Několik opic, transdimenzionální brána, mimozemský svět a banánové vysílačky. Zábava na úrovni přichází.
Během jedné finančně nákladné mise zmizí výzkumná sonda. Když vědci z NASA zjistí, že proletěla červí dírou a vyslání lidské posádky se zdá být příliš nebezpečně, dostává se ke slovu u ledu zakonzervovaný projekt opičích průzkumníků, jež zajistil nehynoucí slávu prvnímu Hamovi. Jeho vnuk pracující u cirkusu je proti své vůli vtažen do projektu kvůli mediální podpoře a spolu s trénovanou posádkou Luny a Titana vyráží na pouť na druhou stranu vesmíru, kde objeví planetu sužovanou vládou hrozného Zartoga, který se k moci dostal díky oné zbloudilé sondě.
Tento měsíc je to už druhý animák, který se pohybuje v rámci žánru sci-fi, ale zatímco Vall-I byl něčím víc, než obyčejnou zábavou pro děti, tahle opičí šaškárna jí je. I když několik jednotlivých momentů je zárukou, že rodičovský doprovod sledování přežije. Ačkoliv se to totiž tihle opičáci vůbec nezdají, obsahují ve svém jádru povedený satirický humor a humor stavící na střetu nedorozumění mezi lidmi a opicemi. Jeho kladný přínos je sice srážen hloupostí scénáře a různorodou kvalitou animace, ale je důvodem, proč se ve finále u Vesmírných opičáků zasmějete a budete se za to nejspíš stydět. Hlavní podíl na tom má postava obtloustlého výzkumníka střediska NASA, který s chladným přístupem vždy v jedné větě glosuje vše, čeho se účastní. K charakteru mu dopomáhá i nečekaně trefně zvolený dabing Pavla Rýmského.
O tři šimpanzí hlavy horší je to s animací. Zatímco těch několik hlavních postav šimpanzů a lidí je vymodelováno tak, aby se aspoň umělým náznakem přiblížili k pixaří špičce, zbytek je tvořen s nezájmem o detail a propracovanost (rozuměj se snahou ušetřit si práci a peníze). Všechny ostatní lidské postavy jsou tedy až rušivě jednoduché a ještě větší meziplanetární otřes způsobí přesun na mimozemskou planetu, jež není vůbec vytvořena s neomezenou fantazií, nýbrž bojácnou přízemností. V jednobarevných prostředích se pohybují gumoidní potvory, jež najdeme v každém hračkářství jako průměrný produkt čínské výroby. Nejsou vytvářeny se snahou o originalitu v detailu, ale jen ve snaze celkového odlišení od lidské rasy za zachování tradičních humanoidních propriet (dvě ruce, dvě nohy, dvě oči, dvě uši, jedna pusa apod.). O to více pak překvapí dvě jednotlivá stvoření, jedno velkohlavé a jedno masožravé, které jsou příjemným zpestřením onoho světa.
Světa, ve kterém v krutovládě panuje největší a nejzlejší z oněch obyvatel planety. Jeho cesta k získání křesla samovlády je podivně dětinsky jednoduchá a hodná uvedení v rámci ranního bloku dětských pořadů pro nejmenší. Zatímco úvodní scény připomínají tradičně průměrnou podívanou, která si v tom nejlepším smyslu bere verbování z Armaggedonu, ve druhé polovině jde všechno do kopru, když sledujeme naivní počínání lorda Zartoga. Kdyby tam opice nepřistály, divák by si musel hodit mašli. Podobně vzrušující pocity vzbuzuje po tři sta devadesát čtvrté použitý hudební motiv Vesmírné odysei. Většina filmů tím nic nezíská a Opičáci nejsou výjimkou, jen tím podtrhují slepotu projektu. Další hudební odrhovačky pak mají nejspíš udržet dětskou pozornost.
Závěr
Snad jste vážně nečekali zázrak. Buzzi Rakeťáku, vrať se!
