Big Eyes – lež má velké oči

8.2.2015 at 07:00 • Posted in Recenze by Adam Fiala

Ačkoliv nejde o triumfální návrat Tima Burtona, i tak lze v kontextu jeho filmografie mluvit o úspěšném obratu k „normálnímu“ filmu.

Tim Burton je filmový tvůrce – režisér a výtvarník v jedné osobě. Poslední roky ale skýtaly pouze obavy o jeho talent, s kterým od devadesátých let tvořil nezapomenutelné filmové kousky. Od roku 2007, kdy naposledy představil výborný film (Sweeney Todd), jsem s netrpělivostí sledoval, jestli náhodou nenarazil na hranice svého tvůrčího období a už budou následovat jenom promarněné šance. S Alenkou v říši divů sice udělal miliardovou díru, ale v porovnání s blockbusterovou prací na Batmanech to byl jenom nemohoucí digitální špalek. Temné stíny a Frankenweenie pak spojovaly choroby únavné unylosti a dramaturgické nerovnováhy. „Velké oči“ ho ale osvobodily od zažitých pracovních stereotypů a přinesly mu cestu, jak znovu pracovat, jako by točil poprvé.

Už Frankenweenie ho odřízl od tradičních hereckých souputníků, ale protože šlo o animovaný film, jehož hlavní dětská postava pořád vypadala jako kopie Johnnyho Deppa, teprve Velké oči umožnily, aby se taneční parket uvolnil pro nové páry. Amy Adams a Christoph Waltz jsou pro potřeby komediálního dramatu (či dramatické komedie) výbornou volbou, která souzní s potřebou hledat vnitřní a temné démony a zároveň si udržet od světa trochu veselý odstup.

Štětec a šrajtofle

Amy Adams zastává úlohu emocionálního média, skrze které se odehrává plejáda citlivě zahraných prožitků Margaret, která v padesátých letech odejde s dcerou od manžela a snaží se vydělávat si svým výtvarným nadáním, ale skončí v dalším manželském svazku, který se pro ni nevyvíjí úplně pohádkově. Zatímco Adams obstarává vypjatější nótu, protože se film koneckonců točí kolem její postavy, a tak vyplývá nálada snímku z jejích pocitů, na Christopha Waltze vyšla o něco komediálnější úloha, která vychází ze šoumenství Waltera Keana, který spíš než malíř je obratný obchodník. V slavné závěrečné soudní při o autorství obrazů ale film šlape na komiku pomocí Waltze víc, než by se pro vyvrcholení snímku hodilo, na druhou stranu tím představuje konečné demaskování Waltera Keana, který už ani nedovede pořádně lhát a je směšný.

Nenechme se proto zmást, že na začátku vypadá jako princ na malovaném koni. Nese s sebou svou temnou stránku, která zásadně ovlivňuje Margaret. Kdo jde na film alespoň s obecným povědomím, zaskočí ho úvodní scéna odchodu od manžela, která jako by naznačovala, že se pojede retrospektivně, že už odchází od Waltera, zvlášť když voicover novináře v podání Dannyho Houstona navozuje dojem, že nás při tom bude provázet vypravěč. Jenomže ten se záhy stáhne do ústraní stejně jako tato obava z retrospektivy. Fakt, že na začátku vidíme Margaretino rozhodnutí odejít od prvního manžela, je neoddělitelnou složkou při chápání její postavy, která záhy skončí v dalším špatném manželství s Walterem. Ukazuje sice schopnost najít sílu a navzdory společenským konvencím prudérního maloměstského předměstí se dát rozvést, ale také naznačuje její čuch na špatné manžílky.

Vězeňkyně svého umění

Burton může těžit ze zajímavého životního příběhu skutečné Margaret a ze slušného scénáře Scotta Alexandera a Larryho Karaszewského, kteří mu už napsali Eda Wooda. Vztah, který se mezi Margaret a Walterem zrodí, je jako první vrstva barvy na plátně nahozen stejně hezky jako následné zabetonování shnilého svazku s každou další vrstvou letopočtu. Jednoduše a bez zmatků se povedlo nastínit, proč Margaret přijme Walterovu dominanci, proč se podvolí, že zatají své autorství, jak se sled událostí změní v rutinu a jak se submisivně obětovává pod tíhou Walterovy výřečnosti a šarmantní schopnosti vše zdůvodnit. Prve fantastická představa o životě se tak podvoluje tvrdému realismu, aby nakonec vyklíčila expresionistická abstrakce v podobě Margaretiných halucinací velkých očí všude kolem sebe.

