Politický thriller a rodinné drama v jednom servíruje dosud nejlepší film Douga Limana, který aspiruje na jeden z nejlepších filmů letošního roku. Nahlédněte pod pokličku irácké války.
Dosavadní režijní snahy Douga Limana (Jumper, Pan a paní Smithovi) připomínaly nejisté plácání se ve své profesi, protože mu chyběl výrazný styl, schopnost vést film pevnou rukou a vybalancovat jeho složky. Právě nerovnováha zapříčinila, že jeho filmy nedokázaly překročit stín jednoho zhlédnutí a víkendové premiéry. Nedokázal ve svých dílech figurovat jako jednotící element, jako vůdčí postava, která vidí cíl a dokáže ho realizovat. Nejpatrnější to je na Agentovi bez minulosti, prvním díle trojdílné série, který sice uvedl do světa Jasona Bourna, ale nepomohl mu najít svou jedinečnou identitu tak jako Paul Greengrass v dalších dvou dílech. Zatímco tady souboj s Greengrassem jasně prohrál, s nejnovějším filmem o pozadí války v Iráku vítězí právě Liman.
Zatímco Zelená zóna Paula Greengrasse sledovala ty, co byli překvapení, že žádné zbraně hromadného ničení v Iráku nejsou, snímek Douga Limana je brán z pohledu těch, kteří vědí, že nejsou. V tom spočívá hlavní rozdíl mezi těmito dvěma na podobné téma, které je s ohledem na svou nedávnost krkolomné a nepřístupné pro tvůrčí zpracování. Doug Liman ale díky výběru pohledu vychází z tohoto souboje o dost lépe. Zvolil si knihu Valerie Plame. Někdo by to dokázal označit za jemný rozdíl, ale výrazný je v tom, že umožňuje nahlédnout do pozadí toho, jak se mohlo stát, že byl vydán rozkaz k invazi. Dramaticky konfrontuje jak postavy, tak diváka s tím, jestli by se zaručil za 99 %, kdyby hrozilo, že tisíce lidí mohou zemřít. V jednání je jasně patrná manipulace, ale těžko se na podobný argument hledá odpověď a o světě, kde neexistuje 100 %, film vypovídá.
Nejpřekvapivější na Fair Game je, že Liman díky dobrému scénáři Jeze a Johna-Henryho Butterworthových dokázal ukočírovat hned několik významových linií, na nichž snímek operuje. Stejnou měrou totiž sleduje jak pracovní život protagonistky Val, tak její soukromí, kde je její práce do jisté míry trpěna. Navíc obě složky prochází významnou proměnou ve chvíli, kdy politici zneužijí média, aby obrátili pohled občanů – Valerie je snadnou obětí, jejíž jméno se stane hlavním viníkem, o jehož vinně nikdo soudný nerozhodl a která s činem nemá nic společného. Bulvárnost důvodu, kvůli kterému se vytratí původní problém, je zarážející tím, jak snadno odráží naši realitu.
Událost odhalení Valeriiny identity umožňuje vystavět další dramatický střet, který se profiluje na osobní úrovni a nabízí cestu k uspokojivému finále, aniž by se tvůrci museli ohlížet na nevyřešené okolnosti Iráku. Zatímco ten ustupuje do pozadí, zdůrazňuje se život Valerie jako člověka pracujícího pro tajné služby, který je v moment osamocen a prozrazen. Mediální kolotoč, který zvládne rozvrátit život jen díky jedné větě a jednomu jménu je děsivý a vzhledem k autobiografii adaptované knihy i skutečný. Odhaluj všechny možné varianty toho, co se s životem stane poté, co se stanete veřejným nepřítelem.
Naomi Watts to navíc zvládá s přehledem, jako agentka, která se nikdy nevzdává, exceluje (ovšem je problém najít nějakou její roli, v níž by nebyla minimálně dobrá). Spolu se Seanem Pennem je to jejich třetí výrazná spolupráce po nepřekonaných 21 gramech Alejandra Gonzáleze Inarritua a politickém thrilleru Zabiji Nixona. Ostatně Penn se do role ve Fair Game nemusel moc nutit, vtělení je v podstatě bezchybné. Značně totiž kopíruje jeho politické smýšlení, které hrdě prezentuje, a tak lze dokonce říct, že si natáčení musel užít a snímek pro něj samotného musí dost znamenat. Není totiž nic pitoresknějšího, než reminiscence skutečných situací, kdy je někdo pouze z důvodu odlišného názoru obviňován z toho, že je zatracený komunista a vlastizrádce. Z politického hlediska má Fair Game mnoho rovin a je funkčně zapojen do struktury politických machinací. Jednostranný pohled v případě Fair Game nelze zaměňovat s neobjektivitou, film neobviňuje Spojené státy jako celek, ale vybranou tehdejší administrativu, která zvolila nečestné metody. Bez spravedlnosti shora by závěr nemohl být takový, jaký je.
