Jmenuje se Váňa, Josef Váňa. Jeho revírem je Velká pardubická a jeho tempo je kostilámající.
Všechny příznivce Petra Zelenky jistě zarmoutí odhalení skutečnosti, že před sebou nemáme zárodek volné trilogie adaptací ruských klasiků, tedy že by po fenomenálních Karamazových, kteří vycházejí z Bratrů Karamazových, přišel Váňa, který by měl kořeny v Strýčkovi Váňovi. Ústředním hybatelem filmu je jiný Váňa, který místo ruských plání brázdí dostihová závodiště. Jmenuje se Josef Váňa, je to žokej, trenér dostihových koní a daří se mu lámat všechny kosti v těle. Naposledy letos v dubnu.
I to je jedna z věcí, které se ve filmu dozvíte. Jakub Wagner totiž představuje dokument o člověku, který osmkrát vyhrál Velkou pardubickou, a kdo ví, jestli mu už pořadatelé letošního ročníku nepřipravili trofej novou.
Sledovat YouTube a číst Wiki
Z hlediska pojetí dokumentu ho nelze brát jinak než jako portrét osobnosti, který sice navzdory monumentálnosti plakátu jenom neglorifikuje, ale načrtnutý obraz jako by nebyl ničím víc než prezentací složenou z YouTube videí, zfilmované wiki stránky a několika záběrů dostihového zákulisí. Složenina navíc vyznívá podobně jako pohled na polámaného Váňu, jedna zlomenina vedle druhé. Zatímco Josef Váňa s nimi dokáže vyhrávat velký závod, filmaři svůj dostih prohráli.
O tom, co chtějí snímkem vypovídat, mají jasno podobně jak středoškolák při vstupu do maturitního ročníku. Do hloubky jako by nešel film Váňa v ničem, přestože s titulním aktérem strávil tvůrčí tým víc než rok. Neskládá se nám široký obrázek Váňova životopisu. Nenahlížíme trpělivě a bedlivě do jeho osobního života a soukromí, vždyť jen pozorní si všimnou přítomnosti manželky a syna. Nenabízí nevšední a jedinečnou analýzu jezdecké profese a její charakteristiku, jež by poodhalila mechanismy fungování sportu, v němž nemá Váňa obdoby. Je to jen devadesát minut strávených ve společnosti příjemně bezprostředního chlapíka s nezdolným duchem se štěstím na závěrečné rovinky i nepříjemné pády.
Když se zraní jezdec, když se zraní kůň
Dokument se mohl podle výsledného vyznění ubírat jakýmkoli směrem. Jedinou známkou řádu je průběžné zopakování všech Váňových úspěchů na Velké pardubické, jež jsou zprostředkovány díky úslužným televizním archívům. Inspirace pro základní téma mohla vzejít z Váňova dubnového zranění, které jej v posledních měsících výrazně ovlivňuje a mohlo by přerušit jeho vítěznou sérii. Scéna telefonického záznamu spojení se zdravotní záchrannou službou film dokonce otevírá a belhající Váňa s nohou v dlaze filmem provází v aktuálních záběrech.
Debatuje se i o jednom dalším výrazném zranění (díky němuž zmizí pocit, že Váňa snad jezdil jenom Velkou pardubickou), ale v konečném součtu jich bylo takové množství, že dokument zvládá nabídnout pouze čistý písemný výpis. Debaty nad významem sportu a jeho mrzačení těl lidí i koní se možná ztratily ve střižně, tady jsou spíš tabu. Osud filmařům nabídl příležitost, nejspíš ji promarnili.
Vulgarismy nejsou k smíchu
Zaručené nadšení a zábava při sledování plyne podle všeho z Váňovy mluvy. Zjednoduše řečeno neautocenzuruje tzv. sprostá slova. Pokud však vnímáme jejich smysl čistě jako lingvisticky zdůrazňující a zcela normální součást mluvy, neuchechtáváme se při každém sprostém slovíčku jako školáček na základní škole, který v hodině biologie slyší slovo penis.
A to ještě můžeme být v některých momentech za vulgární slova rádi, protože snímání některých scén je takové, že je těžké rozšifrovat, jestli se ještě mluví o dostizích, nebo se řeč stočila třeba na vesmírný program či kvalitu burčáku. Vulgarismy se stávají záchytnými body, které pomáhají ujistit, že ještě pořád slyšíme češtinu. Protože se ale málokdy děje něco skutečně významného, stačí se prostě dívat. Kvůli tomu taky masový divák obdobné filmy sleduje, že se může nerušeně dívat na svého oblíbence.
Mají štěstí, Váňa je totiž nejen v centru pozornosti, ale také bývá s výjimkami jediný mluvčí. Dokumentaristé si tak zabednili cestu k vícevrstevnatému pohledu, který by se skládal z postřehů dalších lidí či klidně i koní kolem něj. Jednoduše Váňa, kam se podíváš. Když vezmeme v potaz i jazykovou stránku, nevytváří kontury osobnosti v rámci dokumentu ani tak činy jak spíš slova. Autoři oslovují Váňu a ten pouze tím, že mluví o sobě, poddává jediný hodnotný materiál.
P.S. Prozradím veřejné tajemství, jak ušetřit. Na internetu jsou jak k vidění záznamy Velkých pardubických, tak i 13. komnata věnující se Josefu Váňovi.
Foto: CinemArt
