Poctivé české drama. Mimo jiné i pro diváky, kteří si libují ve stereotypech.
Režisér Petr Václav se zkraje své filmařské kariéry úspěšně pokoušel o dokumentární tvorbu. Na poli celovečerních dramat debutoval před osmnácti lety se snímkem Marian, o pět let později natočil vztahovou studii Paralelní světy. Později se opět věnoval dokumentům, a to sice ve Francii, kde našel druhý domov. Vesměs se dá říct, že jej v tvorbě často přitahovala tematika etnických či národnostních menšin. Vesměs se dá říct, že se jeho tvorba leckdy setkala s velmi příznivým kritickým ohlasem. (I když nebudeme počítat nominace na České lvy, Petr Václav se může chlubit třeba cenami z festivalů v Mnichově či Locarnu.)
Kontroverze, anebo ne
Není divu, že zatím poslední počin uznávaného režiséra, jímž se vrátil do českého prostředí, si odbyl premiéru v rámci přehlídky nezávislých filmů na festivalu v Cannes. Ohlasy Cesty ven, jež tuží přívlastky jako „střízlivý“ a „uvěřitelný“, ji předurčují k (relativně) zvýšené pozornosti (úzkého výseku) české veřejnosti. A také k zvýšené pozornosti xenofobních internetových diskutérů.
Hlavní postavou hledající únik z klesající spirály životní úrovně je Žaneta. Potýká se s nezaměstnaností svou i svého druha, se zdravotními problémy a se spory v domácnosti. Snaží se zvrátit hrozbu výchovy malé dcerky v chudobě. Překážky, které Žanetě brání v naplňování standardů „normálního“ života, ale přetrvávají vždy dost dlouho na to, aby se pád zase o něco prodloužil a dno ještě o kousek oddálilo.
Ztrátu prostředků k vedení slušného živobytí doprovází přehlídka nešvarů pevně spojených v naší kotlině (nejen, ale i tak tragicky) s tzv. subkulturou chudoby a s vyloučenými lokalitami. Lichvářství, pasení, dealování a tak dále. Bez ohledu na úsilí s jakým si snaží do značné míry izolovaný, nekvalifikovaný i kulturně determinovaný člověk držet odstup, se dříve či později jedno z těchto kriminálních odvětví začne jevit jako snesitelný výtah k lepšímu životu. Ideál promýšlení střednědobého či dlouhodobého dopadu se přitom jeví utopicky.
Zručnost vyprávění
Je skutečně obdivuhodné, s jakou vervou se Petr Václav také jakožto tvůrce scénáře ponořil do nesnází sociálně vyloučených obyvatel, jak důkladně prozkoumal možnosti pádu na společenský chvost (s nímž zbytek veřejnosti občas neúmyslně zametá, jindy se po něm snaží chňapnout), a jak přitom dokázal vystavět napínavé drama, které spíše vrší beznaděj, než graduje, přesto udrží v zájmu i napětí až do otevřeného závěru.
Už ve spřízněném Marianovi se pečlivý tvůrce soustředěně věnoval příběhu jednoho protagonisty a v zaměření na osud individuality se tedy opakuje. Na pozadí ale tentokrát přidává komplexnější pohled na problematiku ghettoizovaných Romů s důrazem na všudypřítomné bariéry i jejich v současné době částečnou nevyhnutelnost.
V přirozeném vyznění jednotlivých zobrazovaných situací jistě sehrálo roli obsazení převážně nehereckých představitelů často s podobnými zkušenostmi, jaké prožívají postavy v příběhu. Klaudia Dudová v hlavní roli předvádí pozoruhodný výkon, byť nazvat jej hereckým v obvyklém slova smyslu by bylo problematické. Těžko totiž očekávat, že se bude kariéře před kamerou věnovat i nadále, a že bude oslňovat v dalších rozmanitých polohách, byť opak by byl určitě milým překvapením.
Pohled odjinud
Celá Cesta ven totiž velmi silně působí polodokumentárním dojmem, což vzhledem ke specializaci Petra Václava sotva zarazí. Snímek je dokonce dost možná lepším ‚dokumentem‘ o některých nejcitlivějších momentech právě teď pozorovatelných v české společnosti než třeba některé časosběrné projekty. Přesto se dá hovořit spíše o dokumentaristickém přesahu pozdvihujícím slušně ztvárněný a do depresivní atmosféry zahalený hluboký lidský příběh, jaký mohou zažít a zažívají lidé napříč kulturami, etniky či národnostmi.
Samotná dramatická linka může působit nahodile, epizodicky, pomáhá si některými příliš velkými náhodami, zjednodušeními, což může tříštit pozornost. Zjednodušen je však pouze místy sled událostí. Pokrýt zcela logicky a uceleně eskalaci některých krizí by vyžadovalo mnohem větší filmový prostor. Klíčové tak je, že chování Žanety i dalších aktérů dává smysl a jejich jednání je nejen možné chápat, lze s ním často i souznít. Cesta ven se vyvaruje zkratek, z nichž by racionálního člověka bolela hlava ještě další týden. Vine se naopak bez podobných kopanců. A vyústí do přiměřené melancholie.
Jistě by nemělo uniknout pozornosti, že se výstavbě (pokud může v tématu relativně sečtělý, nikoli však znalý gadžo zobecnit a soudit – samozřejmě přísně vzato nemůže) věrohodného filmového dramatu s především romskými hrdiny věnuje režisér, který posledních deset let strávil ve Francii. Statisíce lidí se u nás nachází ve stejném bludném kruhu jako Žaneta a jen těžko k němu hledá alternativu. Jedná se o téma opomíjené, trivializované i skandalizované. Přitom je především žité a právě tady a teď by se s ním Češi měli vypořádat. Kdy už jindy by se jim to mělo dařit než v současném do značné míry otevřeném občansko-politickém uspořádání. Snad se nebude Cesta ven pouze otírat o pozornost českých diváků, snad vyvolá i mezi běžnými návštěvníky kina nějaký pozitivní ohlas. Pozitivní ve smyslu rozmanitě kritický, přičemž se vyvaruje omezeností. Všichni tvůrci by si to zasloužili.
- Ambition – vizuální hostina od režiséra Zaklínače - 22.11.2015
- REDAKČNÍ STŘIŽNA: Katniss, Depp, Jolie, Clapton i české 3D - 21.11.2015
- Legendy zločinu – Tom Hardy s Tomem Hardym se překonávají - 15.10.2015
