopáže se sestává z Picquartova rozkrývání metastází, které bujely uvnitř francouzské armády. Zatímco protagonista směřuje se svým snažením kupředu, zpětně nám odhaluje vlastní vztah s Dreyfusem, dílčí části původního procesu a v neposlední řadě vlastní podíl na kapitánově obvinění. Důkazy o spiknutí možná neviděl a možná je ignoroval, Picquart byl ale značnou částí této formální i symbolické sítě armádních a politických vztahů. Aby jeho „zrada“ vyzněla obzvlášť dramaticky, Polanski nám postupně odhaluje všechny tváře spiknutí, nejprve plukovníkovy přátele, kolegy či nadřízené, načež je coby antagonisty zúročuje v druhé polovině vyprávění. Při tom užívá notně zjednodušující charakterizace s heslem, že starý dekorovaný a disciplinovaný muž s knírem nevěstí nic dobrého.

Mezi falešnými stopami

   Žaluji! ale nelpí pouze na zápletce s jedincem, který se vzbouří skupině. V jiných momentech vyprávění naopak tlačí na roviny detektivní a špionské fikce (původní titul Harrisova románu je Důstojník a špeh). Picquartovo působení ve zpravodajské službě s sebou přináší scény tajného odposlechu, fotografování inkriminovaných osob a důkladného poslepovávání roztrhaných depeší.

   V něčem ale tyto vzorce Polanski obrací na hlavu. Protagonista odhaluje viníky ve vlastních řadách, a co je podvratnější – většina jím nalezených důkazů jsou do jisté míry falsa nebo texty záměrně překrouceného významu. Cílem se tedy nestane najít pravdu, ale vědomě zdeformovaná fakta, která již prošla rukama jiných vyšetřovatelů, Picquartových spolupracovníků. Pro nás to znamená, že se notnou část stopáže musíme vyrovnávat s vodítky, jejichž povaha není zřejmá – už mohly být upraveny. Anebo se jedná o skutečně usvědčující důkaz, jenž nějakému kníratému generálovi unikl…

   Vše je to pochopitelně výborná příležitost k inscenaci napínavých a paranoidních scén. V některých momentech má svůj význam každé zaváhání, každé škubnutí v tváři a trochu vlažnější zasalutování. Polanského styl je akurátní – širokoúhlé kompozice mu dovolují zároveň snímat několik postav v záběru, jeho propracovaná plátna zabírají akci i reakci (dědictví mnoha podobných kompozic z Polanského Boha masakru /2011/). Stejně tak holduje klasické montáži. Při zpětném zhodnocení je ve snímku snad příliš standardních pohledů a protipohledů v polocelcích, v rámci scén ale nikdy neruší. Celý svět je až na výjimečné momenty radosti ponořen do neutrálních barev, mezi kterými vyčnívá červená jako varovný prapor, ať už na důstojnické čepici nebo v kapkách krve.

Po kankánu kanón

   V čem je ale Žaluji! možná nejpůsobivější, je jeho snaha vyprávět o zmíněných událostech prizmatem médií a technologií doby, v které se odehrává. Přelom 19. a 20. století s sebou přinesl nové způsoby dopravy, revoluce ve vědě i nové formy zábavy. Polanského film oplývá důkazy o těchto kulturních a technologických změnách. Ve vyprávění pomáhají špionáži, u soudu nebo jsou objektem zájmu pyšných důstojníků při předvádění nového kanónu. Ve scéně schůze s informátorem nám Polanski zprostředkuje i pohled na kabaretní zábavu, v moderním slova smyslu také až záležitost konce 19. století. Právě v této době také vzniklo o Dreyfusově aféře kolem tří desítek krátkometrážních filmů – nejslavnější z nich je série od Georgese Mélièse.

   Všechny tyto roviny vyprávění – napětí vzniklé Picquartovým vzdorem, rozplétáním intrik a tříděním důkazů i důraz na nová média – však v druhé polovině stopáže mizí. Zejména publikováním Zolova otevřeného dopisu se snímek stává především soudním dramatem, které se v krátkém úseku snaží postihnout příliš faktografických jednotlivostí. Vyprávění už není úsporné a pozorné ke každé maličkosti a mnohem více účelově shrnuje, přičemž si pomáhá titulky s daty, případně vysvětlujícími texty a novinovými nadpisy. Snímek také zamlčuje, jak došlo k obratu společenské nálady během několika let. I v této části však Polanski představuje mimořádné scény, příkladem jsou především rytmická předčítání osudného dopisu nebo boj na kordy.

   Polanského film má za sebou přes rok dramatických kontroverzí, mezi jejichž vrcholy patřilo ocenění na festivalu v Benátkách a vyhlášení ceny za režii při udílení francouzských Césarů. Pokud nemůžeme oddělit dílo od autora, což stejně nikdy nezvládneme, měli bychom Žaluji! nejspíš zcela ignorovat nebo mu jít naproti a vnímat ho na jiné než jen povrchové a nejpovrchnější úrovni (Dreyfus = Polanski).

(7.5/10)

 

Foto: Pilot Film

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: J’accuse

Režie: Roman Polanski; Scénář: Roman Polanski, Robert Harris

Hrají: Jean Dujardin, Louis Garrel, Emmanuelle Seigner, Melvil Poupaud, Grégory Gadebois, Mathieu Amalric, Olivier Gourmet, Vincent Grass a další

Žánr: drama, životopisný; Země původu: Francie/Itálie; Stopáž: 132 minut

Premiéra: 24. září 2020

Přečteno: 31x

Marek Koutesh

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Krajina ve stínu – lidskost ztracená v dějinách

Když se valí dějinné zlomy, málokdo zůstane nepoznamenán. Bohdan Sláma uvádí uhrančivé drama.    Režisér a scenárista Bohdan Sláma se...

Zavřít