O pterodaktylovi, oživování mumií, bláznivé a odvážné reportérce, groteskních charakterech a falešném dobrodružství. Luc Besson adaptuje francouzský komiks ze 70. let a jeho poetika je těžce stravitelná v jakémkoliv období.
O osobě Luca Bessona toho řekl dost už můj kolega Martin ve své recenzi jím produkovaného snímku 22 výstřelů. Zaměřím-li se konkrétně na jeho práci v oblasti režie a scenáristiky, říkám si, co se s ním kolem přelomu tisíciletí stalo, že tvůrce klasických filmů jako Leon nebo Brutální Nikita přešel k výrobě dětských a hloupě naivních snímků jako série o Arthurovi a Minimojích a dalších špatně přijatých filmů. Tentokrát se pouští do úkolu převést na plátno komiksovou sérii vydávanou převážně v sedmdesátých letech. Za dobrodružstvím se v ní pouští Adéla Blanc-Sec – zuřivá reportérka, které se do cesty připlétají nadpřirozené překážky. Proč se rozhodl natočit v rozpustilém stylu něco, co už ve své původní podobě vytváří dojem divného mixu, mi zůstane záhadou (víte, že si Adéla prošla i kryogenickou hibernací, aby se vyhnula první světové?).
Momentálně Adéla řeší situaci své těžce nemocné sestry. Vydává se kvůli tomu do Egypta, aby vyhledala pomoc mumifikovaného lékaře faraona Ramsese II., kterého dokáže oživit její známý profesor, který ale omylem probudil i pterodaktyla, a tak čelí trestnímu řízení, věznici a trestu smrti. Dokáže Adéla zachránit den, svou sestru a Pařížany sužované útoky prehistorického monstra? A co mumie s jejich poťouchlým humorem? Není toho moc a málo zároveň?
Tajemství mumie skrývá galimatyáš všeho možného i nemožného, na čemž tratí hlavní dějová linka, jež je natahována jako guma na skřipci, tedy nelichotivými metodami. Krom egyptské sekvence kradení mumie si kvůli tomu můžeme o nějakém dobrodružství nechat jenom zdát. Dobrým příkladem přesmíry je pojetí úvodu. Vševědoucí komentář během několika minut přeskáče z jedné postavy na druhou, s oslími můstky o velikosti mostu Golden Gate bez ohledu na důležitost postav. S vírou ve vlastní libozvučnost sděluje hromadu nadbytečných informací i skutečnosti, které jsou z viděného zřejmé. Na čelo si musí ťukat i letošní prvňáčci.
Zhola účelovou úlohu má pterodaktyl, který je elementem v příběhu stvořeným náhodně, který zápletku, jejíž složitost by šlo přirovnat k přechodu z jedné strany ulice na druhou, zdržuje a který má pro vyvrcholení pramalý význam. Nemluvě o tom, že spolykal mnoho peněz, jejichž objem se stále nedá poměřovat se zahraničím, takže trpí typickým neduhem evropské trikové provinčnosti. Přestože trikové studio odpovídající za digitální dopomoc umí pracovat dobře (Vejdi do prázdna, Proroctví), kde nic není, ani zruční programátoři nic nesvedou. Pterodaktyl není Bessonovou chybou, vyskytuje se i v komiksu, ale mohl si uvědomit, jak něco takového bude vypadat ve filmu.
Ve spojení s Tajemství mumií jsem slyšel pojem nadhled. Ten bych ale spolu s nadsázkou mohl vidět pouze v případě, že bych se potopil na dno Mariánského příkopu. Tak nízko se nachází, nebo ho tak aspoň posazuje Luc Besson. Režisér i scenárista tohoto projektu, který se jako adaptace evropského komiksu tváří jenom o ždibec rozumněji a střízlivěji než Agenti Dementi. Nepopírám, že film se nese v lehce žoviálním tónu francouzského pojetí humoru a grotesky, ale většina scén, která měla zcela očividně rozesmát, budí spíš rozpaky. Šílená stylizace brojí proti záměru bavit.
Postavy v mnoha případech vypadají a jednají jako idioti, a to tím nejméně směšným možným způsobem. V těch nejzářivějších momentech by si vysloužili nominaci na Darwinovy ceny, čímž jen dále snižují hodnotu celého příběhu a fackují diváka vůbec za to, že měl touhu postavám fandit. Mezi jednu z natahovacích scén patří i mnohonásobný pokus o osvobození z vězení, což je postaveno na předpokladu humorných převleků a plánů hlavní hrdinky. Snažení ústí v dvojitou pointu o záporných hodnotách. Jednak když z čiré nudy už ani neřeknou, proč se útěk nepovedl, a pikantnější je druhý případ, když je zdánlivě úspěšný pokus zruinován samotným vězněm, který je moc unavený, aby utíkal smrtce z lopaty. Kéž by aspoň hlavní hrdinka tohoto samozvaného dobrodružství měla vlastnosti a charakter hodný sledování. Krom průměrně hezké tvářičky a zarputilosti nemá ani švih, ani říz, kterým by se zapsala do kinematografie.
Luc Besson definitivně dokládá, že zdětinštěl a neumí tento svůj stav ovládat. Série o Arthurovi by se dala považovat za snesitelný produkt snahy natočit něco pro dětského diváka, ale vstoupit do téže kaluže potřetí, v jiném tématu, ale stejně hloupoučce, to už je na pováženou.
