Nejen Amerika má své podsvětí zla plné mafiánů. I stařičká Evropa se může pyšnit sebrankou krutých, nelítostných a do skupiny uzavřených gangsterů. Každý z nich je vor v zákoně.
Anna toho večera neměla štěstí. Na porodním sále jí zemřela pacientka, kterou přivezli v kritickém stavu a „ na krku“ jí zůstal její potomek. V dívčiných věcech nalezla deník, pomocí kterého se chtěla dopátrat identity mladé dívky a případných příbuzných, do jejichž péče by mohlo být dítě dáno. Je psán v ruštině, s čímž jí zprvu neochotně pomáhá její strýc Stěpán, který kdysi pracoval u KGB. To, že jí ale nechce pomoct, ji okamžitě přivede do restaurace, jejíž vizitka byla v deníku. Zde se seznamuje s majitelem Semyonem, který jí nabídne pomoc, když mu ten deník přiveze. Anna potkává i jeho syna Kirrila a šoféra Nikolaje. Postupně zjišťuje, že se zapletla s nepříjemnou skupinou lidí. Ačkoliv by se z této neprůhledné mafiánské mašinérie ráda co nejdřív vymotala, chce tomu děcku pomoci, co to jen jde. Šofér Nikolaj se přitom ukáže jako pomocná ruka.
Pohled do filmografie kanadského tvůrce jednoho znejistí. Tituly jako Videodrome, Nahý oběd, Mrtvá zóna a i Moucha by se daly bez souvislostí zařadit k čistokrevnému hororovému béčku. Jenže co s Pavoukem a Dějinami násilí? Jedno se však Cronenbergovi nedá upřít, a to zmíněná kanadská krev, která mu nijak nebrání být společensky nekorektní, a tak násilné i sexuální scény jsou mnohdy dost otevřené. To platí i pro Východní přísliby, které mají s ostatními filmy ještě další společnou věc – Cronenbergovu zálibu v neortodoxních tématech, jimiž si získává pozornost publika a vytírá zrak oponentům, kteří se drží klasických témat a jen mění vnitřní omáčku. Východní přísliby zpracovávají téma mafie, ale místo aby se jednalo o skoro familiérní posezení s doncorleoneovským typem, zavádějí nás do neprobádaných vod tzv. vorů v zákoně, zločinců z bývalých států sovětského bloku působících v Londýně. Odhaluje nám svět, ve kterém tetování hvězdy není jen módní doplněk a kde mít kapitána sebou nese větší závazek než v armádě. Jedná se tedy o originální látku, která pochází z pera Stevena Knighta, scénáristy Amazing Grace, a o kterou se Cronenberg postaral s vytříbenou pečlivostí. Film po celou dobu pracuje s dostatečnou atraktivitou, s ladností přechází v mluvě mezi angličtinou a ruštinou a nabízí dostatečně sympatického hrdinu, aby divák dokázal překousnout řadu drsných scén. Cronenbergova osobnost je zaznamenatelná v celkovém způsobu zpracování a důsledném přístupu k zachycení vorské společnosti, ale hlavní prim hrají herci. Opravdu hrají.
Zmínit samozřejmě musím Armina Muellera-Stahla, který v roli „hlavy rodiny“ Semyona úspěšně balancuje na hranici mezi přívětivým dědečkem, který vám uvaří boršč, a prohnaným lumpem, který nemusí hrozbu vyřknout nahlas, aby kdokoliv pochopil. Dále vynikne i Vincent Cassel v roli hrubiánského Kirilla, syna Semyona, který rozdováděn svou nedotknutelností a falešnou autoritou, je drzý kudy chodí, aniž by si jakkoliv uvědomoval důsledky. Scénář této postavě nabízí výtečnou příležitost k částečné obhajobě jeho shnilého charakteru, nicméně k celkovému vylepšení jeho obrazu to zdaleka nestačí. Ostatně celý film si od začátku do konce pohrává s tím, že nikdo není tím, čím se zdá. I když na začátku je největším bastardem Kirill, postupně se spíš vybarvuje jeho povedený tatínek, a o to více je film o objevování pravé podstaty muže jménem Nikolaj, který o sobě rád tvrdí, že je pouze řidič.
Naomi Watts dozajista promine, ale v porovnání s jejími předešlými rolemi je tohle opravdu jen rutinní záležitost a čerstvou krví, která každou scénu rozproudí k životu, je Viggo Mortensen jako Nikolaj. S chladnokrevnou tváří, podmanivou dikcí, uhlazenými gesty a osobností, která leccos skrývá, je on tím důvodem, proč se na tento film nezapomene a proč se o něm bude hovořit. Viggo Mortensen, visíc na plakátech mnoha dívek milujících jeho hrdinného Aragorna z Pána Prstenů, se opravdu ponořil do své role a doporučuji věřit všem zvěstem o jeho návštěvě Ruska a studijním přípravám. Je to řidič, je to hrobník, je to nepřekonatelný rváč, je to osoba schopná mít někoho rád, je to….inu, to vám povědět nemohu. Pro konečný zážitek není ten fakt až tak důležitý, i když si při něm vlastní retrospektivou snímku uvědomíte značné oběti, které musel přinést, aby byl tam, kde je. Postupně obnažujeme jeho duši, až se v jedné z finálních scén obnaží i tělesně. Jedná se o nápaditou scénu rvačky v lázních, která by díky obecně vzrůstající drsnosti akčních filmů neměla takovou sílu, ale Cronenberg ji nechal Mortensena zahrát zcela nahého. Navíc při ní vyniknou všechna jeho vorská tetování.
To celé je zabaleno v pomalém tempu vyprávění, které si dokáže v každé scéně udržet nevyřčené napětí, za kterým stojí herecký ansámbl. Pocit mrazivého nebezpečí, které může kdykoliv udeřit, aniž by zanechalo stopy, tak bude vnímán příběh Anny, která se nešťastnou shodou okolností připlete do světa vorů. K vytvoření takové pocitu není zapotřebí nic jiného, než na správných místech zcela vynechat muziku, aniž by kdokoliv pochyboval o schopnostech skladatele Howarda Shorea, a jen letmo okořenit atmosféru ruského prostředí několika smyčcovými variacemi.
Závěr:
Cronenberg je pln sil a jeho hlavní hrdina, který po režisérovi zdědil účes, je skládankou, kterou stojí za to sledovat, obdivovat, žasnout a obávat se jí. Kdo se chce nechat svézt Nikolajem?
Hodnocení:
