Sicario: Nájemný vrah – kartel nikdy nespí

Akční krimithriller kanadského režiséra Denise Villeneuvea nedá vydechnout a směle se zařadí mezi nejlepší filmy roku.

Sicario je španělský výraz pro nájemného vraha užívaný zejména v latinskoamerických oblastech, kde přetrvávají války drogových kartelů. Pochází z latinského slova sicarius, v překladu „muž s dýkou“ – zabiják extremistické skupiny ze starověkého Říma, která říši rozkládala nečekanými partyzánskými útoky. Tato informace je nám předána v úvodním textu filmu a odůvodnění jeho zařazení (a proč tak zní název snímku) zůstane na dlouhou dobu záhadou. Tak už to ale s jednoslovnými, významově ambivalentními názvy filmů režiséra Villeneuvea bývá (Požáry /2010/, Prisoners – Zmizení /2013/, Nepřítel /2013/).

Ciudad Juárez, Mexiko, v pravé poledne

Kate Macerová (Emily Blunt) z FBI dostane při svých horlivých snahách rozbít gangy na hranicích Mexika a Spojených států možnost zasadit jim ránu do srdce. Rozhodne se přijmout nabídku od agenta Gravera ze speciálního oddělení CIA (Josh Brolin) a asistovat při operaci v El Pasu. Po setkání s nemluvným spolupracovníkem Alejandrem (Benicio Del Toro) ale zjišťuje, že se ve skutečnosti vydávají do Juárezu, v roce 2010 nejnebezpečnějšího města světa s více než tři a půl tisíci vraždami. Převoz hledaného muže přes hranice se pro hrdinku ukáže jako děsivý pohled do praktik za zákonem.

Ačkoli příběh takto jednoduchý nezůstane a zápletku v poslední půlhodině obohatí nová zjištění, která film žánrově posouvají do trochu jiných končin, nepředstavuje výstavbou scénáře Sicario žádný unikát. Až vklad Villeneuvea činí ze Sicaria nezapomenutelný zážitek. Ve všech myslitelných ohledech je to totiž režisérský film, kterému osoba jedinečného tvůrce propůjčuje dynamiku, dravost a syrovost. Nejlepším důkazem mistrovského vedení je letmá analýza akčních scén. Sicario obsahuje celkem čtyři a každá je koncepčně odlišná – a to podle potřeb vyprávění a významu, jakého v něm nabývá.

Invence v akci

Úvodní zátah předchází seznámení s hrdinkou a klade důraz na detailní zobrazení procedur zásahové jednotky. Druhá akční scéna, ta nejvíce prezentovaná v trailerech, se odehrává v matoucím členitém prostředí a napětí se stupňuje pomocí stále rychlejšího stříhání mezi pohledy postav. Třetí akční scéna má takřka experimentální nádech a střídá čtyři módy záznamu (filmařova kamera, dvě varianty brýlí pro noční vidění a taktický pohled z letadla), jejichž souhra je naprosto ohromující. Poslední akce je ukázkou dechberoucích hloubkových kompozicí kameramana Rogera Deakinse, ne odlišných od jeho záběrů Šanghaje z bondovky Skyfall (2012). Podoby těchto scén se mění podle postav, které se v nich nacházejí, jejich motivací a prožívaných emocí. Všechny pasáže přitom mohly být zachyceny neutrálním nezúčastněným snímáním, jakým disponuje většina současných amerických akčních filmů. Díky ozvláštňujícímu přístupu Sicario napíná i ve chvílích, kdy je vlastně děj předvídatelný a nevybočuje ze známých vzorců.

K maximalizaci diváckého prožitku při akci Villeneuve intenzivně užívá přípravných a vyčkávacích scén. Brilantní sekvence z Juárezu se skládá z více než desítky minut dějově řídkých pasáží z pohledu agentky Macerové, při nichž se nevyhnutelně začne schylovat k přestřelce. Až nesnesitelného pocitu oddalované krize se dosahuje již zmiňovaným střídáním hledisek v nepřehledném prostředí a hudebním podkresem skladatele Jóhanna Jóhannssona. Ten minulý rok skoro obdržel Oscara za jemně kýčovitou hudbu ke slaďáku Teorie všeho (2014), s Villeneuvem se ale jeho kreativita ubírá jiným směrem. K Sicariovi složil jednoduchou, ale působivou hudbu spolehlivě nahánějící husí kůži. Zmáčknutí spouště na zbrani je nakonec vlastně vysvobozením – v rychlém sledu brutálních záběrů jsme všeho napětí zbaveni. Vrchol nastává těsně před vypuknutím akce, v tom tichu před bouří.

