Steven Spielberg zafinancuje Hrozny hněvu

6.7.2013 at 11:10  •  Posted in Novinky by

Dnešní doba už je taková, že se novými nápady příliš nehýří. Ostatně najdou se i tací, kteří tvrdí, že už tu stejně všechno dřív bylo, tudíž není ani možné, aby přišel někdo s něčím originálním.

V kinech tak sledujeme záplavu remaků a pokračování, vedle kterých místy vypluje svébytnější projekt ve stylu Atlasu mraků. Není tedy divu, že se i mistr Steven Spielberg s DreamWorks rozhodl vložit své těžce vydělané peníze do oživení již známého, kterým jsou v tomto případě Hrozny hněvu podle klasického literáta Johna Steinbecka. Překoná se ale půvabná verze Johna Forda z roku 1940?

RECENZE filmu Lincoln

John Steinbeck = recept na Oscara?

John Steinbeck se právem považuje za jednoho z největších spisovatelů všech dob. Svou pozornost zaměřuje na nelehké období krize (cca od roku 1929), přičemž z ní nehledá východisko, nýbrž popisuje bídu s ní spojenou. Pro svůj relativně prostý, nicméně velmi působivý styl se stala Steinbeckova tvorba pro filmaře vděčným námětem. Jako první se rozhodl natočit snímek Lewis Milestone (Na západní frontě klid, Vzpoura na Bounty), který si v roce 1939 vybral patrně nejznámější dílo O myších a lidech. Ačkoliv film Oscara nezískal, vysloužil si hned 4 nominace, včetně té za nejlepší film. O pouhý rok později však přišly ještě úspěšnější Hrozny hněvu od Johna Forda (mj. Stopaři s Johnem Waynem). Cenu Akademie si tentokrát odnesl nejen sám režisér, ale také Jane Darwell (Jízda do Ox-Bow) za vedlejší roli.

V roce 1942 přišel Victor „Vic“ Fleming (Čaroděj ze země Oz, Jih proti Severu) se svou verzí Pláně Tortilla. Přestože se jednalo o skvělý snímek, získal trochu nepochopitelně jen jednu nominaci na Oscara, kterou obdržel Frank Morgan (Čaroděj ze země Oz) za vedlejší roli. Perla (1947) Emilia Fernandéze (Divoká banda) zase takovým klenotem nebyla, takže dalším hitem se stalo až Viva Zapata! (1952), na kterém se John Steinbeck podílel sám scénářem. Nakonec obdržel „jen“ nominaci na Oscara, stejně jako Marlon Brando (+ výprava a hudba). Opět se ale ukázalo, že v adaptacích slavného spisovatele mají větší šanci zazářit spíše herci ve vedlejších rolích, což může potvrdit Anthony Quinn (Řek Zorba), který si zlatou sošku odnesl.

Zanedlouho po Viva Zapata! se k divákům dostalo Na východ od ráje (1955) od Elia Kazana (Tramvaj do stanice Touha, Džentlemanská dohoda). Oscara si odnesla Jo Van Fleet (Frajer Luke) za vedlejší roli, nicméně alespoň nominaci si vysloužili režisér, scenárista a skvělý James Dean (Rebel bez příčiny) za hlavní roli. Dodnes je tato verze považována za jeden z klenotů kinematografie.

Poté následovalo poměrně dlouhé období, kdy vznikaly pouze ty „Steinbeckovky“, které vzápětí zapadly. Až konečně přišel Harvey Hart, který si opět vybral jako předlohu Na východ od ráje a natočil veleúspěšnou minisérii (1981), ve které mj. zazářila Jane Seymour (Doktorka Quinnová), která si za svůj výkon vysloužila Zlatý Glóbus a cenu Emmy.

Na další kvalitní adaptaci si diváci museli počkat do roku 1992, kdy se Gary Sinise (Forrest Gump) rozhodl šáhnout po knize O myších a lidech. Sám se zhostil jedné z hlavních rolí a vedle sebe obsadil svého kamaráda Johna Malkoviche (Místa v srdci, Con Air). Oba zahráli skvěle a jedná se o více než důstojné zpracování klasického díla. Bylo tedy nemalým překvapením, když snímek neobdržel ani jednu nominaci na Oscara. Nepočítaje podivný mexický paskvil Perly z roku 2001, jednalo se prozatím o poslední film, který byl natočen podle Johna Steinbecka.

Oslava výročí placená Stevenem Spielbergem

Hrozny hněvu (1940), které bohužel nejsou mezi českými diváky tak známy, jsou považovány za jeden z nejlepších filmů historie. Potvrdil to také Americký filmový institut, který je zařadil do svého žebříčku na 21. místo. Na první pohled by se mohlo zdát, že nikoho ani nenapadne šáhnout znovu po předloze, jejíž filmová adaptace se takto proslavila. Steven Spielberg má ovšem evidentně rád výzvy, kvůli čemuž si vybral Hrozny hněvu jako další projekt, do kterého by rád vložil své finance. Dědice Steinbeckova odkazu oslovil také Robert Redford, přičemž si vzal na pomoc producenta Davida Kennedyho (Temné stíny), nicméně slibovali pouze minisérii pro FX Network, což může těžko konkurovat celovečeráku pod patronátem Stevena Spielberga. Legendární režisér a producent v jedné osobě tak dostal přednost před jinou osobností světa filmu.

Proč se ale vlastně Spielberg rozhodl pro Hrozny hněvu zrovna v této době? O náhodu se pravděpodobně nejedná. Steinbeckova kniha totiž slaví příští rok pěkné výročí 75 let, což je číslo, které se považuje za důvod k nějakému druhu oslavy. Když sebou tedy filmaři hodí, mohou se na této příležitosti trochu přiživit. Nebyli by v tomto ohledu zdaleka jediní. Také například Muž z oceli přišel do kin právě letos, kdy se slavily 75. narozeniny postavy Supermana. Pro Spielbergovi fanoušky je však smutnou zprávou, že se jejich modla bude na chystaném snímku podílet jen a pouze financemi. Na filmování nemá totiž čas, protože se musí věnovat jinému svému dítku, kterým je American Sniper s Bradley Cooperem, takže ani slavný režisér se nemůže rozkrájet. Pokud by se ale bral čuch Stevena Spielberga na kvalitní snímky, je i tak se na co těšit.

Hrozny hněvu – o čem vlastně jsou

Hrozny hněvu vydal John Steinbeck jako svůj čtvrtý román v roce 1939 a s 619 stranami se jedná o poměrně rozsáhlou záležitost. Autor za svůj výtvor obdržel o rok později Pulitzerovu cenu, čímž se stal známým nejen v USA, ale také po celém světě. Příběh se odehrává v období hospodářské krize, přičemž jsou předmětem zájmu osudy rodiny Joadů. Jedná se o chudé zemědělce, kteří byli vyhnáni z pronajaté půdy. Své naděje upínají ke Kalifornii, kam se vydávají hledat štěstí. Ani zde jej však nenacházejí, neboť pro ně není práce, což je způsobeno zejména přílivem lidí se stejným osudem, tedy přistěhovalci. Celá rodina se poté stěhuje z místa na místo, přičemž se postupně rozpadá a jediným stmelovacím článkem je matka Joadová. John Steinbeck popisuje útrapy jedné z mnoha rodin, které v důsledku krize přišly o všechno a marně se snaží znovu nalézt důstojnější postavení ve společnosti. Svým zájmem o psychologickou a emocionální stránku člověka se podobá například Williamu Faulknerovi.