Další kolo souboje technologií v příběhu nejšovinističtějšího komiksového hrdiny filmového plátna. Ovšem umírněného a bez štiplavého sarkasmu.
Před dvěma lety komiksové nakladatelství Marvel úspěšně proniklo do filmového byznysu. Jejich prvním samostatným počinem v Hollywoodu se stal letní blockbuster Iron Man. Úspěch zaznamenal jak po finanční stránce, tak mezi diváky, které nadchnul hrdina bez zvláštních schopností, ale se spoustou peněz, díky kterým lze pořídit účinnou zbraň proti zloduchům. Lidé si zamilovali narcismem čpícího Tonyho Starka, který svým alkoholismem, prostopášností a zálibou v ženách nepředstavoval klasicky změkčilý prototyp superhrdiny pro mládež. Sarkasmus byl jednou hlavních deviz, proč se u schematického příběhu člověk bavil.
Jenomže Tony nám zkrotnul. Už v minulém díle došel prozření, kvůli kterému vyrobil super technologický oblek, jenž má sloužit k obraně amerického národa. Hodně se polepšil, a když není na blízku jeho asistentka Pepper, ostrý jazyk a mravy se obrušují víc a víc. Na srdci mu leží zodpovědnost, a když už se zpije pod obraz, je to spíš smutný obraz opileckých historek, které pozorovateli bez potřebné dávky alkoholu v krvi nic neřeknou. Ovšem i lehkost, s jakou se mezi Tonym a Pepper rozvíjel potenciální vztah, ztrácí svou důvtipnost, jako by ji někdo přikoval k ocelovému plátu trpkosti. Vtipné hašteření nahrazuje buď hněv, nebo otevřená láska. Ze vztahových peripetií vzniká otevřený spor.
V jednom momentu se jednoduše zdá, že všichni jsou na Tonyho naštvaní a že mají dost jeho špatných vlastností. Máte pocit, že by z toho byl dobrý nosný motiv druhého dílu? Ano, ale vztahy tvůrci tolik neřeší. Je-li v jeden okamžik na scéně nesvár, v druhém už se budou líbat. Žádné obšírnější vysvětlení. Pravda, nadbytečným řečem se nevyhýbá, ale těm podnětným, kvůli kterým by nám na postavách mělo záležet, ano. Jediné, co by nás pak mohlo vyrvat z chřtánu letargie, je plnokrevná akce. Té je ale docela málo, schází jí údernější koncept (ne střihově šílenější, už tak je kamera dost roztřesená a nepřehledná, např. první přílet Iron Mana je všechno, jenom ne dynamický a poutavý) a hlavně závěr stejně jako minule působí jako nutné zlo, aby se neřeklo a aby padouch dostal, co mu náleží po právu šťastných konců. Žádné perly, kvůli kterým byste ironmanský oblek obdivovali, nám tvůrci nenachystali. Divákovi jen zbývá vzpomínat na humorné chvilky, které Stark zažíval při ladění jednotlivých prototypů obleku v prvním díle.
Druhý motiv, který by mohl posloužit jako nosná konstrukce odlišující druhý díl od prvního, jsou stíny minulosti. V prvním díle Stark bojoval s přítomností, se lstivým spolupracovníkem Obadiahem. To, co mu v tomto díle zavaří, je minulost. Pořekadlo o kostlivcích ve skříni je však zoufale nevyužité. Je sice záminkou pro uvedení jednoho ze záporáků, ruského, potetovaného fyzika Ivana Vanky, ale následně se stává pouze prázdným nástrojem pomsty. Pro Starka to nepřináší žádnou duševní proměnu, protože není zapotřebí. Slibovaný rodinný šrám z dávných dob je totiž jen nepatrnou jizvičkou. Zloduch tedy důvod má, diváci pro sledování ne.
Zmínil jsem odlišení nového dílu od předchozího. V tom tkví kardinální problém pro každého, kdo sice nečeká výraznější narušení vyprávěcí kostry, ale rád by originálnější prvky, kličky a motivy. Posledně jmenované jsem už zhodnotil a ani ostatní nevychází z poměřování dobře. Jakýsi pocit deja vu vybízí k myšlenkám, že tvůrci vyprávění příliš neoživili, ale jen geometricky navýšili počet klaďasů v brnění a množství šrotu na opačné straně barikády. Opět se totiž Stark musí vypořádat s technologickou konkurencí, která se ale bez jím používaného patentu neobejde. Opět je to kov proti kovu. Střelba proti střelbě. Iron Manova podstat spočívá na americké příslušnosti ke zbraním a technice, ale vždyť musí mít pestřejší sortu nepřátel.
Nové herecké tváře skýtající velké talenty přímo vybízely k řádnému využití. Zápornou stranu tentokrát ztvárnili dva herci, kteří přesně splňují škatulku nezávisláků, kteří svým záporákům ve velkofilmech dokážou vtisknout nezapomenutelnou dikci, fazónu a chování. Mickey Rourke byl nedávno hercem na odpis. Sin City a Wrestler ho postavily na nohy a režisér John Favreua mu dává příležitost předvést se širšímu publiku. Jeho chraplák ve spojení s ruským přízvukem je neodolatelný i v českém dabingu, dále snoubí představu vodkomilného Rusa s nebezpečným člověkem, jehož životní příběh se odehrává skrze tetování po celém těle, a neobyčejně nadaným fyzikem, který svůj talent utápí v pomstě. Když se poprvé Ivan Vanko předvede na závodním okruhu v Monacu, sebevědomí z něj šlehá podobně jako elektrické biče v rukou, a první dojem zvládá bravurně. Jen škoda, že naopak odchod ze scény je rychlý a trapně jednoduchý. Druhým je Sam Rockwell, který si náležitě užil Starkova slizkého konkurenta ve zbrani, intrikána v pozadí, který si sice myslí, že má Vanka pod palcem, ale opak je pravdou, a tak skvěle funguje jako pitoreskní figurka poněkud neschopného a šikanovaného boháče.
Robert Downey Jr. jako Iron Man aka Tony Stark sedí do sebou vytvořeného obrazu svébytného multimilionáře, ale neubránil jsem se dojmu, že jen sehrává svůj standard a že nepřináší nic navíc. Jeho drzá image se s množstvím natočených filmů začíná obehrávat. V Česku mu navíc nepomáhá špatně zvolený hlasový dabér. Nevýrazně působí i zbytek „světlé strany“. Gwyneth Paltrow se míhá scénami jako šedá myš, jejíž hněv nemá dostatečný účinek. Terrence Howarda nahradil Don Cheadle a divák si toho možná ani nevšimne. Scarlett Johansson je pak nesmírně sexy a její bojové prostocviky jsou v kontrastu s nepřehlednými přestřelkami osvěžující , ale ona sama dává důraz spíš na to, aby na ni byl pěkný pohled, a tak se nedokáže zbavit pohledu tupé modelky.
A tak je to se vším. Na film je pěkný pohled, ale po propité noci si spíš vzpomenete, že váš kamarád zkoušel létat z balkónu, než že jste kdy viděli druhé pokračování Iron Mana. Změkčilý, příliš se opakující, neinvenční, humorný jen když se obouvá do Kanady a kopíruje Obamu. Takový je Iron Man 2.
