Žebříček roku 2018 – Don Quijot z Niti přízraků

0
20.1.2019 at 15:51  •  Posted in Novinky, Svět filmu by  •  0 Comments

Filmové vrcholy a pády uplynulého roku očima redaktorů včetně seriálového okénka.

 

Filmový rok podle Adama

TOP 10 distribučních premiér mezi 1. 1. 2018 až 31. 12. 2018

1. Muž, který zabil Dona Quijota

2. S láskou Vincent

3. Nejtemnější hodina

4. První člověk

5. Ready Player One: Hra začíná

6. Soumrak

7. The Florida Project

8. Nit z přízraků

9. Climax

10. Smrtelné stroje

Nevešlo se nebo zaujalo mimo kinodistribuci: Roma, Já, Tonya, Střídavá péče, Utoya, 22. červenec (a dodatečně Paddington 2)

Nejlepší český film: Všechno bude

Nejlepší animovaný film: Spider-Man: Paralelní světy

Nejhorší filmy roku: Jurský svět: Zánik říše, Mamma Mia! Here We Go Again

Nejzbytečnější pokračování/díl série: Mamma Mia! Here We Go Again

Filmové guilty pleasure: Equalizer 2

Nejoblíbenější soundtrack: S láskou Vincent, Ready Player One, Fantastická zvířata: Grindelwaldovy zločiny, První člověk, Louskáček a čtyři říše

V roce 2019 vyhlížím: Star Wars: Epizoda IX, X-Men: Dark Phoenix, Dumbo, Chlapec, který se stane králem, Panství Downton

 

Filmový rok podle Marka

TOP 10

1. Nit z přízraků

2. Roma

3. Lady Bird

4. První člověk

5. Střídavá péče

6. Tři billboardy kousek za Ebbingem

7. Zloději

8. Ready Player One: Hra začíná

9. The Florida Project

10. Záhada Silver Lake

Nevešlo se nebo zaujalo mimo kinodistribuci: Vzplanutí, Zoufalství a naděje, The Other Side of the Wind, Au poste!, Avengers: Infinity War

Nejlepší český film: Všechno bude

Nejlepší animovaný film: Spider-Man: Paralelní světy

Nejhorší filmy roku: Kouzelník Žito

Nejzbytečnější pokračování/díl série: Deadpool 2

Filmové guilty pleasure: Rampage Ničitelé

Nejoblíbenější soundtrack: První člověk, Mandy – Kult pomsty, BlacKkKlansman

V roce 2019 vyhlížím: Ad Astra, Avengers: Endgame, The Irishman, Once Upon a Time In Hollywood, My

Komentář k filmovému roku 2018:

   Svůj komentář beru jako možnost zmínit díla, ke kterým se Moviescreen nevyjádřil. Možná zasáhly osobní povinnosti a k recenzi jsme se nedostali, možná nás snímek v době premiéry nezaujal, jen abychom ho později dohnali na domácích nosičích a udivovali se nad naším ignorantstvím. Mnoho výjimečných filmů se k nám do distribuce také vůbec nedostává, případně jsou k zastižení jen na festivalech a přehlídkách.

   Zasáhlo ale také paradigma Netflix. Měli bychom se zamyslet nad smyslem žebříčku, který nedovoluje přítomnost westernové pastiše The Ballad of Buster Scruggs nebo pojednání o lidské vůli a odvaze 22 July. Kromě Roma mě z nabídky Netflixu nejvíce zaujal po dlouhé době konečně revitalizovaný projekt Orsona Wellese The Other Side of the Wind. Je to zrcadlo dobovým produkčním praktikám v Hollywoodu i nezávislé scéně východního pobřeží a lze ho mít za velký návrat i velikánovu elegii. Ve VOD distribuci dále bodovalo Mandy – Kult pomsty Panose Cosmatose. Třebaže režisér krotí své experimentální kousky z filmu Za černou duhou (2010), pořád se esteticky nachází úplně jinde než jiné levné žánrové dekonstrukce.

   Recenze nebo minirecenze tu najdete skoro ke všem položkám v mé topce. Nevěnovali jsme se jen Střídavé péči a Záhadě Silver Lake. První zmíněný film emocionálně drtí přesností, s jakou jeho tvůrci vládnou stylu. Jako by každá sekunda stopáže zpravovala o nesnesitelném pnutí mezi postavami. Xavier Legrand se tímto okamžitě stává bedlivě sledovaným režisérem. Záhada Silver Lake si takto definitivní doporučení nevyslouží. Otázek vzbuzuje hodně a odpovídá na ně záludnými způsoby, to vše na hraně mysteriózní detektivky, komediální satiry a monster hororu. Vstup do tohoto podzemního labyrintu je jen na vlastní nebezpečí.

