Déšť, cynické prostitutky a fronty, které měly konec. Čtyřicátý sedmý ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech očima a ušima naší redaktorky Mary.
A přichází opět další zhodnocení Varů. Zpětně se z médií dočítám o opilých skandálech, celebritách bez podprsenek nebo jiném nesmírně důležitém faux pas. Pokud chodíte každý den poctivě na projekce a nevymetáte každý večírek, dění kolem známých osobností vás zcela míjí. Takže nadávky, že karlovarský festival je jen nonstop ožíračka z daní občanů, jdou mimo mě. Nejtěžší na festivalu je jeho finální reflexe. Kdo chtěl, do Varů se vydal, koho filmy nezajímají, ten tento článek ani nečte. Letos se promítalo opět přes dvě stovky filmů a pro jednotlivce je pochopitelně zcela nemožné takový počet snímků pokrýt. Někdo se soustředí na různé sekce, jiní nechávají výběr náhodě. Já jsem si důkladně před festivalem prošla všechny filmy, což je však poměrně velká časová investice. Ale jak jsem již psala v tipech na Karlovy Vary, je velmi ošidné se rozhodovat jen podle krátkých anotací z katalogu.
Tento rok MFF nabídl celkem tři pocty režisérům – francouzskému Jeanu-Pierru Melvillovi, italskému Michelangelu Antonionimu a tureckému Rehovi Erdemovi. Dále sekce Jiný pohled, Fórum nezávislých, dvě dokumentární sekce, hudební filmy, ale i krátkometrážní a také Půlnoční projekce, které se skládají většinou z hororů.
Letošní 47. ročník opět potvrdil, že Soutěžní sekce je podprůměrná. Viděla jsem tři z dvanácti filmů a žádný mě příliš neinteresoval. Ostatní snímky mají ohlasy až na výjimky (vítězný Henrik nebo Tvoje krása nemá cenu…) také negativní. Íránský Poslední krok se na svých 88 minut neskutečně táhne. Nechronologické vyprávění o nešťastné smrti manžela a jeho hysterické manželce-herečce (Leila Hatami z Rozchodu Nadera a Simin) má prostou zápletku, která je ovšem podána natolik překomplikovaně, podivně a navíc nudně, že mě film vyloženě rozčílil a otrávil zároveň. Poslední krok v sobě má náznaky tíživého dramatu o vině a strachu (kdo způsobil smrt manžela – falešná diagnóza lékaře, nebo manželka?), bohužel však zůstává jen u nich. 50 %
Na slaměné cestě je netradiční portugalsko-finský western. Tichý snímek s kníratým protagonistou je o mstě pastevce za smrt svého bratra. Scény jsou prokládány citáty Henryho Davida Thoreaua z eseje Občanská neposlušnost. Některé myšlenky jsou stále platné a chytré, že jsem si okamžitě dala za úkol dílo sehnat. Ve filmu ovšem absentuje humor, drama a vlastně i cokoliv, co by zabránilo spánku. Dlouhé záběry, minimum dialogů a pocit nekonečnosti rozhodně nestráví každý. Konkrétně u toho filmu velmi záleží na vašem aktuálním rozpoložení. 60 %
Třetím snímkem ze soutěžní sekce, který jsem viděla, bylo mexické drama Na shledanou, tati. Trailer, který působil velmi mysteriózně, mě nabudil. Jak velké pak bylo mé zklamání, když bylo po půl hodině zřejmé, že film bude vyprávět o smutku dospělé dcery, jíž umřel otec. To, že je námět, který utáhne celovečerák? Scenárista pro jistotu přidal ještě další podzápletku, a to incestní vztah, který je součástí halucinací narušené dcery. Hudba, svíčky, příjemná atmosféra – to si to tak jednou odpoledne dcerka s otcem rozdává v ložnici. Načapá je její bratr, podiví se, na čem že to jeho sestra skáče, když v pokoji nikdo není. A dál to neřeší, ignoruje symptomy její nemoci a ještě ji později úlisně hladí po ruce. Nechutné, skandální? Ano, tohle je zkrátka pravý festivalový snímek. Jenže co kromě dějové rádoby šokovosti nabízí? Nevýrazné herectví všech zúčastněných až na hlavní postavu, nesmyslné jednání postav, které se tak stávají iritujícím způsobem značně neuvěřitelnými, téměř nulovou gradaci a nedořešený konec, který skoro vypadá, jako by si scenárista už nevěděl rady. 60 %
Pokud jste přes rok nestihli vidět české filmy, tak jste ve Varech pravděpodobně zašli na některý snímky sekce České filmy 2011–2012. Ta nabízela kvalitní snímky (Rodina je základ státu, Okresní přebor, ale i hrůzy (Perfect Days – I ženy mají své dny, Signál). Cena lístků je však stále bezkonkurenční (65 korun), proto je i na těch nejhorších filmech vždy plno.
