Vyprázdnili do něj zásobník a on se vydává na cestu krvavé pomsty. Nejen titulní hrdina, ale i Jean Reno se snaží navrátit časy drsných hochů, kteří jdou za svým přímočarým cílem přes hromady mrtvol. Dokázal se postavit na nohy, nebo bylo oněch osudných 22 kulek posledním hřebíkem do rakve?
Producentská mašina Luc Besson, která ročně zásobuje kina i pohodlné sedačky obýváků nejméně pěti filmy, se zoufale snaží přijít s nějakým hitem, jenž by se přehoupl přes hranici průměrnosti. Časy devadesátých let, kdy natočil památné kousky jako Magická hlubina, Brutální Nikita nebo Leon, načisto odzvonily, a tak si nyní tento vydatný francouzský režisér (také producent či scenárista) musí vypomáhat podprůměrnými animovanými pohádkami pro nejmenší. Avšak nyní se dal dohromady s hvězdou jeho předchozích vrcholných počinů „hercem s charismatem“ Jeanem Renem a pokusil se pod režisérskými křídly téměř neznámého režiséra Richarda Barryho navázat na dráhu syrového kriminálního thrilleru, který ho proslavil dvě dekády zpátky. Jenže tato doba je už nenávratně pryč a 22 výstřelů je zoufale stejným filmem s prázdným obsahem, jako tomu bylo u libovolných „bessonovských“ kousků posledních pěti let. Už se nejedná o rapidní odklon od Hollywoodu, který oplýval drzým a neotřelým stylem, novější počiny se stále blíže přibližují tomu, čemu říkáme obyčejný „mainstream“. Želízko v ohni pro nás potom představoval jedině Jean Reno, jenž si po dlouhé době účinkování v miniroličkách amerických komedií našel místo v kalendáři na pořádnou hlavní roli. Bohužel, i u tak kvalitního herce je vidět, že si ve filmu zahrál jen z toho důvodu, že jinde nebylo místo. Nebo lépe řečeno, odehrál.
Hlavním kamenem úrazu je bezpochyby scénář. Z námětu, z kterého klidně mohl vzniknout neoriginální, ale zdařilý „revenge-movie“ na francouzský způsob (vzpomeňme si na nedávných 96 hodin s Liamem Neesonem), se po všech stránkách vytratila životaschopnost. Bývalý mafián Charly Matteï schytá od maskovaných mužů dvě desítky kulek a po náročném zotavení v nemocnici (lépe by se filmu hodil francouzský originální název L’Immortel, jenž znamená „Nesmrtelný“) se jim začne jednomu po druhém mstít. Toť vše. Objeví se sice ještě vedlejší postavy jako kamarád z dětství či ochotná policajtka, ale z hlediska přímočarého příběhu jsou vlastně nepodstatní.
Film je natočen na motivy stejnojmenné knihy, která kombinací ověřených faktů a autorovy fikce vypraví o francouzském podsvětí. Ze stránek knihy (kterou jsem nečetl) to může možná vypadat na potenciálního nástupce Puzzova Kmotra, ale z filmařského a scenáristického hlediska by bylo scestné srovnávat tvůrce s někým jako Francis Ford Copolla. Ale 22 výstřelům výrazně škodí, když se o to tvůrci pokoušejí. Je až nechtěně vtipné, když musíte při budování „gangsterské ságy“ přihlížet hloupým detailům a standardním náhodám, kterým slovo logika zřejmě nic neříká. Stejně jako celá cesta za pomstou. Charly je na začátku postřelen, poté přemítá polovinu filmu na lůžku o životě a hned co vymění nemocniční pyžamo za drsné špinavé oblečení, má všechny své pachatele na mušce. Jenže místo toho, aby je zabil a ušetřil diváky od dalšího nezáživného breptání, jim řekne, že je někdy v budoucnu zabije. Poté jednoho střelí do hlavy a s čistým svědomím odejde. Renova postava se chová jako naprostý, s prominutím, idiot. Copak neví, že po něm teď všichni půjdou a ohrozí tím svou rodinu a přátele?
Místo toho, aby všechny viníky po právu potrestal, je jednoho po druhém navštěvuje a s naprostým nezaujetím je střílí jako dobytek na porážku. Že z toho jdou cítit emoce? Ani zdaleka – 22 výstřelů postrádá jakoukoliv dramatičnost, která by dodala postavám život i impuls pro to, co dělají, a především gradaci, jež se pohybuje na škále v rozmezí od nula do přibližně nula celá jedna. Celý potenciálně vyhrocený příběh je tak stejně dramatický asi jako popíjení čaje o páté, kdy jediným napětím je, když vám někdo nechtěně drcne do stolu. Navíc fakt, že ve filmu pobíhá naštvaný Jean Reno s „bouchačkou“, z toho nedělá nějaký akční film. Na svém sonaru jsem zaznamenal jen solidní automobilovou honičku a desítky rutinních poprav, kterým nepředchází žádné menší vysvětlení nebo jenom oslí můstek. Je to jen tak – Reno přijde, vyklidí místnost a jde se dál. Nezaujatě, ale dál.
Stále nás ale bije do obličeje to, že se film snaží být něčím větším, než sám je. Cesta do duše ztrápeného bývalého mafiána? Realistický obraz francouzského podsvětí? Filozofická esej o síle přátelství a lásky v dnešním zkaženém světě? Můžete si vybrat sami, ale ani jednomu se tento pokus nerovná. Pokud někomu stačí, že hlavní hrdina poslouchá vážnou hudbu a vede sáhodlouhé dialogy o rodinných hodnotách, dveře mu jsou otevřeny. Všem ostatním raději doporučuji se rozhodnout, jestli nebude ekonomicky výhodnější sáhnout po nějakém starším Renovu kousku na DVD.
- Hon - 25.1.2013
- Skyfall – zpětná dekonstrukce bondovského mýtu - 29.10.2012
- Zátah: Vykoupení – akční senzace z Indonésie - 11.6.2012