   Pokud by to bylo možné, žebříčkem by jistě zamíchaly nejméně další dva počiny. V mysli stále dohořívá Vzplanutí z Cannes. Jen malý zlomek režisérů dokáže vyprávět o milostném trojúhelníku a jedné záhadě na ploše dvou a půl hodin tak soustředěně jako Lee Chang-dong. Zoufalství a naděje, které u nás vyšlo alespoň na DVD, je pak ohromující aplikace transcendentního stylu Paula Schradera – Robert Bresson redux i Travis Bickle pod křížem. I v zaneprázdnění jsem se musel k některým scénám vracet.

   Za pozornost toho stojí pochopitelně víc. Jsou to Akta Pentagon: Skrytá válka, Ztratili jsme Stalina, Tvář vody i Climax. Fanoušky Quentina Dupieuxe jistě potěší hříčka Au poste! Žádný jiný filmový horor posledních let nepracoval se stází a strnulostí děsem tak náramně jako Děsivé dědictví. Spike Lee se mainstreamovému divákovi zase připomněl BlacKkKlansmanem, Paweł Pawlikowski zápolil s kýčem a vnějškovostí romantického vztahu ve Studené válce. Erudovaný komentář Thierryho Frémauxe v Bratrech Lumiérech poté poukázal na uvaděčské praktiky prvních let kinematografie. 50 vteřin někdy vlastně stačí…

 

Filmový rok podle Mary

TOP 10

1. Nit z přízraků

2. Střídavá péče

3. První člověk

4. Ready Player One: Hra začíná

5. Sicario 2: Soldado

6. Tři billboardy kousek za Ebbingem

7. Máří Magdalena

8. Tiché místo

9. Touch Me Not

10. Spider-Man: Paralelní světy

Nevešlo se nebo zaujalo mimo kinodistribuci: z blockbusterů Avengers: Infinity War, z komorních dramat korejské Vzplanutí, z dokumentů atletické Za hranicemi možností a facebookoví Čističi a fantastické They Shall Not Grow Old o první světové válce

Nejlepší český film: Všechno bude

Nejlepší animovaný film: kromě Spider-Mana pixarovská Coco

Nejhorší filmy roku: 451 stupňů Fahrenheita, Bill Maher: Živě z Oklahomy, Aquaman, Jan Palach, Ztratili jsme Stalina

Nejzbytečnější pokračování/díl série: Potenciálně slabým filmům jsem se ostražitě vyhýbala.

Filmové guilty pleasure: nepochopitelně podceněné Smrtelné stroje

Nejoblíbenější soundtrack: První člověk

V roce 2019 vyhlížím: My, Avengers: Endgame, John Wick 3, Once Upon a Time In Hollywood, Panství Downton, Star Wars: Epizoda IX

Komentář k filmovému roku 2018:

   Uplynulý rok byl pro mě poněkud chudý na filmy, které by mě zcela zarazily do zasedačky. První tři v mé topce jsou ty, k nimž jsem se myšlenkově vracela nejvíce, další jsou víceméně v nahodilém pořadí s důrazem na to, aby tam byly zástupci odlišných žánrů. Koncem roku jsem se snažila nakoukat co nejvíce restů, stále jsem však neviděla snímky Muž, který zabil Dona Quijota nebo Zloděje, které by teoreticky mohly pořadím zamíchat. Kromě tradiční návštěvy filmových přehlídek v Karlových Varech a Uherském Hradišti jsem navštívila pražské festivaly brazilského a australského filmu. Poprvé jsem vyrazila na dokumentární festival v Jihlavě a oslavu 70mm snímků v Krnově, kam se chci určitě vrátit.

 

Seriálové okénko. Novinky

   Rozhodně mohu doporučit napínavého Bodyguarda z prostředí britské policie se skvělým Richardem Maddenem coby rozhodným, avšak vnitřně ztrápeným policistou. O něco méně nadšená jsem byla z rodinné ságy Boj o moc, v níž byly peníze až na prvním místě. Stejně tomu tak bylo u série Trust se skvělým Donaldem Sutherlandem, která sice za vidění stojí, ale po pár týdnech si na ni ani nevzpomenete. Nesdílela jsem nadšení z vychvalovaných Ostrých předmětů, které mi připadaly až příliš rozvleklé. Jediným fantasy seriálem, který jsem zaznamenala, byl Čas čarodějnic, který začal docela nadějně, ale postupně se propadl do průměru. To se však nedá říct o vynikající sci-fi sérii Altered Carbon, jež ukázala Joela Kinnamana jako nejen sexy postavu, ale i dobrého herce. Nadšeně vyhlížím druhou sérii. To se rozhodně nedá říct o téměř amatérském web-seriálu Stargate Origins, který jsem přetrpěla jenom proto, že mi strašně chybí Hvězdná brána.