Film Velké oči je tak úspěšný jako životopisný film o ženě, která se pokusila vzdát všeho pro výtvarnou kariéru a svou dceru, aby svůj život následně odevzdala dalšímu muži, který ji výtvarné sebenaplnění a roli matky umožnil jen naoko. Mění se ale i Walter, kterého ambice zaslepují víc a víc. Díky tomu je Margaretin vzdor, který nakonec končí soudním sporem, částečně vlastní, naneštěstí je podpořen i svědky Johovovými, kterým tak film dělá poněkud nemístnou reklamu. Na druhou stranu je vidět, že Margaret vždy potřebuje autoritu vedle sebe, která ji vede, ať už je to muž, nebo Bůh.

Jaký film, takový Burton

Máme tu tedy životopisnou hodnotu snímku, který se vším všudy vykresluje krušnou realitu Margaretina života a s celou škálou emocí naplňuje slogan filmu o umění a umění podvodu. Vedle toho tu je ale vztah přímo k Timovi Burtonovi, který si téma vybral. Souvisí s výtvarnou produkcí Margaret Keanové, která nabízí paralelu s Burtonovou tvorbou, jako by skrze film hledal Burton jistou úlevu a ospravedlnění, přitom omlouvat se musí jenom za svou nedávnou řadu nešťastných filmových kalamit. Obrazy Keanové jsou strašný kýč, který se mi osobně vůbec nelíbí, nicméně bych podotknul, že kýč z něj udělaly hlavně roky opakování téhož tématu dítěte s velkýma smutnýma očima a také masová popularita, kterou tvorbě zajistil Walterův obchodní cíl. Umění, ať už dobré, nebo špatné, ale stále vycházející z vnitřních pocitů autora, proměnil z cenného sběratelského artiklu v produkt masové spotřeby, který může každý vlastnit na plakátu nebo pohlednici. Příběh o malířce Margaret tak doplňuje příběh o aplikaci obchodního modelu na umění, které tak bylo zcela zdiskreditováno.

Burton je v souvislosti se svou tvorbou také s oblibou osočován z repetitivního přístupu, omílání stejných vizuálních konceptů a že se z jeho výstřední a alternativní fantazie stal produkt masové spotřeby, který je natištěn na všem možném, od zmíněných plakátů po trička, kabelky a placky na batoh. Minimálně lze na jeho obranu říct, že jeho tvorba je o poznání bohatší než nekonečná série dítěte s těma samýma velkýma očima. Je od Burtona také seriózní, že postava kritika, která ve filmu vystupuje, není démonizována víc, než už je rozhodnutím obsadit Terence Stampa. V konfrontaci s Walterem totiž vychází aspoň jako méně agresivní a destruktivní, byť ve svých kritikách volí tvrdá slova. Burton přitom jako by měl pro „špatné“ autory slabost, jeho jediný další životopis je o katastroficky nemožném režisérovi Edu Woodovi. I všechno Burtonovo dílo je v podstatě nízké, ale neznamená to, že by nebylo plné emocí a tvůrčí vize. I Big Eyes vypadají dobře. Kompozice záběrů jsou vždy plné, ale nikdy ne přeplácané, kamera Bruna Delbonnela nechává Burtona libovat si v tradičně blízkých záběrech obličejů (tzv. detailech), které jsou v obraze zasazeny s jasnou vizuální představou, ať už jsou v tmavém baru, mají za sebou zelené kopce, nebo jsou obklopeny zakázkovou vilou.

Je tak cítit, že i když je film přísně realistický, nemusí si odpouštět příjemné výtvarné pojetí. Syrový dokumentární vizuál tak není pro Burtona ani kameramana, který kromě Temných stínů točil i Prince dvojí krve a Amélii z Montmartru, nic atraktivního, s čím by chtěli pracovat. Burtonovi také „zbyl“ jeho obvyklý kolega, hudebník Danny Elfman, jehož živý a hravý doprovod doplňují dvě písně Lany Del Rey, které souzní s vnitřním naladěním postavy Margaret Keanové. Ta možná měla velké oči, když přijela poprvé do San Francisca a zamilovala se do Waltera, že pod jeho jařmem tvořila velké oči, ale ty byly kromě odrazu její duše i znakem jedné velké lži. Burton ji v těch očích našel a dokázal, že své profesi stále rozumí a že svým výtvarným cítěním nemusí expresně zahlcovat každý svůj film, aby pod ním mohl být podepsán.

(7.5/10)

About
Latest Posts

Adam Fiala

Šéfredaktor Moviescreenu od roku 2005, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Preferuje tvorbu Tima Burtona, Alfonse Cuaróna, Guillerma del Tora, Darrena Aronofského, série Star Wars, X-Men, Harry Potter a Pán prstenů.