Odvrácená strana internetu. Jak ovlivňuje člověk síť a jak je zároveň ovlivněn životem v síti?
Britská režisérka Beeban Kidron si urvala veliké a v očích mnohých diváků nevděčné sousto, když se rozhodla upozornit na rizika, jaké s sebou nese užívání internetu a jiných komunikačních technologií. Překvapuje snahou o naprostou komplexnost nejen klasickými rozhovory s odborníky, kteří se po chvilce v hlavě promíchají, a jakmile zmizí jejich představující popisek, zapomenete, o koho se jedná, ale především příběhy obyčejných lidí, kteří jsou víceméně závislí na moderních technologiích. Je skoro neuvěřitelné, kolik se toho do 90 minut vešlo. Některým partům by možná slušelo poctivější rozpracování, ale výsledkem je, že se divák ani na sekundu nenudí.
Big Brother strýček Google
Dokument se bere po celou stopáž zcela vážně a místy působí až lehce paranoidně. Poukazuje na cílenou reklamu poskládanou z vašich aktivit v síti a na schraňování informací společností Google. Je lehce děsivé, že Google ví doslova o každém kliknutí a dokáže s větší přesností říct, co kdo minulý rok dělal, o čem přemýšlel, jaké informace si potřeboval vyhledat. Na druhou stranu vyvstává otázka prostá otázka: Co s tím? Vystoupit ze sítě a žít zcela oproštěn od moderních technologií láká možná pár fanoušků udržitelného rozvoje, ale normální (myšleno průměrný) člověk svou budoucnost mimo civilizaci nevidí. Kolik z nás navíc může říct, že by Google vyloženě negativně ovlivnil jeho život?
Opravdu parádně jsou natočené pasáže, kdy se podíváme do cloudu. Zíráme na pletence kabelů a plechové skřínky a do toho hraje nepříjemně mrazivá hudba. Těžko soudit, jestli se jednalo o čistě estetický záměr nebo autorka mimo jiné naznačuje, že život spojený s internetem, který v dnešní době vedeme, považuje za hororový scénář, jaký by ani Orwell nevymyslel důkladněji. Nabourává internetový monitoring skutečně naši iluzi svobodné, otevřené a liberální společnosti nebo se jedná jen o planý poplach ustrašených konspirátorů?
Závislí na pornu, hraní, chatování…
S problémem počítačové závislosti se můžete setkat na letošním festivalu i ve filmu s prostým názvem Závisláci na netu, v němž většinu protagonistů tvoří hráči World of Warcraft. V díle Skutečnější než realita je pokaždé vybrán jiný fenomén a představitel, který do dané škatulky spadá. Někdy je těžké rozlišit, zda se jedná skutečně o závislost, nebo jen o oblíbenou činnost, která silně ovlivňuje naše životy.
Setkáváme se tak s mladíkem, který si každý den pouští porno a stěžuje si, že se kvůli němu vytratila ze vztahů láska. Máme tu drsnou zpověď dívky, která neváhá poskytovat sexuální služby za peníze jen proto, aby si vydělala na vytoužený mobil. Seznámíme se s patnáctiletým homosexuálem, který navázal vztah přes internet. Vidíme chlapce, který po vyloučení ze školy rezignoval na takřka všechny složky svého života, protože většinu času tráví hraním počítačových her. Nevyhneme se ani kyberšikaně, která dovedla dítě až k sebevraždě.
Většina příběhů zvládá v krátkosti představit daný problém a nechá nás nahlédnout do duše uživatele, který si bez něj nedokáže svůj život představit. Zároveň není třeba vše prezentované automaticky odsuzovat. „Online pár“ se nakonec sejde i v reálném životě a je klidně možné, že naplňující vztah takto vydrží lidem, kteří by se jinak nikdy v životě nepotkali.
Přínosy i kostlivci ve skříni
Dokumentu Skutečnější než realita slouží ke cti, že diváka, jenž se o danou problematiku dopodrobna nezajímá, vzdělá a informuje. Žádá po nás, abychom přemýšleli nad věcmi, které bereme jako samozřejmou součást našeho běžného života. Zároveň ukazuje na proměnu mezilidských vztahů působením internetové komunikace, na paradoxy většího propojení i citelnější izolace, srovnání bezpečnosti na síti a venku.
Místy se sice zdá, že film dělá z internetu až příliš velkého strašáka, ale bylo by nespravedlivé tvrdit, že po celou dobu jen čistě odsuzuje. Některé situace vyznívají dokonale absurdně, například když se vývojář nějaké rugbyové hry (omluvte mé omezené znalosti, název si nepamatuji) rozplývá nad tím, jak je úžasné naučit dítě používat tablet už ve dvou letech. Vzápětí zaznívá názor, že je nesmyslné děti až do jejich osmnácti let zcela izolovat, protože i když pro ně reálná rizika existují, nenaučí se s internetem správně zacházet, když ho nebudou používat vůbec. Jak ale regulovat jejich užívání internetu, aby se zamezilo negativnímu vlivu při formování křehké dětské osobnosti? Na tomto příkladu je patrné, že snímek skutečně nahlíží na problematiku z mnoha různých směrů a úhlů pohledu a nesnaží se tudíž být jen bezduchou agitkou.
Jistým přešlapům se však Beeban Kidron nevyhnula. Příběh o kyberšikaně a následné sebevraždě malého chlapce je odvyprávěn maximálně v pěti minutách (možná i méně) a vyznívá tak, že se velmi prvoplánově snaží o naše dojetí. Další nedotaženosti vyplývají z již zmiňovaného faktu, že se toho do hodiny a půl filmového času vtěsnalo opravdu hodně. Snaha o vyvolání otázek a lehkého nabourání našeho zaběhnutého smýšlení se však povedla na výbornou. Moje otázka na závěr zní: Kolik z vás se po skončení filmu podívalo do hodiny na web?
