Francouzsko-belgická hříčka milostného mnohoúhelníku a tanečních kroků.
Mohla by to být skvělá komedie, mohla by to být vášnivá romantika, nebo i dohromady. Spojení tance a vězení, prostředku osvobození a prostředku spoutání, to je tematicky bohatý materiál, který v případě Tango libre diktuje takové taneční kroky, že hlava přechází kolem a potěšení aby člověk raději hledal na vlastních kurzech tance.
Jean-Christophe pracuje ve vězení, kde dohlíží na pořádek a správný chod. Sám sebe přitom uzavírá do prázdného a nudného světa. Změnu mu přináší lekce tance, kam dochází a kde se jednoho dne setká s pohlednou a milou Alicí. Na první tanec k ní něco pocítí. O to větší je jeho údiv, když další den sedí na druhé straně okénka v návštěvnické místnosti věznice, a to hned dvakrát za sebou. Snaží se pochopit, jaký životní příběh ukrývá a jak by se mohl stát jeho součástí.
Ve stínu mřížoví se skrývají nejednoznačné statuty postav
Snímek belgického režiséra je úzkostlivě skoupý na informace o postavách. Co by se mohlo jevit jako zásadní, tedy vztah vězeňského bachaře a Alice, která do vězení chodí na návštěvy, se komplikuje a nepříjemně překlápí v tajemství zahalený vztah této ženy s dalšími dvěma vězni – je někdo manžel? Je někdo milenec? Je některý otec dítěte? Máme dočinění s alternativním rodinným modelem? Valnou část děje zabírá zmatečné přehazování partnerů, zatímco bachař zůstává bez taneční partnerky.
Frédéric Fonteyne tak nemůže být nařčen z toho, že by natáčel schematický příběh lásky. Na to se první scénář Anne Paulicevich až příliš bouří, i když nedomýšlí důsledky. Film Tango libre se tak oprošťuje od modelu jeden muž a jedna žena a s bizarní komediální nadsázkou plyne k neuvěřitelnému konci, v němž většinu postav stihne menší zatmění mysli. Lepší východisko z beznadějné situace, která se začínala blížit syrovému sociálnímu dramatu hrozícímu skončit tragicky, se najít nedalo, pokud chtěli tvůrci aspoň trochu šokovat své diváky.
Tančit může každý
Zkrátka přijde každý, kdo si od tanečního filmu sliboval komplexní zapojení tance do struktury příběhu. Je pouze příčinnou, která uvede věci do chodu. Jakmile si film odbude úvod, v němž dosud cizí osoby svede dohromady hodina tance, zůstává nadále jen připomínkou toho, že se tak poznali.
Tanec se z vůle tvůrců přesouvá i do vězeňských koridorů, ale je ho žalostně málo a jako takový, jako projev ducha a těla, nemá pro vězně pražádný význam (snad jen jako vzdor proti generalizaci obrazu sexuálních vztahů mezi muži v žalářích). Osvobození je absolutně zdánlivé, neboť film nám neodhaluje ulehčení od strádání. V závěru dokonce zásadní roli opět hraje tanec jako příčina filmu, která má nakonec omilostňující účinek. Jinak řečeno, na počátku by mohl být kurz vaření, vyšívání nebo kurz zahradničení a dílo jako takové by obměna neovlivnila.
Dodržování zákonů žádnou lásku nevěští
Pragmatickou atmosféru normálního dramatu zviklává jistého odtržení od autentické reality, vodítkem je křehké a zádumčivé ztvárnění postav, lehce mimózních. Například François Damiens (Mikulášovy patálie) jako J. C., svým vzhledem dvakrát nepřitažlivý, osamělý a odtažitý, v komunikaci vůbec velmi ostýchavý, prochází životem bez zaujetí a nadšení. Film ho v několika drobných obrazových okamžicích zpodobňuje jako zodpovědného a právních předpisů dbalého muže. Ideální na dohled nad zločinci.
Nejspíš by to byl tanec jako vášeň, při níž musí nechat spadnout strnulé zábrany a zpřetrhat svírající zákony, ale ještě víc láska vůči ženě, ho nutí proměnit své hodnoty. Začíná je porušovat už tím, že si nedokáže odepřít okouzlení milenkou vězně. Stopku na silnici, před níž by pokorně zastavil, nakonec projíždí jako blázen vstříc bláznivému konci. Prošel radikální změnou jako mnoho napravených v romantických komediích, ale dvakrát si přitom nepolepšil.
Jakmile totiž dozní hudba, u vaší partnerky se mohou vystřídat další. Pravidlo plesů se přenáší mimo taneční parket. Využijte také příležitost a zadejte si jiný film. Je tu střelecká dvouhodinovka s Violet & Daisy či lekce správných technik boje s katanou od Wolverina.