Nejzajímavější sekcí se opět staly Horizonty. Filmy (celkem třicet) z ní byly promítány na jiných festivalech a sklidily pozitivní ohlasy. Nejedná se tedy o sázku naslepo. Řada z uvedených filmů je však již zakoupena do české distribuce, a tak nehrozí, že by už nebyla příležitost je vidět. Ze zmiňované sekce jsem zhlédla Cosmpolis, Diaz: Neuklízej tu krev, Holy Motors, Margaret (60 %), Ráj: Láska, V mlze (60 %) a Země bez zákona.
Rozhodně největším zklamáním festivalu byl Cronenbergův (Dějiny násilí, Nebezpečná metoda) Cosmopolis. Dialogy přesycená dvouhodinová jízda limuzínou, která chce chytře kritizovat kapitalismus, má snad jen dva silné momenty. Pattinson nasazuje stále tentýž obličej a pořád mele, sem tam si s někým v autě zasouloží. Cosmopolis je redundantní exkrement neboli neskutečně prázdný a stupidní film, jehož dialogy mohou připadat chytré snad jen těm hloupým barbínkám v minišatech, s podpatky a rudými nehty, které se na film vydaly jen kvůli upíru Pattinsonovi. Odcházely těžce frustrované stejně jako my fanoušci mistra Cronenberga. 40 %
Krimi drama Země bez zákona režiséra Johna Hillcoata (Cesta, Proposition) z dob americké prohibice s bručícím Tomem Hardym, naivním Shiou LaBeoufem, slizkým Guyem Pearcem, okouzlující Jessicou Chastainovu a dalšími hvězdami se 20. září objeví v českých kinech. Film má skvěle vybranou hudbu, zábavné dialogy a postavy, které dokonce samy sebe parodují. Očekávejte drsné násilí, drsné hlášky a vůbec je to celé proklatě drsné! 80 %
Za největší neuchopitelnost (lidově řečeno “wtf”) v negativním i pozitivním slova smyslu by se dalo ocenit drama Holy Motors francouzského režiséra Leose Caraxe uvedené v Cannes. Můžu vám zaručit, že nic podobného jste nikdy neviděli. Pokud přistoupíte na režisérovu hru na absurdnost a šílenost a nebudete se ptát „Proč sakra? K čemu? Na co?“, čeká vás dvouhodinová jízda limuzínou, o které si Cronenberg může nechat zdát. Bude se vám dělat zle, budete se kácet smíchy a štípat se, abyste se ujistili, že to není jen sen. Divnost roku, nad kterou budou filmoví vědci bádat ještě desetiletí. Závěrečná scéna se zaparkovanými luxusními auty je svým nápadem a provedením filmovým unikátem. Denis Lavant je neskutečně universálním hercem a doufejme, že ho na plátně uvidíme znovu. Vy si ho můžete dopřát od 18. října v českých kinech. 80 %
Italské drama Diaz: Neuklízej tu krev je nekompromisní rekonstrukcí událostí z roku 2001. V Janově se konal summit G8 a policisté brutálně napadli demonstranty ve škole, v níž byli ubytovaní. Film kombinuje hrané části s autentickými záběry. Sleduje příběh několika demonstrantů, ale nejde tu o jednotlivce, ale o všechny, kteří ten den byli napadeni – mezi nimi i novináři nebo lidé, kteří ve škole nocovali, aniž by s protesty měli cokoliv společného. Policejní tonfy nemilosrdně dopadly na každého… Zmlácení demonstranti byli převezeni do vazby, kde je bachaři ponižovali a týrali. Vše je vyobrazeno a zahráno tak realisticky, že slabší povahy ze sálu odcházely. Nechce se věřit, že k tak markantnímu zneužití policejní moci došlo ve vyspělém evropském státě. Diaz rozhodně není kvůli brutalitě a syrovosti dramatem pro nudné odpoledne a je nutno dodat, že sílou své výpovědi se minimálně rovná geniální Krvavé neděli Paula Greengrasse. 85 %
