Homosexuálem bez střechy nad hlavou.
Navzdory čím dál liberálnější rétorice vůči homosexuálům, ani tzv. země svobody a nových příležitostí není úplně nadšená z jiné sexuální orientace. Nesnášenlivost se naplno projeví hlavně v momentě, kdy coming out provede dospívající potomek a rodiče tuto informaci neunesou. Dokumentaristka Susanna Helke proniká do tohoto tématu prostřednictvím chlapce Jamese, který nedávno musel utéct z domova, protože mu odpor rodičů proti jeho známosti s Tylerem nedal na vybranou. Oba se sbalili a vyrazili do San Franciska, města, které si spojovali s představou ráje pro gaye. Viděli, jak si najdou práci, bydlení a podporu ze strany své vlastní komunity. Narazili však na stejnou šeď, která je obklopovala doma. Místo vysněného života tak tráví noci v lese a přes den pokoušejí štěstí při pátrání po práci. Jestli nic jiného, mají oproti jiným bezdomovcům výhodu slušného vzhledu a s ohledem na výběr prezentovaný dokumentem i snahu začlenit se do společnosti.
Homo Homeless
Při pohledu na formální stránku a způsobem získávání materiálu, který byl do filmu zařazen, vlastně Americký vagabund nesplňuje klasické představy dokumentu, s výjimkou autentické reality. I ta je však kromě bezprostředních záběrů z přítomnosti aktérů ovlivněna vyprávěcími prostředky. Mnoho zásadních momentů, které tvoří mozaiku života dvou ústředních hochů, totiž dokument nezchytil, nebyl pozorovatelem. Vkrádá se otázka, jestli se tím pádem jedná alespoň v některých případech o nedůslednost či smůlu dokumentaristky, ale ovlivňuje se tím styl celého filmu. Obrazově je tudíž film skoupý na pozoruhodné momenty, jenom je připomínkou toho, že osoby, o nichž mluvíme, skutečně existují.
To co chybí, nahrazuje voice over, vyprávění Jamese, který vzpomíná nebo interpretuje, co bylo. Lze na takové vyprávění pohlížet i jako na ovlivněné, zvlášť když osoba byla účastníkem, ne jenom pozorovatelem. Člověk nemusí přímo lhát, ale události si může pamatovat pod nánosem emocionálního zabarvení. Tyto scény s vypravěčem pak doplňují skoro až nesouvislé poetické scény z městského prostředí jako třeba i ubíhající koleje, a to včetně hudebního doprovodu.
Přitom se nedá hovořit o tom, že by životní osudy postav stagnovaly a film by jen popisoval útrapy života bez domova, v zásadě má docela dramatický vývoj, který se překvapivě proměňuje. Nakonec tak mnohem víc funguje jako regulérní drama, jako příběh založený na skutečnosti, který přitom nenatáčí hollywoodský tým. Jako dokument by byl film chudý, ale pokud na něj uplatníme vymezená měřítka, dokáže být až fascinující.
