Optimus Prime, robot, a Sam Witwicky, kluk, čelí větší hrozbě než posledně a Michael Bay, režisér, se snaží překonat sám sebe v nejočekávanějším pokračování letošního roku, 2009. Byl první úspěch náhoda?
Megalomanem byl Michael Bay vždycky. S příchod hračkoidních robotů na plátna kin mohl směle pokračovat v tom, co započal v Armageddonu a v čem soupeří s Rolandem Emmerichem – totální destrukci. Pochopit mysl tohoto člověka by bylo mnohem složitější, než se na první pohled zdá (což byl i leitmotiv prvních Transformerů), jelikož se díky žánrovému rozpětí své práce pohybuje ve vědecky opovrhovaných povrchních stokách vydělávajících majlanty. Ale skrze své nezaměnitelné elementy a schopnost stvořit jímavou akci si získal srdce filmových fanoušků, kteří neopovrhují přímočarou akcí. Navíc před dvěma lety všem vytřel zrak, když opovrhovaný projekt proměnil v nejúspěšnější letní blockbuster, který fungoval na více úrovních. Nyní Bay vaří se stejnými ingrediencemi jako minule, ale při procesu tvorby muselo dojít k nějaké hrozné chybě, protože tomuhle akčnímu bijáku chybí vnitřní kouzlo, humorný nadhled, dechberoucí scény, mrazení v zádech a ve výsledku nevyvolává pocit, že bych chtěl Pomstu poražených vidět ještě jednou.
Odvážný mladý muž s krasavicí v náručí a mluvícím, transformujícím se autem v garáži odrostl středoškolským létům a připravuje se na časy vysokoškolské. Bohužel odvahu a zápal vystřídala touha po normálním životě a děvče zmizelo z náručí a ocitlo se na kilometry daleko (navíc tu jaksi chybí jiskřící chemie). Sam se tedy ponejprv vypořádává s univerzitním životem, který je spodobněn jako harém plný modelek a večírků velkolepějších než na MTV. To by v tom byl ale čert (= Bay), aby si na jeho křehký krček brzo nedošláplo komando Decepticonů, kteří chtějí informace ze Samovy hlavy. Nezbude mu než si podat ruce s Autoboty, kteří mezitím navázali úzkou spolupráci s americkou vládou (v čele poprvé a s velkou pompou samotný Barack Obama), ale v poslední době se dostávají pod nátlak tupých washingtonských hlav, kteří jim vyčítají neustálý přísun mimozemského šmejdu. A k příchodu na zem se přitom chystá samotný Padlý, bývalý člen rodu Primů, který chce na Zemi dokončit to, co se započalo před dávnými věky. A vše samozřejmě skončí velkolepou bitvou v místech podobných poslednímu setkání se Škorpionem, ale s mnohem větší náloží explozivního materiálu.
Děj je tentokrát přímočařejší než minule, víceméně se stále držíme v zákrytu za Shiovou čupřinou a Meganiným zadkem, což by bylo fajn, kdyby si uvědomili, že tohle není pokračování Šifry mistry Leonarda, již krom honby za odkrytím symbolů a artefaktem připomíná také geniálními řešeními. Druzí Transformeři k nám přicházejí, jak jsem již zmínil, po dvou letech. Teprve, neboť tradiční čekací lhůta je tři roky a já se proto ptám, kde museli producenti šetřit, protože se nejedná o komorní diskuzi, ale válku robotů. Neboť obrazové stránce lze jen máloco vytknout, tuším, že tvorba scénáře od Ehrena Krugera a Roberta Orciho netrvala déle než výběr nových robotů, i když podobně jako v jedničce i tady vznikala většina nečekaných zvratů na scéně v souvislosti s postavením slunce a nepovedených výbuchů, které někomu utrhly hlavu. Logikou věcí bych se příliš nezatěžoval, k takovému typu filmu to patří, ale v momentě, kdy její nedostatek nabourává napětí a potěšení z příběhu, nezachrání to ani pět robotů složených v jednoho obřího.
