Je to digitální, je to 3D, muzikální, rozverné i hloupé. Co je to? Nový český film.
V Česku to nebývá zvykem, ale očividně k nám konečně dorazil velký trend hollywoodské kinematografie, a to letní snímky sázející na masovou popularitu, zábavnost a primární opomenutí mozku. Samozřejmě točit se dá i chytře, ale na to si ještě nějakou chvíli počkáme. F. A. Brabec, na počátku výtečný kameraman, postupem času odvážný a experimentující režisér, přichází do českých kin s filmovým opusem, který je barevný, rozverný, muzikální, digitální a konečně také prostorový. Kdo si zapomene u vstupu do sálu vyzvednout brýle, přijde o výlet do prvního nativního, hraného, celovečerního 3D filmu u nás. Asi nepřekvapí, že výjimečné aspekty snímku, které zavařily nejeden počítač českých grafiků, mají k dotaženosti ještě daleko, ale o tom si povíme až u premiéry Saxány a Lexikonu kouzel.
Rodinná firma na čištění peří je v ohrožení. I když tatínek vytrvale pracuje na objevení funkčního využití ptačího peří a babička s maminkou obsluhují zákazníky v čističce peří z polštářů a peřin, někam zmizel tvůrce čističky dědeček, a to v nejméně příhodnou chvíli. Do sousedství se přistěhovala stará a zlovolná vykladačka snů, která sabotuje čistící proces a uvrhne spokojenou maloměstskou rodinu do problémů. Když se totiž starali o čistotu peřin svých zákazníků, zároveň z nich odstraňovali jejich noční můry a těm se povede utéct.
Brabcův duhový trip má vážný (až alarmující) potenciál uhranout davy a povozit je na kolotoči nevázané zábavy bez špetky napětí a děsu. Důvod, proč V peřině zabrnká na notu přívětivosti, spočívá vedle totální nekonfliktnosti a líbivé pastelové výpravy v hudebním složce naplňující žánr muzikálu, který z valné většiny složil René Rypar, texty písní jsou dílem autora scénář Miroslava Adamce a také Františka Moravce. Jako by ale tvůrci nechtěli opomenout žádnou cílovou skupinu, svůj prostor dostali i Kabáti a jedna skladba pochází z rukou Karla Svobody. Důležité na většině hudebních čísel je, že se stihly zabydlet v rádiích a svým nakažlivým rytmem, veselostí a nadšením dokážou strhnout tak, že baví, často i včetně textů. Radost ale zmizí s tím, jak se nutkání přemýšlet člověku vtírá tím víc, čím míň to po něm svět peřiny vyžaduje. Písničky se vyznačují aurou efektivně napsaných rýmovaček přeplněných laskavým optimismem, ale příběh si nasazuje masku výplňového materiálu, kde zlo směšně tajtrlíkuje, dobro mu k tomu přizpěvuje a o děti se stará ikona vlhkých snů. Navíc vzniká vážné podezření, že se tyto meziscény zběžně pořídily mezi cvičením choreografie (která mi popravdě přišla občas chromá, ale má to své kouzlo). Nutkání hledat odůvodnění toho, proč se teď zpívá a proč se zpívá zrovna o tom, sílí s objevováním dalších obdivuhodných scenáristických kliček zavádějících nás na samou hranu snesitelnosti.
Pokud se kvůli něčemu bude na fantazijní příběh z peřin vzpomínat, rozhodně to nebude scénář, který má problémy už s vykreslením fikčního světa, na který se vyplýtvalo nesmírné množství strojového času počítačů při generování digitální struktury nadýchaného městečka z peřin, ale nenašlo se dost času, aby svět někdo (kdokoli) promyslel do všech důsledků a vazeb s reálným světem. Může se tak stát cokoli a z některých nápadů číší prostá samoúčelnost (jako sklep, ve kterém se přechovávají zlé sny, které pak mohou utéct). Pokud bychom Nolanovu Počátku vytýkali, že je přízemním projevem pragmatismu, V peřině prezentuje opačný pohled na sny jako neskutečný mišmaš motivů našeho povědomí, což se ale překlápí i do údajného skutečného světa. Druhou rovinou kazící peřinový výlet je práce s příběhem a postavami. Je v pořádku, že jsou vykresleny jednoduše, vzhledem k tomu, že film promlouvá k dětskému divákovi. Ale snaží se zároveň myslet i na ostatní a nesmyslně se plýtvá nápady, které s příběhem nesouvisí, a zapomíná se na dějotvorné momenty, které klidně nechají ladem ležet až do úplného konce (zmizení dědečka, které se vlastně vůbec neřeší, i když by se stalo funkčním pedálem dalšího vyprávění).
Všichni se pak budou těšit z toho ohromného množství známých osob(ností), které se podařilo shromáždit, aby opět přilákaly co nejvíc diváků a snad nejen čtenářů bulváru. Zároveň nejpodivuhodnějším castingovým rozhodnutím se tak stalo obsazení Karla Rodena, který si v červnu připisuje účast na druhém velkém českém filmu. Zatímco v Lidicích vrhal typicky pochmurné pohledy, tady se vypořádal s náročnější komickou úlohou, která ve své absurdnosti hraničí s demencí. V roli otce rodiny s hustými zrzavými vlasy a knírem totiž musel smysluplně ztvárnit maximální strach z výšek i zájem o technologické využití kachního peří. Nepřekvapivě ho sráží scénář, který zahazuje možnost vydolovat hmatatelné emoce z finálního střetu se svým strachem z výšek, a tak se Roden může snažit, jak chce, jeho přijatelný komediální výkon zapadne.
Hlavní hvězdou je Lucie Bílá, která má co dělat, aby se samou radostí nezačala v každém druhém záběru hystericky smát. Září totiž jako sluníčko osvětlující celý kolektiv a dodávající šťávu všemu kolem sebe. Není divu, že si její postava maminky vysloužila vlastní písničku, ale příkladně se význam songu v ději ztrácí. Z dalších velkých jmen můžeme vyjmenovat Elišku Balzarovou, Jiřího Mádla, Ninu Divíškovou, Bolka Polívku nebo Arnošta Goldflama, ale velká jména se zjevují i v pidirolích, jako by si nikdo nemohl nechat ujít účast. Vystupují jako postavy, které mají k plnohodnotnému projevu daleko, a divák v nich mnohem spíš vidí další slavné lidi, u kterých může jásat, že je poznal.
Pořád si nejsem jistý, jestli to byl hezký sen, nebo totální noční můra. Rozhodně úlet.
