Začíná to stejně, ale končí jinak. Paralelní reality jsou vždy náměty k nekonečným diskuzím, stejně jako v případě nového počinu Duncana Jonese. Tam se mohou milovníci inteligentní zábavy opět donekonečna přesvědčovat, že viděli výjimečný film.
O Zdrojovém kódu by se dala bezesporu napsat krátká knížka, dalo by se nakreslit desítky grafů a časových os, stejně jako by se uchytila sáhodlouhá přednáška s následnými diskuzemi okolo jeho hlavní myšlenky. Již druhý film syna Davida Bowieho Duncana Jonese, který nás loni překvapil s komorním měsíčním sci-fi Moon, se snaží jít chytře, ale zároveň jednoduše do hloubky, v níž pouhá jedna realita nestačí. Ba co víc, vrstvení dalších a dalších světů je jeho základním konstruktem, jak odhalovat další děj a posouvat ho kupředu. I když vlastně pořád stojí na místě.
Je falešné tvrdit o Zdrojovém kódu, že se žene do cíle nezastavitelnou rychlostí. Dynamika je v tomto případě sprosté slovo, které nevychází z celého temporytma snímku, nýbrž z obyčejné vyhrocené situace, v níž hlavní hrdina musí v krátkém časovém úseku co nejrychleji jednat, aby odvrátil katastrofu. Kapitán Colter Stevens se tak jednoho dne probudí ve vlaku a vůbec neví, co se děje. Před ním sedí neznámá žena, která se s ním směle baví, a když si ve vší té dezorientaci odběhne na toalety, zjistí, že ani nemá svou tvář. Aniž bych spoileroval (bylo to vyzrazeno již v traileru), tak mohu prozradit, že vlak za nějakou chvíli vybuchne a vezme si životy všech na palubě. V tu ránu se Stevens probudí zavřený a připoutaný v podivném kokpitu, kde jeho jediný styk s okolním světem představuje obrazovka, na níž je žena, která mu dává instrukce. Donese se mu, že je součástí náročné mise, jejímž cílem je zabránit bombovému útoku na vlak, který by mohl přerůst v teroristickou hrozbu pro celé město. Je totiž připojen k přístroji, jenž dokáže ze vzpomínek obětí konstruovat paralelní reality. Právě díky tomu by mohl hlavní hrdina identifikovat viníka, jenž by mohl být dopaden v „normální realitě“ (podobnou techniku jsme mohli vidět například i v Minority Report). Než se však stihne zeptat na něco podrobnějšího, je poslán zpět na stejné místo v stejném čase, kde má vždy pouhých osm minut na to, aby s celým případem hnul.
V průběhu celého filmu musí jak hlavní hrdina, tak i divák zjistit odpověď na několik základních otázek. Kde se vlastně nachází? Proč má zabránit katastrofě? Co znamená ten tajemný přístroj? Kdo je ta žena, která s ním mluví přes obrazovku? Kde se ta žena nachází? Je realita ve vlaku skutečná, nebo ne? Váhavých otazníků je zde dost, tak se nemusíme strachovat, že bychom se po čas sledování nějak výrazně nudili. Body tomu navíc přihrává fakt, že po celou dobu vlastně divák neví víc než hlavní hrdina. Když se na začátku probudí v neznámém prostředí, jsme i my zmateni a snažíme se přijít na odpověď. Takže se s ním pokaždé vydáváme do oněch osudných osmi minut a vždycky se dočkáme nějaké indicie, která naše paranoidní pocity ještě více prohloubí. Postupně se také dostáváme k tomu, co se vlastně děje v normálním světě a proč byl právě Stevens vybrán na tuto náročnou misi. To by bylo vše v pořádku, kdyby měl snímek vyvážené tempo a vůbec věděl, pro koho chce být určen.
