Valčík s Bašírem

22.2.2009 at 17:50  •  Posted in Recenze by

Úspěšný izraelský režisér Ari Folman tančí valčík se svou pamětí, aby zjistil pravdu skrytou mezi vzpomínkami o době, kdy valčík tančila jeho rodná zem s Libanonem. Trauma to nejspíš bylo silné, když se ho snaží vlastní mozek ochránit před hrůzou, kterou prožil.

 

A právě takové nápady, jako snažit se zrekonstruovat pozapomenuté události, které by svou nehumánností měly otřást lidským svědomím, stojí buď před vznikem patetického kýče, nebo zamyšleného pojednání jak o paměti, tak nesmyslnosti válčení. Folman si zvolil druhou variantu. Válka je filmařsky více než vděčné téma, už kvůli pestré paletě možností pohledu. Divák může stejně tak nadšeně obdivovat hrdinské skutky sympatizované strany, jako může být donucen k těžkému zamyšlení nad smyslem války, což od šedesátých let nadšeně přijímají květinové děti. S postupem času zřetelně ubývá filmů, které by válku glorifikovaly, jakkoliv neubírající zásluhy statečným obyčejným lidem, avšak kritizující podstatu války samotnou, její mechanismy a nedostatečné ospravedlnění. Takovéto filmy se snadno stávají kultovními klasikami. Svým satirickým a opravdu drsným černým humorem dovedl tento trend k dokonalosti Kubrick se svou Olověnou vestou. Filmař Ari Folman nyní přichází s vlastní výpovědí, která se nejen snaží být ve svém přístupu originální a svěží, ona tím opravdu je.

bashir_2 bashir_3

Jeho život by plynul dál, možná s pocitem jisté prázdnoty, nevyplněného místa v jeho duši, ale žil by s klidným vědomím, kdyby se na něj jednoho dne neobrátil dávný přítel s tím, že se mu několikrát zdál ten samý sen. Honí ho smečka šestadvaceti, přesně šestadvaceti psů a on se před nimi ukrývá v domě. Tato představa ho pronásleduje a on přemítá, co znamená. Na přetřes přijde válka, kterou oba prošli, a Ari si uvědomuje, že si nedokáže na nic vzpomenout. Nemá žádné zlé sny, žádné vzpomínky. V mysli se mu přesto utvoří jedna představa. Zlatavými světlicemi ozářené trosky města a oceán. Pohupuje se na vlnách, otevírá oči a vstává. Jde k pobřeží spolu s dalšími, obléká se a jde městem. Stalo se to tak, nebo jinak? Má tento výjev něco zakrýt, něco symbolizovat? Pravdu se pokouší odhalit prostřednictvím návštěv svých přátel z války.

bashir_4 bashir_5

Dobré je také zmínit, že Valčík s Bašírem je silně autobiografickým filmem, režisér a autor celého projektu zde vystupuje v hlavní roli lovce ztracených vzpomínek. Tvůrce sám si stejně jako ve filmu i ve skutečnosti prošel vzpomínkou osvětou a tvorba filmu se pro něj stala jakýmsi druhem psychoterapie. Touhle skutečností se podtrhává výpovědní hodnota dokumentární identity filmu a dodává jí na významu. V dějinách umění jsme se už několikrát setkali s díly a především jejich autory, pro které proces tvorby představoval možnost vypovídat se. Dobrým příkladem je Franz Kafka. To, že počiny vytvořené s takovouto záminkou mají silnou osobní stránku, nijak nesnižuje jejich hodnotu. Naopak takovéto výtvory dokážou ke svým konzumentům promlouvat upřímněji a skutečněji než uměle vykonstruované dojímavé pasáže neuvěřitelných životů.

bashir_6 bashir_7

Asi nejvíce překvapí, že si k realizaci projektu vybral režisér animaci, přičemž kombinuje několik animačních technik, od klasické, přes flashovou až k 3D, což je jen postranní deviza. Podstatné zamyšlení plyne z toho, že toto rozhodnutí je Formanovou zbraní i nepřítelem. Lze brát něco vážně, jako zástupce přísně realistického žánru, když je skutečnost pozměněna animačními technikami? Ano, protože díky tomu sice tratí něco na své důvěryhodnosti, ale Folmanovi to nevadí. Díky animované formě nechává film proplouvat tématem paměti deformující vzpomínky a jít od zkreslených představ až k nekompromisní realitě. To by u hraného dokumentu jednoduše neprošlo. Folman nechává účinkující a sebe sama polemizovat o pravdivosti, přesnosti a manipulovatelnosti vzpomínek, bohužel však v omezené míře, jako když se několikrát zopakuje stejná sekvence jeho vzpomínky na příchod z oceánu, ale jinak se neměnní, neupravuje s tím, jak se blíží odhalení pravdy. Také vzniká určitý nesoulad mezi svou částí dokumentární (rozhovory s lidmi) a „hranou“ (událostí z minulosti). Ztvárnění vzpomínek na válku je živé, místy satirické, jindy smrtelně hrůzné, ale jakmile se film přesune k tradičním mluvícím hlavám dokumentu, a ty nehovoří s potřebnou dávkou zaujetí, může vás film vypudit ze svého sevření. A je vám to líto, neboť si film dokáže udržet správnou míru myšlenkového filozofování, aby nesklouzl k poučování či otevřené kritice, které by znamenaly šrámy na jeho identitě chytrého filmu.

bashir_9 bashir_8

Závěr

Zkusíte-li tančit valčík s Bašírem, odhodláte se vstoupit do stále tajemného světa vzpomínek a pohlédnout do očí války zcela neobyčejným způsobem.

(8.5/10)

 

Adam Fiala