Láska: Ráj je třetím celovečerním filmem rakouského režiséra Ulricha Seidla. Po drsném Import/Export, kde ukázal, kam až člověk může klesnout, přichází s neméně dráždivým počinem. Láska: Ráj je o bohatých Rakušankách, které si v Keni užívají s místními prostituty. Staré babky si vrznou a chudí černoši dostanou peníze pro své rodiny žijící v bídě, i takto by se dala shrnout synopse snímku. Jedná se o film nadmíru realistický a občas jsem odmítala akceptovat, že jde o hranou záležitost. Rozvedená, obtloustlá, neatraktivní Teresa lámanou angličtinou Keňanovi podrobně vysvětluje, jak jí má prsa osahávat s citem, a kamarádkám se pak svěřuje, že by se milencům chtěla dívat do očí, protože to je cesta do duše. Nevěřícně kroutíte hlavou a nevíte, jestli se smát, nebo brečet. Některé momenty jsou skutečně velmi humorné, ovšem když si uvědomíte, že ač jsou scény inscenované, podobné věci se dějí, přichází znechucení. Seidl však není důsledný ani v jednom z přístupů. Ležérní tón se mísí s obžalobou společnosti (nechutné sexuální ponižování na konci), nechtěný humor se chtěným. Před explicitní nahotou režisér neuhýbá, ovšem jako sonda do duše frustrované důchodkyně film příliš nefunguje, nehledě na stotřicetiminutovou stopáž, kdy už těch povadlých prsou a stehen s celulitidou začínáte mít dost. 80 %
Sekce Na východ od Západu se skládá z prvních a druhých filmů ze střední a východní Evropy uváděných výhradně ve světové, mezinárodní nebo evropské premiéře. Letos nabídla dvanáct filmů, z nichž jsem viděla Auroru, Dům s věžičkou (ten zvítězil), Houbaření, Beze studu a Yumu (65 %). Kompletní seznam udělených cen festivalu naleznete na stránkách festivalu Karlovy Vary.
Sci-fi thriller Aurora nabízí nejlepší běh nahých zadků v dějinách filmu. A teď vážně. Oficiální synopse zní takto: „Mladý vědec Lukas, plně oddaný své práci v oblasti neuroinformatiky, se zapojuje do neobvyklého mezinárodního experimentu. Prostřednictvím nervového přenosu se vydává na cestu do mysli neznámé ženy, která se nachází v komatu. S pomocí Aurory, jak Lukas pro sebe neznámou pojmenuje, se noří do světa, který mu přináší nové prožitky a emoce.“ U Aurory však nejde tolik o příběh, jako o atmosféru, která je místy velmi hypnotická. Skvělá je zcela statická scéna, kdy si (nazí) protagonisté nehnutě vypráví o svých životech a všude kolem je jen tma a touhy, strach a chtíč podvědomí. Škoda, že tomu předchází poměrně nudná hodina a půl. Aurora je zaměřena na různé tělesné tekutiny a výměšky (krev, menstruační krev, sperma) a režisérka má asi fetiš na chodidla, což občas vedlo k tomu, kdy jsem se uchechtla, neboť to místy bylo směšné – viz scéna s kálícím broukem, který pojídá své exkrementy, nebo jídlem, kdy si na sebe milenci prskají potraviny. Film se skládá z různých nespojitých scén, takže v jednu chvíli na plátně vidíte splétající se (nahá) souložící těla, která se vzájemně absorbují – zajímavý nápad, který je však na pomezí swingers party a umění, a jindy romantické procházky po pláži. Celkově velmi nevyrovnané, škoda. 60 %
Proč zvítězil ve všech ohledech průměrný černobílý Dům s věžičkou z Ukrajiny, pro mě zůstává záhadou. Snímek vypráví o válce, chudobě lidí, hladu a chlapci, kterému zemře matka. Film uvedla režisérka s herečkou a kostymérem. Herečka byla tak nadšená, že je na festivalu, že jí přeskakoval hlas a málem nás všechny objala, což bych jí dovolila, kdyby Dům s věžičkou nebyla taková nudná hra na art. 60 %