Zatímco pasáže ve vlaku jsou většinou zběsilým jednáním v zoufalé situaci, kde hlavní hrdina postupuje striktně logicky jako správný školený voják, scény z kokpitu jsou nezáživného vysvětlovacího rázu. I když jsme stále blíže k pravdě, podráží filmu nohy velmi slabý scénář. Ten si sice hraje s originálním námětem paralelních realit, ale jeho realizace by vypadala spíše na středometrážní film než na plnohodnotný celovečerák. Chvílemi se vám však může zdát, že se Duncan Jones stále opakuje a jaksi stojí na místě. I když stejné scény dokáže zabírat vždy z jiných úhlů, aby se neopakovaly, tak se jeho vlak řítí do svého nevyhnutelného cíle a jeho hrdinové jen sedí na místě a čekají na neodvratitelnou katastrofu.
Nehledě na to, že ač se Zdrojový kód vydává za hyperinteligentní a rafinovanou podívanou, nestojí na pevných základech svého vytvořeného světa. Blíže jej totiž nedefinuje. Když pomineme banální berličku o konstruování paralelních realit ze vzpomínek, které nám vysvětleny jsou, tvůrce se jimi pak dále neřídí. Raději dá průchod typickým hollywoodským postupům a schématům, které originální příběh uzavřou do neprostupné bubliny. Jako by si režisér uvědomil, že netočí film pro fajnšmekry, nýbrž pro „řadové“ diváky, tak uhýbá k sentimentalitě a klišé na úkor svých (možná) vymyšlených zákonů. Navíc, snaha vybudovat romantickou linku zde nefunguje tak silně jako například u Správců osudu, kteří na ní stáli. U Zdrojového kódu je nadbytečnou tečkou, kterou můžete brát buď jako nezbytně „americkou“, nebo chytře zasazenou do kontextu. Je jen na vás, čemu dáte průchod.
Tím se dostáváme k tomu, proč by se vám snímek i přesto mohl líbit. Je totiž bez výhrad skvěle natočen. Duncan Jones už v Moonu ukázal, že své řemeslo ovládá na prvotřídní úrovni, ve svém druhém počinu to jen potvrzuje. Zběsilé nálety kamer, pečlivá stylizace, logická výstavba toho stejného prostoru a práce s herci dokazuje, že by měl režisér na svůj příští film dostat pětinásobný rozpočet a mělo by to být sci-fi. Věřím, že bychom se dočkali zázraků. Laťku zvedají také herci. Hlavně Jake Gyllenhaal, který se nám představuje v jedné ze svých zdaleka nejlepších rolí. Po tomto filmu bych mu bezpochyby svěřil leckterý áčkový blockbuster (i když pravda, v Princi z Persie to moc nevyšlo). Snad se ho dočkáme ve čtvrtém Bourneovi, kde je zvažován do hlavní role.
Po zhlédnutí Zdrojového kódu se klidně může stát, že si s kamarády sednete do hospody a budete debatovat o paralelních realitách, vyústěních snímku, interpretaci závěru nebo zda by tohle vše bylo možné. Musíte ale dát za pravdu jednomu – je každý film, který byť jen zavadí o tvoření alternativních světů, hned automaticky považován za dobrý nebo lepší než ostatní? Tento námět byl už mnohokrát proveden lépe (Donnie Darko, Počátek, Na Hromnice o den více, Vynález…), přičemž se jednalo o logicky uzavřený příběh stojící na pevných základech. Zdrojový kód není nic jiného než poctivá, šlapající žánrovka, která vás nepustí. Ale jen do závěrečných titulků. Výsledek se pak nepříjemně přibližuje k rychlým thrillerům (vzpomeňme na hitchcockovské Oko dravce), jejichž dojezd a myšlenkový dopad je stanoven opuštěním kinosálu. Nepopírám však, že s narůstajícím počtem zhlédnutí se mohou dojmy výrazně zlepšit.
- Hon - 25.1.2013
- Skyfall – zpětná dekonstrukce bondovského mýtu - 29.10.2012
- Zátah: Vykoupení – akční senzace z Indonésie - 11.6.2012
