Leonardo DiCaprio a Brad Pitt tasí zbraně proti tvrdé realitě hollywoodského šoubyznysu konce 60. let. Nový film Quentina Tarantina je podvratná balada o moci kinematografie.
Věrným a často otravným fanouškům/nohsledům Quentina Tarantina patří svým způsobem velký dík. Třebaže vnímají jen povrchové vrstvy režisérovy tvorby a jejich komplexnost jim trvale uniká, penězi utracenými za vstupenky do kin pomáhají jednomu z nejvíce vizionářských hlasů amerického filmu. Přičiněním těch, které láká cool hudba, násilí a vulgarismy, má Tarantino v průmyslu výjimečně stabilní postavení. Pro většinu filmařů je rozpočet 90 milionů dolarů pro originální a dětem nepřístupný námět nedosažitelnou utopií.
Tenkrát v Hollywoodu, český titul jeho devátého snímku, srozumitelně odkazuje k filmům Sergia Leoneho Tenkrát na západě (1968) a Tenkrát v Americe (1984). Z překladu ovšem vymizela rovina příběhu jako pohádky, kterou v původním titulu „Once Upon a Time … in Hollywood“ značí tři tečky. Název ironicky (a pro děj důležitě) odkazuje k domněnce, že se filmy vyprodukované v městě andělů řídí kouzelnou logikou a směřují ke šťastnému konci.
Ten je pro fiktivního herce Ricka Daltona (Leonardo DiCaprio) v nedohlednu. Svou filmovou kariéru založil na archetypu drsného kovboje, poslední dobou ale účinkuje jen v záporných rolích v televizních seriálech. Rickova záliba v alkoholu ho připravila o řidičský průkaz, šoféra na plný úvazek mu tak dělá jeho kaskadérský dublér a parťák Cliff Booth (Brad Pitt). Sen o zářné kariéře oběma uniká – na rozdíl od Rickovy sousedky Sharon Tateové (Margot Robbieová). Nikdo netuší, že vycházející hvězda a manželka Romana Polanského má být v noci z 8. na 9. srpna 1969 brutálně zavražděna členy fanatické skupiny Charlese Mansona.
Dočasně bezstarostná jízda
Tarantino skvěle chápe, proč byl rok 1969 pro Hollywood tolik enigmatický. Studia se začala přiklánět k novým tématům a produkčním praktikám, které do té doby charakterizovaly spíše nezávislou nebo béčkovou produkci. Tarantino do vyprávění znale zapojuje kulturní underground, tzv. runaway produkce a spaghetti westerny, dobový status americké televize a rádia i příchod evropských artových režisérů. Stěží znovu zažijeme dobu, kdy je hollywoodské studio schopné financovat tak nevázaný art, jakým byl The Last Movie (1971) Dennise Hoppera, na jehož jméno snímek ostatně také odkazuje.
Režisér s vědomím všech těchto faktorů vytváří v Tenkrát v Hollywoodu působivý svět, jenž má podobu obrovského popkulturního multimédia. S Rickem, Cliffem a Sharon zjišťujeme, že je tato kalifornská fantasmagorie dokonale odstřižená od okolního světa. O vnějších společenských a politických záležitostech slyšíme pouze z rádia. Křehká pohoda měla brzy skončit činy Mansonova gangu, jež poukázaly na odvrácenou stranu života v komuně a rekreačního užívání drog.
Publikum v minulosti bezproblémově přijalo Tarantinovy pastiše a hrátky s narací. Překvapivé odchylky od lineárního vyprávění najdeme i v Tenkrát v Hollywoodu. Pokrývá dobu pouhých tří dnů – mezi ně je ovšem vklíněna půlroční pauza, jejíž události shrnuje střihová montáž s voice-overem. Mnoho expozice, tedy scén uvádějících nás nějak do filmového světa a zpravující o aktérech, je nezvykle dodáno až kolem poloviny stopáže. Flashbacky jsou užity často a směle – ve vyprávění jsou rozprostřeny značně nerovnoměrně a s komickým efektem se v jednu dobu vrší i dva na sebe.
Podstatné také je, že ačkoli je středobodem vyprávění snaha dvou „kovbojů“ zachovat si důstojnost pod tlakem nemilosrdného šoubyznysu, postupně ji překrývá obecnější komentář k zániku hollywoodských symbolů. Z tohoto důvodu má Tateová málo dialogů a minimálně zasahuje do průběhu událostí. Závěrečné pointě slouží jako symbolické zhmotnění neodlučitelného aspektu velkého Hollywoodu. Film už podnítil mnoho pobouřených textů, které se přímo nebo skrytě odvolávají na to, že tragédie režisérovi slouží k jiným účelům než jako zpráva o tragédii. Zdá se, že pro Tarantina je kinematografie možné léčebné tonikum, skrze které si můžeme, stručně řečeno, pozměnit fakta a uchovat si trochu pohádkové nevinnosti. Režisérova revize konce 2. světové války z Hanebných panchartů (2009) byla přitom navržena s jiným účelem, a to jako černohumorná vendeta a variace propagandistických filmů.
Konec známých časů
Stejně jako postava Tateové i všechny další symboly a fetiše, na nichž Tarantino lpí, mají v konceptu své opodstatnění a směřují k troufalému finále. Největšími z nich jsou pro autora už tradičně filmová surovina, historie a styl. Následuje různé tradice a skládá je dohromady, ovšem bez schematické imitace. O tom svědčí výborná sekvence, v níž jsme svědky natáčení epizody seriálu Lancer (1968–1970). Tvůrci napodobují původní styl, jako bychom díl již sledovali v televizi, vše je ale ukázáno v dobově nemyslitelném širokoúhlém formátu. Stačí ostrý střih a vše se změní ve filmový plac se štábem a součást Rickova soužení.
Dá se předpokládat, že kameraman Robert Richardson obdrží za práci na Tenkrát v Hollywoodu svou desátou oscarovou nominaci. Pozornost k sobě poutají kamerové přelety, které ve stylu Roberta Altmana spojují vzdálené figury, pro projekt bylo ale podstatnější Richardsonovo nadšení pro filmový materiál, kterým Tarantino podmiňuje samotnou realizaci filmu. Richardsonova estetika je mimořádně účinná jak v prosluněných exteriérech Los Angeles, tak ve slabém nočním osvětlení. Pod vlivem Tarantinova fetišizování filmu skoro cítíme, že s digitálními kamerami by něco takového nebylo možné.
Kritika, že Tarantino nerespektuje historii, nebo že jí film jen ze své podstaty něco dluží, vyžaduje hodně přezíravosti. Závěr může uspokojit nebo pobouřit jako hříčka, rouhačská exploatace nebo akční vyvrcholení, nečekanou procítěnost a hořkost mu ale dodává až vědomí skutečných událostí. Jejich pravdivost film neodmítá a dějiny nemění, nešťastné události naopak podtrhuje za zvuků melancholického motivu z filmu Život a doba soudce Roye Beana (1972). Dojemnější, extatičtější a baladičtější finále v Tarantinově filmografii nenalezneme.
Foto: Falcon
- Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
- Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
- Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022