Filmy s Danielem Craigem se staly dlouhým čekáním na první „ryzí bondovku“. Spectre hrdě prokazuje, že je to čekání marné.
Je to však ošemetné, protože pojmy „ryzí“, „pravá“ nebo „klasická bondovka“ zůstávají trvale neujasněny, přestože se jimi mnozí ohání. Někteří se jimi vrací k Seanu Connerymu a chtějí eleganci, někteří zase k Pierceovi Brosnanovi a zavrhují hlubší psychologii postavy. Všichni ale sdílí vědomí, že k Bondovi patří zbraň, kára s nablýskanou karosérií, femme fatale, vynálezce Q, martini s vodkou a další propriety. Když se některých z nich Casino Royale (2006) zbavilo s tím, že nahlédlo na universum s revizionistickým aspektem, byly reakce často nadšené. Ale ačkoli Quantum of Solace (2009) v tendenci pokračovalo, kladně vskutku přijato nebylo. A ani na v recenzích velmi chválený Skyfall (2012) nebyli někteří fanoušci moc milí.
Návrat domů?
James Bond a fikční svět, který obývá, se vždycky vyvíjel. Odrážel (nebo naopak nepřiznával) politické a sociální prostředí své doby a filmařské techniky v nich užívané. Filmové Casino Royale přišlo v době tematického potemňování blockbusterových sérií (Harry Potter a vězeň z Azkabanu /2003/, Star Wars: Epizoda III – Pomsta Sithů /2005/) a polidštěním hlavní figury udělalo ze značky zase exkluzivní zboží. Casino Royale přitom uvědoměle pracuje s dvěma faktory divácké zkušenosti. Publiku ani po dvaceti snímcích nejsou známy Bondovy počátky a zároveň je dostatečně seznámeno s typizovanými rysy Bondova charakteru. Přestože se módy adaptace po čtyřicet let měnily, postava zůstala neměnná. Filmy s Craigem, optikou ustavujících 007 dobrodružství, nalézají požitkářskou zálibu v odhalování počátků těchto rysů, co k nim vedlo a za jakých okolností vznikaly. Znovu nalezly nové v automatizovaném fenoménu. A fanoušci bez vyšších nároků se začali ptát, kdy se už vrátí dobrodružství, u kterého můžou „vypnout mozek“.
Spectre je stvrzením, že ani snaha o návrat k nesebereflexivním příhodám nestačí. Poslední scéna Skyfallu byla příslibem tradičních dobrodružství, v nichž si Bond chodil k M pro složku s misí, aby přitom cestou zaflirtoval s Moneypenny. Jenže proti filmařům, předně režisérovi Samu Mendesovi, působí nějaká neviditelná síla, která Bonda drží v režimu revizionismu. Už Skyfall se vyznačoval prvky starších bezstarostných dílů, hlavně vizáží a chováním záporáka, ve Spectre jako by chtěli jít scenáristé ještě dál, leč cosi je drží zpátky. Asi je to trh, který na příští změnu zatím není připraven.
Smithovo křepčení
Titulková sekvence napoví, že Spectre s vypravěčskou provázaností s minulými třemi filmy (která existovala i za Conneryho nebo Rogera Moorea, ale byla mnohem neurčitější) neskoncoval. Za zvuků nezdařené písně Sama Smithe se ve střepech odráží tváře Madse Mikkelsena a Javiera Bardema, kteří byli samozřejmě Bondovými nepřáteli v Casinu Royale, respektive Skyfallu. Ke spatření je i Eva Green, jež ztělesnila osudovou Vesper.
Titulkům předchází akční scény v Mexiku, z níž se vyklube agentova honba za odkazem zemřelé M (Judi Dench). Dějová návaznost je tedy také výrazná. Přetrvává i motiv Bondova sebepoznávání a odkrývání zapomenuté minulosti. 007 se octne na stopě tajemné organizaci, která dala filmu název a jejíž největší kápo (umírněný Christoph Waltz) má k Bondovi blíže, než si agent uvědomuje. Ačkoli krátká verze synopse připomíná svým zněním Skyfall, snímek zevnitř trhají jisté rozštěpující vypravěčské tendence, které má na svědomí zmíněné úsilí utéct osudovosti nových revizionistických bondovek.
