Fair Game – ze zákulisí Iráku

0
11.5.2011 at 20:46  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Politický thriller a rodinné drama v jednom servíruje dosud nejlepší film Douga Limana, který aspiruje na jeden z nejlepších filmů letošního roku. Nahlédněte pod pokličku irácké války.

 

   Dosavadní režijní snahy Douga Limana (Jumper, Pan a paní Smithovi) připomínaly nejisté plácání se ve své profesi, protože mu chyběl výrazný styl, schopnost vést film pevnou rukou a vybalancovat jeho složky. Právě nerovnováha zapříčinila, že jeho filmy nedokázaly překročit stín jednoho zhlédnutí a víkendové premiéry. Nedokázal ve svých dílech figurovat jako jednotící element, jako vůdčí postava, která vidí cíl a dokáže ho realizovat. Nejpatrnější to je na Agentovi bez minulosti, prvním díle trojdílné série, který sice uvedl do světa Jasona Bourna, ale nepomohl mu najít svou jedinečnou identitu tak jako Paul Greengrass v dalších dvou dílech. Zatímco tady souboj s Greengrassem jasně prohrál, s nejnovějším filmem o pozadí války v Iráku vítězí právě Liman.

 fg_2 fg_3

  Zatímco Zelená zóna Paula Greengrasse sledovala ty, co byli překvapení, že žádné zbraně hromadného ničení v Iráku nejsou, snímek Douga Limana je brán z pohledu těch, kteří vědí, že nejsou. V tom spočívá hlavní rozdíl mezi těmito dvěma na podobné téma, které je s ohledem na svou nedávnost krkolomné a nepřístupné pro tvůrčí zpracování. Doug Liman ale díky výběru pohledu vychází z tohoto souboje o dost lépe. Zvolil si knihu Valerie Plame. Někdo by to dokázal označit za jemný rozdíl, ale výrazný je v tom, že umožňuje nahlédnout do pozadí toho, jak se mohlo stát, že byl vydán rozkaz k invazi. Dramaticky konfrontuje jak postavy, tak diváka s tím, jestli by se zaručil za 99 %, kdyby hrozilo, že tisíce lidí mohou zemřít. V jednání je jasně patrná manipulace, ale těžko se na podobný argument hledá odpověď a o světě, kde neexistuje 100 %, film vypovídá.

 fg_4 fg_5

   Nejpřekvapivější na Fair Game je, že Liman díky dobrému scénáři Jeze a Johna-Henryho Butterworthových dokázal ukočírovat hned několik významových linií, na nichž snímek operuje. Stejnou měrou totiž sleduje jak pracovní život protagonistky Val, tak její soukromí, kde je její práce do jisté míry trpěna. Navíc obě složky prochází významnou proměnou ve chvíli, kdy politici zneužijí média, aby obrátili pohled občanů – Valerie je snadnou obětí, jejíž jméno se stane hlavním viníkem, o jehož vinně nikdo soudný nerozhodl a která s činem nemá nic společného. Bulvárnost důvodu, kvůli kterému se vytratí původní problém, je zarážející tím, jak snadno odráží naši realitu.

 fg_6 fg_7

   Událost odhalení Valeriiny identity umožňuje vystavět další dramatický střet, který se profiluje na osobní úrovni a nabízí cestu k uspokojivému finále, aniž by se tvůrci museli ohlížet na nevyřešené okolnosti Iráku. Zatímco ten ustupuje do pozadí, zdůrazňuje se život Valerie jako člověka pracujícího pro tajné služby, který je v moment osamocen a prozrazen. Mediální kolotoč, který zvládne rozvrátit život jen díky jedné větě a jednomu jménu je děsivý a vzhledem k autobiografii adaptované knihy i skutečný. Odhaluj všechny možné varianty toho, co se s životem stane poté, co se stanete veřejným nepřítelem.

 fg_8 fg_9

   Naomi Watts to navíc zvládá s přehledem, jako agentka, která se nikdy nevzdává, exceluje (ovšem je problém najít nějakou její roli, v níž by nebyla minimálně dobrá). Spolu se Seanem Pennem je to jejich třetí výrazná spolupráce po nepřekonaných 21 gramech Alejandra Gonzáleze Inarritua a politickém thrilleru Zabiji Nixona. Ostatně Penn se do role ve Fair Game nemusel moc nutit, vtělení je v podstatě bezchybné. Značně totiž kopíruje jeho politické smýšlení, které hrdě prezentuje, a tak lze dokonce říct, že si natáčení musel užít a snímek pro něj samotného musí dost znamenat. Není totiž nic pitoresknějšího, než reminiscence skutečných situací, kdy je někdo pouze z důvodu odlišného názoru obviňován z toho, že je zatracený komunista a vlastizrádce. Z politického hlediska má Fair Game mnoho rovin a je funkčně zapojen do struktury politických machinací. Jednostranný pohled v případě Fair Game nelze zaměňovat s neobjektivitou, film neobviňuje Spojené státy jako celek, ale vybranou tehdejší administrativu, která zvolila nečestné metody. Bez spravedlnosti shora by závěr nemohl být takový, jaký je.

Přečteno: 1565x

Adam Fiala

Adam Fiala

Šéfredaktor Moviescreenu od roku 2005, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Preferuje tvorbu Tima Burtona, Alfonse Cuaróna, Guillerma del Tora, Darrena Aronofského, série Star Wars, X-Men, Harry Potter a Pán prstenů.
Adam Fiala

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Starší příspěvky:
Tvůj snoubenec, můj milenec – váš problém, ne náš

Romantika pro ženy psychologizuje natolik, že situaci musí zachraňovat komediální John Krasinski.    Psát dokola o romantických komediích není něco,...

Zavřít