Velká nádhera – trocha římské nostalgie

14.11.2013 at 13:43  •  Posted in Recenze by

Trocha nostalgie, trocha vtipu a malá exkurze do absurdního života jednoho italského svůdníka.

 

Italský režisér Paolo Sorrentino bez debat patří k filmařům, kteří si zaslouží diváckou pozornost. Tu ostatně upoutal už filmy Božský (Il Divo, 2008) a Tady to musí být (This Must Be the Place, 2011). Velká nádhera (La Grande Bellezza) na Sorrentinovy předchozí filmy navazuje obdobně zručným zpracováním a s elegancí a lehkostí sobě vlastní nám servíruje na kinematografický talíř tragikomický příběh o radostech i strastech, stárnutí a hledání smyslu života.

Jep Gambardella, stárnoucí charismatický král večírků, svůdník a spisovatel si na oslavě svých pětašedesátých narozenin poprvé ve svém marnotratném bohémském životě zábav a oslav s římskou smetánkou a nekončící honby za povrchností a materiálnem uvědomuje absurditu a prázdnotu svého bytí. Rekapitulování a nevyhnutelná blízkost konce ho vede k hledání skutečné krásy lidské existence.

Sladkokyselý život

Filmu nelze upřít jistý felliniovský nádech Sladkého života – ostatně na něj místy zcela nepokrytě odkazuje. Spojitost nabývá kontury už hlavní postavou Jepa, cynického donchuána, bilancujícího vlastní život, kterého ztvárnil výtečný Toni Servillo, který má s prací pod Sorrentinovým vedením bohaté zkušenosti ze zmíněného Božského nebo filmu L’Uomo in piú.

Jep se až nápadně podobá Felliniho Marcellovi ze Sladkého života. Bizardní protipóly věčného historického Říma a pomíjivosti bezvýznamného lidského života byly ostatně i Felliniho oblíbenými motivy. La Grande Belleza jakoby se tak možná až trochu moc okatě snažila stát jakousi poctou právě pro velikána italských filmů Federica Felliniho.

velka_nadhera_la_grande_bellezza_2

Luxusní návštěva Říma

Vizuálně je film doslova velká nádhera. Velkorysé záběry na prosluněný letní Řím, které prudce kontrastují s barvami přesycenými, rychle se střídajícími a podmanivou hudbou podkreslenými záběry z večírků, které dávají divákům pocítit atmosféru pravé italské festy. Nicméně jde také o řádný nápor na divákovu pozornost a trpělivost. Spíše než ucelený příběh je film tokem myšlenek, vzpomínek a krátkých epizod z života typických i netypických obyvatel Říma.

Film tak je přeplněn delikátními, bravurně zvládnutými záběry, nicméně obsah ve smyslu nějaké formy příběhu se za vizuální architekturou snímku poněkud táhne a nabízí tolik vedlejších point, že čekání na tu zásadní tudíž může zůstat během celých dvou hodin nenaplněno.

La Grande Bellezza je dvouhodinovou vizuálně pozoruhodně, téměř až mistrně zpracovanou podívanou, ale která přes veškerou svou krásu může zůstat poněkud nepochopena. To jí ale při vyprávění o absurditě lidského života nijak neubírá na kráse – má spád, vynořuje se tu spousta zajímavých nápadů a především je to podívaná, které nelze upřít fantastickou atmosféru, ještě podkreslenou libozvučnou italštinou.

velka_nadhera_la_grande_bellezza_3

Jak to vidí Mary:

Velkou nádheru jsem zhlédla na letošním karlovarském festivalu. Paolo Sorrentino za sebou má několik vynikajících filmů jako Božský (2008) nebo Tady to musí být (2011), kterým o sobě dal vědět americkému publiku. Velká nádhera je příběhem stárnoucího bezdětného spisovatele, jehož život se prakticky sestává z nekonečných večírků s působivým výhledem na Koloseum. Jep (brilantní Toni Servillo) je elegánem a intelektuálem. S přáteli vede dlouhé diskuse o literatuře, umění nebo rodině. Slovní přestřelky v hbité italštině nelze z titulků během jednoho zhlédnutí učíst, film však jako kdyby signalizoval, že život je rychlý, pomíjivý a mnoho z něj mineme a nestihneme.

velka_nadhera_la_grande_bellezza_4

Sorrentino začíná snímek opuletní taneční sekvencí, kterou perfektně nasnímal jeho dvorní kameraman Luca Bigazzi. Akční střih a skvěle vybraná taneční hudba na vás okamžitě přenese energii z místa, kde postavy „živočišně“ paří. Velká nádhera je o ničem a o nic v ní nejde, pokud se vážněji zamyslíme. Sorrentino nabízí život s nádechem snů či magického realismu (žirafa, ptáci). Podařilo se mu zachytit fotogeničnost Říma, jeho noční atmosféru a okouzlující památky, radost ze života, jiskřivost dialogů, pozérství a hlavně vše propojil skutečně vtipnými vtipy, jimž vévodí 104letá jeptiška, která ujíždí jen na koříncích. Za mě 85 %.

(6/10)

1 komentář

  1. Martin Mrhálek / 19.11.2013 at 22:14 /

    Film může zůstat nepochopený maximálně tak po první projekci. Napodruhé do sebe všechno zapadne. A o ničem ten film rozhodně není. často používáná fráze „o ničem a o všem“ se mi líbí mnohem víc 🙂

Komentáře jsou zakázány.