Orwellova noční můra
Na rozdíl od předchozího dílu jsou všechna fatální zjištění dost slabě realisticky motivovaná. Bond třeba zjišťuje, že se bude muset zase šťourat ve svém rodokmenu, a informace, ke kterým přijde (a které minule přehlédnul), jsou absurdně vykonstruované. Dějové zvraty jsou snadno předvídatelné. Vliv organizace Spectre dosahuje na nejvyšší místa, což nám snímek několikrát připomene, zrada jedné postavy je ale natolik očekávaná, až opravdu splní svůj účel – vyrazí dech, nicméně svou konvenčností. Odlišně od tuctových žánrovek, Spectre se těmito kotrmelci snaží navázat na předešlou trilogii a učinit fikční svět strukturovanější a Jamese Bonda plastičtějšího. Každopádně dochází k mísení roztomilé pokleslosti s vážnými scénami a možná právě tato dynamika způsobuje, že 150 minut není vůbec cítit.
Nebudeme polemizovat, nakolik se na Spectre podepsaly úpravy scénáře. Film není o moc jiný, než jak vypadal v uniklé verzi, a ponechal si celou pochybnou zápletku spojující Bondův osobní život a profesionální kariéru. Na jednu stranu „křísí“ staré postavy se záměrem připomenout agentovi šrámy z minula, na druhou nechává většinu stopáže Bonda bojovat s obří horou svalů (Dave Bautista), která za film řekne jediné slovo. Prezentuje aktuální myšlenku orwellovského světa, kde je každý pohyb sledován digitální sítí, počítačový monitor ale nedokáže ukázat bez směšně návodných pixelových prezentací a nápisů YES/NO nebo ACCESS DENIED. Tuto „vadu“ ale vykazoval i Skyfall a v žánru jde spíš o pravidlo než výjimku.
Symbióza kamery a choreografie akčních scén
Ne všechno však působí rozpolceně. V pojetí akčních scén třeba není příliš co vytknout. Ta první v Mexiku je komplexnější variantou londýnské honičky ve Skyfallu a na konci nabídne mimořádnou dávkou víceméně povedeného CGI. Rakouské zápolení v zasněžených horách zase ohromuje spektakulárností mizanscény. Pěstní rvačka připomene syrovost krvavé scény v Casinu Royale a přitom vlastně rekonstruuje pasáž ze Srdečných pozdravů z Ruska (1963). Orientace v prostoru není problematická a je to jen dobře, protože akce vždy probíhá v jasně definovaném prostoru, jehož vlastností Bond a jiné postavy umně využívají. Kameraman Hoyte Van Hoytema, který nahradil nenahraditelného Rogera Deakinse, se po Interstellaru (2014) znovu úspěšně přizpůsobil na rychlejší střihovou skladbu akčního blockbusteru. Z jeho talentu pochopitelně těží i herečka Léa Seydoux, kterou kamera snímá v lichotivých pózách.
Posledních 40 minut je překvapivě zábavných, ačkoli se nebezpečně blíží tomu, co v minulosti v roli vyváděl Pierce Brosnan. Vstupem do posledního aktu a setkáním s ústředním padouchem začne být jasné, že žádné trumfy v rukávu nejsou a viděné podivnosti už lépe zdůvodněné nebudou. Nejextrémnější scéna přijde náhle a působí jako katalyzátor nových úvah – tehdy člověku dojde, jak je ta pokleslost zábavná, když už není jen předvojem rádoby šokujících zjištění. Ano, cituje se Goldfinger (1964) a Žiješ jenom dvakrát (1967), ale jen tak z radosti. Stejný případ je finále, kdy se zachraňuje dívka a padouch s úsměvem na tváří odlétá helikoptérou. Jestli si fanoušci pod „klasickým Bondem“ představují jednoduše motivovanou dynamickou akci, dá jim Spectre víc než Skyfall. Ale reflexe bondovské legendy a polidšťování zůstávají, toho se zatím zříct nedokážeme ani my a ani tvůrci.
P.S. Notak, Danieli, ještě jednou!
- Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
- Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
- Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022