Jeden den karlovarského festivalu

0
9.7.2013 at 22:46  •  Posted in Festivaly, Svět filmu by  •  0 Comments

Přijet, vidět a odjet, filmový svatostánek v jednom dni.

 

  Existují lidé, kteří se účastní filmových festivalů bez většího zájmu o film, ale také ti, kteří si cestu na filmovou přehlídku ušetří, ačkoli film milují. Důvodem nemusí být pohrdání uměleckou stránkou kinematografie. Namátkou lze zmínit, že ze dvou set promítaných filmů člověk zvládne zhlédnout možná tak desetinu. Je vysoké riziko nutnosti dlouhodobé koncentrace, která v parných dnech přivolává spaní. Poslední je preferování možnosti vychutnat si zážitek z díla a vyšetřit si čas na ohmatávání jeho myšlenkových struktur, což maratónový způsob sledování několikera nových filmů během pár dnů neumožňuje. Nalezenou výjimečnost v zápětí lehce přebije dílo, které přineslo zklamání. Pro gurmány je to srovnání lahodné delikatesy zajedené přepáleným hamburgerem ze stánku.

karlovy_vary_2013_2

  Dlouhou dobu mě tak projekce v Karlových Varech míjely obloukem. Nyní jsem se stal nováčkem karlovarského festivalu a letos se rozhodl zakusit filmové hody pořádané v centru západočeského města. Karlovy Vary jsou skvělým místem pro filmový festival, od Prahy nejsou daleko, disponují rozličnou architekturou, dostatečnými prostory i obrovským sálem, který po většinu roku nejspíš zeje prázdnotou. Úterní den jsem každopádně za pomoci své kolegyně Marie zasvětil nasávání dojmů toho, co se pro štamgasty stalo rutinou. Mariina reportáž z Varů přijde záhy.

Medová Miele a hořká asistovaná smrt

  Prvním, mnou viděným filmem byla Miele, o němž se tak dalo říct, že to by zatím ten nejlepší film, jaký jsem na Karlových Varech viděl. Nezasvěcenec do situace si to mohl vyložit jako radu, na co zajít. Nicméně navzdory potměšilé komice této teze je vůči filmu samotnému míněná dobře, neboť i v pouhém srovnání s klasickou produkcí viděnou v české distribuci představuje nadprůměrně dobré dílo.

 karlovy_vary_2013_3

  Tematicky se opírá o eutanazii, ale štěstím filmu, který by ve své umělecké nadřazenosti mohl chtít vynášet soudy, je, že nepodává vůči společenské problematice jednoznačné stanovisko a nemoralizuje tak o lidském životě. Téma se stává pracovní náplní mladé dívky, která se nelegálně podílí na této činnosti. Její etika jí zakazuje jediné, pomáhat tak komukoliv jinému než smrtelně nemocnému. Práce se však odráží v jejím přístupu v životě, který nemá pevné a upřímné jistoty, nýbrž se motá do lží a tajností, standardní vztah nahrazuje několika milenci a nevázaností.

  Miele je režírována zručně s přihlédnutím ke skutečnosti, že jde o debut herečky Valerie Golino. Alespoň jí to dává schopnost porozumět hereckým potřebám, a tak dokázala z Jasmine Trincy vytáhnout silný výkon. Doplňuje je zajímavá práce s obrazem i hudbou. Zásadní je vyhýbání se citovému tlaku. Příkladem budiž několik osob podstupujících eutanazii, s nimiž se setkáváme, ale které slouží jako ukázka způsobů práce a vztahu Miele k dotyčným situacím. Soud je zastřen tím, že nám neprozradí, jaké choroby lidi trápí, jak nepříjemné jsou a kdy by jejich život ukončily samovolně.