Film nicméně dodržuje, co slíbil, ale víc výbuchů, víc akce, víc vtípků neznamená lepší zábavu. Na pomoc si Bay přizval další party pyrotechniků a objednal další cirka stovku robotů, kteří mají zahltit naši mysl a smysly. To se jim daří bezpodmínečně, ale vytrácí se kvůli tomu osobní kouzlo jednotlivých charakterů a sledujeme pouze nepřehlednou řež spousty robotů, z nichž řada má určitě i své jméno a význam, ale v záplavě kouře z výbuchů a výbuchů výbuchu není prostor k tomu, abychom se s nimi blíže seznámili a měli nějaký důvod k tomu, jim fandit a být rádi, že přežili.
Ostatně klasický motiv smrti jednoho z hrdinů je zde degradován tím, že důležité postavy, které zemřou, se na konci buď vítězoslavně radují, nebo se prozatím stahují, aby pro třetí díl naplánovali další zákeřný plán, jehož součástí bude muset po této etudě být robot velikosti Země, aby se Michael Bay zase překonal. Každopádně to, jakým způsobem scénáristé obchází zubatou, může vyústit v nudnou sérii filmů, v nichž se není třeba bát o hlavní hrdiny, protože se nějaké restartovací tlačítko vždycky najde. Nejen já, ale všichni fanoušci jedničky budou raději, když si od robotů dá Michael Bay zase na čas pokoj, aby námět na další díl, který budou producenti zahlceni miliardou dolarů bezodkladně vyžadovat, uzrál do přijatelné podoby.
Podstatný úspěch Transformerů tvořila humorná vrstva. Samovi rodiče, agent Simmons ze sektoru 7, prodavač ojetin, černošský hacker a samotní roboti. Někteří zůstali, jiný byli nahrazeni podobnými figurkami, které ale nefungují. Od ambiciózního, leč ustrašeného bloggera až k samotným Autobotům. Oblíbili jste si Ratcheta nebo Ironhidea? Zapomeňte na ně, jejich prostor je značně omezen, navíc poslední z party Jazz minulou misi jako jediný nepřežil. Na jeho místo jako přední komici nastoupila bratrská dvojka, občas se maskující za staré zmrzlinářské auto, kterým reproduktory nesklapnou ani v nejtíživějších momentech. Jejich humor je ale kažen jednak jejich nepřehledným pošťuchováním a jednak neschopností trefně pojmenovat situaci. Tyto dva bych s radostí obětoval za jakýkoliv Ironhideův výhružný vtip o anihilaci čivav.
Na straně Autobotů pak samozřejmě stojí nemluva a nejpřátelštější ze všech, Samův věrný Chevrolet, a sám velký šéf Optimus Prime, jehož bojové schopnosti doznaly pořádného zlepšení a jehož nepostradatelná úloha v boji s Padlým vytváří otázku, jak se někdo tak podřadný jako Megatron mohl pokoušet Prima sám porazit. Nicméně zajímavější je postavení žlutého bouráku. Právě souznění a vztah Sama a Bumblebeeho je toliko jedinečné, v několika málo scénách vyplouvá na povrch jako hřejivý pocit z návštěvy milované babičky, a neubránil jsem se proto nápadu jednoduchého filmového dobrodružství těchto dvou v žánru podobnému road movie. Pořád je ale těchto příjemně vtipných a dojemných scén ve filmu méně, než by bylo správné. Možná na úkor dalších výbuchů, kterým chybí originalita a švih jinak tak typické pro Baye, možná na úkor dvojice rodičů, kteří se stále víc a víc kloní k trapnosti svého počínání.
Závěr Člověk není živ pouze výbuchy. Přehlcenost a přemíra jsou hlavní oprátky, které zabíjejí pokračování povedených filmů. Dokonce i množství psů v Samovic rodině muselo být zdvojnásobeno, i když to nepřináší vůbec žádnou pointu. Situace v závěrečné bitvě je pak mnohem nepřehlednější než kdy dřív, v čemž má svoji roli i ono značné odosobnění všech bojujících, kteří jsou jen dřevěnými (železnými) figurkami na Bayově obři šachovnici bez pravidel.