   Koncem roku mě fascinoval Benicio Del Toro coby drsný mukl v Útěku z vězení v Dannemoře a scénu v chatce na hajzlíku považuju za nejvtipnější, co jsem v seriálové sezóně viděla. Úsměv mi však mnohdy zamrznul v černohumorném K smíchu s Jimem Carreym v hlavní roli, ve kterém byla stále patrná magická poťouchlost Michela Gondryho. Who is America mi nechalo občas ústa do kořán, ale k smíchu mi moc nebylo, spíše úzko z toho, jací lidé mohou existovat. Zábavnou jednohubkou bylo Kempování skupiny Američanů s krásně otravnou Jennifer Garnerovou coby vůdkyní výpravy. Oceňované drama American Crime Story – Versace, v němž mě hlavní postava tak rozčilovala a nudila zároveň, že jsem to po třech epizodách vzdala.

   Narcos: Mexico s Diegem Lunou jsem zhltla velmi rychle, ale zpětně jsem si uvědomovala, jak extrémně odbytá byla psychologie hlavní postavy (na rozdíl od Pabla Escobara) a že tvůrci vůbec nezvládli nastínit, proč to všechno vlastně dělal. Hereckou one-man show pak byl Patrick Melrose s Benedictem Cumberbatchem coby zneužívaným a drogově závislým chlápkem, který sice tematizoval mrazivé téma, ale skokové vyprávění sérii neprospělo. Předčasně ukončené Tady a teď o extrémně osvícené a liberální rodince zanechalo spíše pachuť, protože už se nikdy nedozvíme, k čemu těch 10 dílů vlastně směřovalo. Na konci roku pak opět spadla Dvojčata v sérií The Looming Tower, která nabízí skvěle rozjeté pány Jeffa Denielse a Michaela Stuhlbarga, ovšem jakmile se vyprávění zaměří na teroristy, je to paradoxně docela nuda.

 

Pokračující seriály

   Teorii velkého třesku (12. řada) sleduju už jen ze setrvačnosti, vtip už dávno tento seriál opustil. Pravidelnou dávkou emocí pro mě nadále jsou Chirurgové (15.). Zklamáním pak bylo pokračování 13 Reasons Why (2.), které se místy neskutečně táhlo. Fascinujícím true crime dokumentem pak byly obě série Making a Murderer. Nevyrovnané dojmy ve mně zanechal Westworld (2.), naopak postupně se zlepšuje Fear The Walking Dead (4.). Hmatatelné pnutí stále poskytuje Ve jménu vlasti (7.), zhutnělo i Volejte Saulovi (4.), které se rovná nejlepší dílům Perníkového táty. Nálož bezvýchodnosti a frustrace přinesl Příběh služebnice, u nějž si občas říkám, jestli už to není torture-porn. Objevem roku pak pro mě byla The Expanse (3.), která je nejlepším sci-fi seriálem po dnes už kultovní Battlestar Galactice.

   Billy Bob Thorton coby omšelý právník stále baví v Goliath (2.), nenápadném seriálu, o kterém se skoro nikde nedočtete. Bez Ragnara už nejsou Vikingové (5.) tak zábavní a uvidíme, kam to jeho syn mrzák dotáhne. Domek z karet (6.) bez Spaceyho nedopadl tak špatně, jak zahraničí kritici tvrdí. Kravaťáky (7., 8.) můžu doporučit jen těm, kteří ulítávají na právnických seriálech a nezačal je rozčilovat andílek Mike. Solidně si vedla i druhá řada dramedie Rozvod, ale nejde o nic objevného. Miliardy (3.) se zrzavým Damianem Lewisem pořád mají drive. Střídavé výkony podávají tvůrci Živých mrtvých (8., 9.), avšak Rickův odchod byl pro letitého fanouška seriálu opravdu těžký.

 

Zdroj foto: Od distributorů zmíněných filmů.

Přečteno: 135x

Latest posts by Redakce (see all)

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Aquaman – komiksový vodník na vlnách epické fantasy

Se závěrem loňského roku svitla studiu Warner Bros. naděje, že komiksové oddělení přece jenom nebudou muset zavřít.    Aquaman si...

Zavřít