Riskantní výběr filmů vynahradí pobyt v ulicích města

  Velký sál je ohromný a filmové médium v něm promlouvá se vší silou, i když v něm nevybuchují planety a nemlátí se roboti s monstry, potěšení přítomné režisérky z bohatého obecenstva nevypadá jako prázdná fráze a štěstí bylo, že Marie nevybrala žádný přehnaně experimentální film, a tak Miele spadá mezi skutečně solidní příběhy se standardní vyprávěcí strukturou.

 karlovy_vary_2013_4

  Když je vyprodáno, nebo si člověk chce užít i života mimo fyzicky pasivní pozorování kinosálového plátna, nabízí Karlovy Vary příjemné procházky kolonádou, o něž se filmový fanoušek dělí s lidmi, kteří spíš než za filmy jedou do Varů za léčivými prameny. Kdybychom se nemuseli probíjet cestou k Thermalu přes zástupy podporovatelů Hare Krišny, jejichž oranžový úbor je stejnou světelnou signalizací jako červená na semaforu, bylo by ploužení karlovarskými uličkami příjemným zpestřením volného času.

karlovy_vary_2013_5

  Naštěstí ale také neprší a věrozvěsty jiné víry lze vymazat z periferního vidění, takže se člověk může raději věnovat pátrání po známých tvářích skrytých v mnohačetném davu, byť ne nesnesitelně neprostupnému (díky čemuž se pohodlí pohybu po městě zvyšuje). Navzdory snahám tisku se však setkání s „celebritou“ za bílého dne nedaří, a tak jsem si jedinou čárku udělal za Jiřího Stracha, další za McDonalds a třetí za Bageterii Boulvard, jejíž stánek pumpující sílu do znavených žaludků cinefilů byl letos k nepřehlédnutí. Karlovy Vary jako by skutečně byly spíš příležitostí poznat nové filmové horizonty ve smyslu duševního obohacení, které neplyne jen z povrchního opíjení zdánlivou slávou populárních osobností.

Animované vzpomínání na faleš komunismu

  Druhým filmem, který jsem na své krátké inspekci kvality áčkového filmového festivalu v České republice zhlédl, byl Chybějící obraz. Přináší další střípek deziluze z komunistického přístupu k vládě, který zničil Kambodžu a mnoho osudů nasměroval do osidel živoucího pekla. Tamní tvůrce Rithy Pahn přišel s několika nápady, jak přistoupit k zfilmování svých vzpomínek na dobu vlády Rudých Khmerů, kteří pod maskou komunistické rovnosti zavedli diktaturu, v níž si jsou opět někteří rovnější než jiní.

 karlovy_vary_2013_6

  Osobní vztah k tématu, který by při práci s klasickými archivními zdroji nemohl úplně fungovat, proměnil ve volbu použít animaci, a tak podobně jako Ari Folman ve Valčíku s Bašírem (letos v Karlových Varech uvádějící Futurologický kongres) animaci užívá jako nástroj dokumentu. Formou se stávají řezbářské či keramické figurky, které jako nemluvné postavy aranžované v krajince či černobílém záběru naplňují minulostí pohlcené momenty, o nichž autor mluví v komentáři mimo obraz. Jednoduchá podoba postav jim nezabraňuje prostřednictvím primitivní mimiky zrcadlit emoce, které vyvolávají emocemi nezastřená slova přivolávající obrazy, které se ztratily.

  Myšlenkový rámec obsažený v názvu snímku je pak druhým nápadem, který podepírá autorovu filmařskou vizi i způsob ztvárnění. Reflektuje minulost jako takovou, věc ztrácející se, i když jsou všude kolem fotoaparáty a kamery. Přestože do filmu dokázal dostat i autentické záběry, není jich tolik, obrazy, které sám prožil, totiž už neexistují, chybějí v paměti lidstva, i když by měly být vytesány do kamene pro upomínku.

  Devadesát minut a spousta záběrů staticky komponovaných scén vytváří dostatečný balanc, aby téma zaznělo s naléhavostí a nevzbuzovalo akademickou nudu, která by způsobila, že by obrazy přeci jen nebyly zapamatovány.

  Ani úplně první den v Karlových Varech nezůstane zapomenut, s balíkem oplatek v batohu (nekarlovarském) a nadšením ze svěžích přístupů ke kinematografii na celém světě.

Přečteno: 827x

Adam Fiala

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Osamělý jezdec – z piráta indiánem

Letní sezóna pokračuje už kolikátým velkofilmem, tentokrát ho servíruje režisér trilogie Piráti z Karibiku a fantasmagorického westernového animáku Rango.   Když...

Zavřít