Poušť vidí

Procedurální vyprávění soustředící se na skupinu agentů shromažďujících informace s cílem odstranit nikdy neviděného drogového bosse si nic nezadá s asi nejvýraznějším americkým kriminálním thrillerem nového století Zodiacem (2007). Nezahlcuje sice diváka množstvím neroztříděných vodítek, ale také sleduje postavu idealisty, co se snaží zorientovat dobrovolně vržen doprostřed polí působnosti několika stran. Ale novináře Graysmitha (Jake Gyllenhaal v Zodiacovi) stejně jako agentku Macerovou pravda přesahuje.

Villeneuve s motivem nemožnosti dohnat pravdu a realitu nepracuje poprvé. Jeho posedlí hrdinové se ve světě ztrácí. V režisérově filmografii lze najít sjednocující linii znepokojujících záběrů, kdy mizanscéna „pozoruje“ postavu, ale ona si to neuvědomuje, protože svět v celé šíři nedovede pochopit. Ve Zmizení tuto metafyzickou funkci plnily stromy, v klíčových scénách opět zachycené kameramanem Deakinsem. V Nepříteli je motiv čitelnější. Po otevřeném závěru kamera pluje kolem strnulých torontských panelových domů a mrazivá hudba připomene, že sledujeme něco víc, než jen bloky železobetonu.

V pouštích na severní hranici Mexika nejsou vertikály moc k nalezení, přesto Deakins s režisérem našli řešení – zemi snímají z ptačího pohledu a zvrásněná krajina tvoří abstraktní obrazce, jimž je agentka FBI vydána napospas. Je vysoce pravděpodobné, že si Deakins Sicariem vyslouží třináctou nominaci na Oscara a opět jí nepromění (v konkurenci REVENANTA Zmrtvýchvstání /2015/ nebo Osmi hrozných /2015/). Úžasná je také vizuální citace šedesát šest let starého westernu Johna Forda Měla žlutou stužku (1949) zachycená na obrázku výše.

Pro všechny s neprůstřelnou vestou

Množící se výtky k pasivitě agentky Macerové jsou neopodstatněné z mnoha důvodů. Nemá být „silnou ženskou postavou“, jakou si bojovníci za rovnoprávnost vysnili a kterou se snaží procpat do každého příběhu. Je zcela záměrně vláčena od akce k akci, aby objevovala svou bezmocnost. Vyprávění se také většinou omezuje na její hledisko, čímž zadržuje mnohé informace a buduje napětí. Odstranit tuto postavu nebo ji udělat aktivnější by znamenalo příliš bezproblémový postup příběhem a vzdání se několika momentů překvapení.

Sicario je snímek, který svým tématem snadno zaujme mainstreamového diváka a jeho očekávání lehce naplní perfektně zrežírovanými akčními scénami. Pro náročnější publikum je to zároveň klenot z Cannes (kde měl premiéru a odkud přišly první extatické ohlasy) vhodný jako objekt estetických a v neposlední řadě také politologických analýz. Ne všechno a všichni bojující mezi Amerikou a Mexikem jsou totiž tak černobílí, jak se zdá, a v Sicariovi se na to nezapomíná.

(9/10)

• Info
• Trailer
• Plakát

Originální název: Sicario

Režie: Denise Villeneuve, Scénář: Taylor Sheridan

Hrají: Emily Blunt, Benicio Del Toro, Josh Brolin, Victor Garber, Jon Bernthal, Daniel Kaluuya, Jeffrey Donovan

Žánr: akční/krimi/thriller, Země původu: USA, Stopáž: 121 minut

Premiéra: 29. října 2015

• About
• Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.

Latest posts by Marek Koutesh (see all)

• Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
• Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
• Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022