Jak Čína bojuje s životy ve virtuálním světě.
Když to vezmeme kolem a kolem, probíhá světová válka každý den v nekonečném množství variací. Fenomén online počítačových her, který představuje jednu z možností, co dělat prostřednictvím internetu, svádí dohromady zcela neznámé hráče z různých míst světa, ať už ve fantaskních světech, nebo reálné nápodobě válečného konfliktu soupeří ve virtuální realitě. O zhoubném nebo aspoň násilném vlivu počítačových her na naše mozky bylo řečeno mnohé, málokdy přitom s promýšlením přesahujícím jednoduchou logiku. Ale co online hry? Není schopnost kooperace a seznamování s lidmi z jiných míst přínosná? Není anonymní život po síti jenom důsledkem atomizace společnosti a odcizování v primárních skupinách, které strádají nároky moderní společnosti po nekompromisním pracovním nasazení?
Věčně zapnutý počítač
V Čině si s tím hlavu dlouho nelámali a ustavili závislost na online hrách jako regulérní projev závislosti, jako by si „pařani“ píchali heroin. Tuto skutečnost se možná někteří z diváků dozví poprvé právě prostřednictvím dokumentu izraelské autorky Shosh Shlam. Té se podařilo domluvit natáčení s vedením jednoho z táborů, které slouží jako rehabilitační nápravné zařízení pro ty, kteří to s hraním přehánějí natolik, že už před tím rodiče nemohli dál zavírat oči. Než přistoupíme k hodnocení etické a lidsko-právní otázky léčby ze závislosti na internetu, nutno podotknout, že autorka přinesla kromě observačního setrvání s pacienty zařízení i několik konkrétních příkladů extrémního projevu online hraní, které už nepředstavuje jenom otravné nářky rodičů, „aby už vypnul ten počítač a šel spát, protože zítra je škola“. Závislost, o níž pojednává dokument, představuje nepřetržité několikadenní ba i několikatýdenní hraní, při němž lidé nedbají na jídlo ani pití a raději nosí pleny, než aby museli jít na záchod.
K dokumentu lze přistupovat ze dvou stran. Jedna nabízí pohled do jednoho ze zařízení, kterých mají v Číně hned několik, nahlédnout na zacházení se závislými pacienty a vyslechnout obě strany – jak pragmatický přístup lékařů a personálu, tak ironické a sebevědomé výpovědi mladých pacientů, které mohou být pravdivé, ale také mohou být jenom obranným reflexem závislého člověka, který si nepřipouští svou slabost. Dokumentaristka si vybírá několik konkrétních pacientů, které si v našich regionálních podmínkách lépe zapamatujeme prostřednictvím přezdívek jako Hope, Nicky či Hacker.
S nimi dokumentaristika zůstává v momentech jejich slabosti i vzdoru a nijak se nebrání emocím. Ty občas nadbytečně evokuje hudební složka, nicméně právě osobní vývoj vztahu dítěte s rodiči představuje druhou rovinu, která je velmi niterná a otevřená. Střídají se nálady zlosti i katarze v podobě smíření. Zásluhou toho si snímek udržuje stabilní konstrukci a dokáže v pořízeném materiálu rozeznat vývojové linky, prostřednictvím kterých lépe navazuje dialog s divákem.
Naneštěstí dokument není úplně obratný v práci s tématem materiálu. Neznáme kontury předcházejícího života léčících se hráčů, takže se hůře vytváří celistvá výpověď nad rámec „hrál jsem hry, protože ses mi nevěnoval.“ Zklamání přináší očekávání nepřiměřeného zacházení v léčebném zařízení, které má spíš tělovýchovné (než vojenské) lpění na disciplíně a pořádku a které v konečné úvaze není krizovější než přísná odvykačka. Námitky lze spojovat s bizarními způsoby převozu závisláků do tábora, ale to je ještě pořád otázka přístupu rodiny, nikoli instituce.
Vizuální podoby závislosti na online hrách nám zůstávají skryté a dokument je obrazem ne úplně konfliktní metody boje s novým civilizačním problémem.
