Zapomeňte na kozlíka Šikulu i Velkopopovického kozla, tenhle ďábelský kozel vám nedá pár nocí spát.
Než Sam Raimi upsal duši ďáblu a stvořil comicsovou trilogii plnou horoucích citů mladistvého superhrdiny a velkolepých akčních scén, která bohužel vyvrcholila v směšnou splácaninu, tak se sám stylizoval do úlohy ďábla, jehož hororové výtvory budily podobně jako raná tvorba Petera Jacksona obdiv milovníků pokleslých žánrů. U trojice Evil Dead si skutečně nemůžeme stěžovat na nedostatek nápaditosti, lásky k žánru a talentu. Proto bylo dobrou zprávou, když se Raimi vzdálil stomilionovým rozpočtům, vzal s sebou celou svou famílii (především bratry Teda a Ivana) a vrátil se ke kořenům. Nejprve na zelené louce s Alison Lohmanovou a za rok v pokračování série, která mu udělala jméno.
Mladá a pohledná pracovnice finančního ústavu jménem Christine sní o povýšení do pozice zástupce vedoucího. Navíc cítí, že jako služebně starší má na toto místo větší nárok než mladík, který nastoupil nedávno. Ona ale údajně neumí učinit těžká rozhodnutí. V momentě, kdy se rozhodne prokázat tuto vlastnost, ji ale očekává zákazník, kterého v životě ještě nepotkala, jak by řekl Duwayne Dunham z pořadu Věřte nevěřte. Stará babizna se cítí jejím chováním ponížena, a tak Christine stihne kletba. Během tří dnů ji čeká mučivý děs kozlího ďábla jménem Lamia. Po třetím dnu ji stáhne do pekel. Racionalismus odsouvá událost jako hloupost, ale přeci jen jí to vrtá v hlavě. Když ji pak začne stín ďábla terorizovat, nezbude jí, než zakročit. Otázkou zůstává, jestli taková síla může být zastavena a jaké oběti bude nutno podstoupit.
Raimi se skutečně opět ukazuje jako správná osoba na režisérské sesli, která rozumí, jak jednotlivé segmenty pospojovat, aby fungovaly a aby žánr jako takový nedegradovaly na primitivní a hloupou vyvražďovačku. Naopak zcela využívá všechny prostředky hororového žánru a vytváří precizní rovnováhu mezi humorem z nejhlubších zákoutí starých béčkových hororů a děsem tak hmatatelným, že podobným způsobem se zlo dotklo vašich smyslů naposledy s Kruhem Gora Verbinskiho. Podstatné také je, že ústřední zlo zůstává zpola skryté a zpola odhalené. Jednak si bere podobu babizny se shnilým chrupem a falešným okem, jednak stínu kozla, pro kterého nejsou dveře překážkou, ale jeho skutečná podoba není odhalena. Pojďme si nyní projít jednotlivé složky, které šlapou jako nohy Lance Armstronga na Tour de France.
Zaprvé je to scénář, který přichází s historkou zasazenou do reality a ne mezi bandu zfanatizovaných teenagerů, kteří si každým svým pohledem a špatně zahranou replikou říkají o krutou smrt. Příběh se stylizuje do pověry o prokletí, a to je nastrojeno na příběh o ne příliš sebevědomé, ale snaživé mladé dívce. Je to postava rozumná, milá a absolutně sympatická – o to víc ji očekávanou zkoušku peklem přejeme stejně málo jako návštěvu zubaře. Už tak má totiž těžký život ztrpčený egoistickou ctižádostivostí okolních lidí. Je proto nucena sáhnout si na úplné dno svých sil, aby teror odvrátila. Nestane se z ní jančící, na sekeru si nabíhající husa, ale třídenní události v ní odhalují ty horší stránky ve stylu „se zlem se musí bojovat zlem“. Avšak nakonec zvítězí její ryzí charakter, nicméně Raimi neváhá zapojit neúprosná pravidla žánru.
Zadruhé kamera Petera Deminga a střih Boba Murawskiho, díky kterým je docíleno přesvědčivého momentu vyděšení. Jak účinně dokáže Raimi s těmito nástroje pracovat poznáte na vlastní kůži v momentě, kdy potřetí nadskočíte a z úst vám vyklouzne mírné vyjeknutí. Není tak činěno nepřátelskou formou neočekávaného leknutí, ale na situaci, které má vyděsit, jste už nějakou chvíli připravováni zcela přímo řečenými proprietami hororového žánru. Jako by se objevil titulek „Za 3…2…1 se leknete“. Přesto ten jediný moment vyděsí brutalitou, jakou z plátna udeří.
Zatřetí hudba. Smyčce pomalu vrzají svoji melodii, jako když kočka staré čarodějnice prská. Hudební podkres, který vytvořil protřelý hororový skladatel Christopher Young, tak nejvíce připomíná strašidelné zvuky a klasické hororové motivy, ve kterých se motivy stupňují k bodu maximálního strachu. Spolu s hudbou má na výsledném dojmu podíl i dokonalá souhra přidaných zvuků a ruchů.
Čtvrtou ingrediencí je pak lepivá hmota podobná pavoučí síti, která všechny předchozí lapila a spojila v jedno a kterou je právě obrýlená hlava věčného filmového nadšence, tedy Sama Raimiho.
Závěr
Nechte se stáhnout do pekel, po dlouhé době a na dlouho dobu to bude jediná příležitost jak se nechat poctivě vystrašit a máte-li správné fanouškovské cítění, tak i zasmát.