Incestní vztah tentokrát mezi sourozenci tematizuje polské drama Beze studu. Sympatická hlavní představitelka a její přirozeně působící protějšek dojíždějí na nepropracovaný scénář. Postavy se příliš nevyvíjí, některým byste za jejich chování dali do čumáku a linie s neonacisty a Romy je vyloženě laciná. Ovšem výkony herců jsou natolik kvalitní, že kompenzují i méně záživně natočenou provokativní zápletku. 75 %
Estonskou komedii s prvky hororu Houbaření uvedla delegace k filmu (viz foto) se slovy, že slyšeli, že Češi také milují houbaření, a proto se jim film snad bude líbit. O houby jde však ve snímku až snad v poslední řadě. Manželský pár se vydává na sběr hub a cestou do auta naberou sebevědomou rockovou hvězdu. Satiře na chování médií, zkorumpovanost politiků a lidskou nenasytnost vévodí černý humor a trefné poznámky politikovy ženy. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy v Karlových Varech propukala v záchvaty smíchu.
Z dvaceti pěti filmů sekce Jiný pohled jsem viděla pouze kanadskou sci-fi Mars a Avril Martina Villeneuveho, která má sice velmi originální zápletku (hudebník hraje na nástroje navržené podle ženských těl), ale film se postupně natolik ztrácí v metaforách, fantaziích a snech, že je zcela nečitelný. Vizuálně je snímek velmi uhrančivý, jedná se však o typický projekt, který osobně nazývám „přenošené dítě“. Režisér na snímku pracoval deset let a za tu dobu se mu vyměnili lidé v týmu a scénář prošel řadou změn, až nasál tolik myšlenek a motivů, že se v tom Villeneuve ztratil. 55 %
Festival jsem zakončila projekcí snímku z nesoutěžní dokumentární sekce – rakouským dramatem Sladký život kurev. Prostitutky v Thajsku, Bangladéši a Mexiku dvě hodiny vypráví o svém řemesle. Občas se výpovědi opakují a dialogům by neuškodilo prostřihání. Dokument je ovšem tak intenzivním zážitkem, že jsem po celou dobu téměř nehnutě sledovala ono husté mravní bahno. Režisér Michael Glawogger narazil i na zábavné vypravěčky. Postarší bývalá prostitutka v Mexiku by mohla dělat stand-up show ihned. Salvy smíchu vzbuzovalo její cynické vyprávění o tom, jak se dá muž snadno obalamutit, aby si myslel, že ke koitu došlo, aniž by se tak opravdu stalo. Téměř všechny prostitutky v dokumentu byly religiózně založené (hinduistky a křesťanky) a dbaly na denní rituály. O to horší je pak vystřízlivění po filmu, když si uvědomíte, jak neupřímné a hlavně prázdné jejich životy jsou. O materiální bídě a chudobě nemluvě. 85 %
Shrnutí
Letošní festival v prvních dnech neměl tak nekonečné fronty a lístky na dobré filmy bylo možné sehnat dokonce i odpoledne. Po ptákách všech letos měli ti, kteří si byli zvyklí kupovat akreditaci na tři dny a s tou pak celý festival stát ve frontách a čekat na vpuštění na poslední chvíli dovnitř (organizátoři zaplňují pár minut před začátkem volná místa čekajícími návštěvníky). Každému byla ve frontě zkontrolována přístrojem platnost akreditace. Festival si po letech uvědomil jednu ze svých organizačních slabin a dal jasně najevo, že o neplatiče nestojí. Malý tip na závěr – v Puppu se dá schovat za závěsy, v Thermalu skrčit pod sedačky, v divadle zůstat na záchodě a všude jinde se můžete po spider-manovsku přidržovat stropu, ale pssst!
Foto: KVIFF/redakce
