Čtvrtý ročník filmových ochutnávek z Brazílie nabízí širší výběr než v předchozích letech. Zorientujte se s námi v programu.
Joaquim
Joaquim José da Silva Xavier byl původně chudým trhačem zubů a úslužným vojákem. Dějinné zvraty ho však nakonec postavily do čela protikoloniálního povstání a Joaquim se stal váženým národním hrdinou, který doteď zdobí brazilskou měnu, názvy fotbalových klubů a strany brazilských učebnic. Společně s podmanivým a stejnojmenným dramatem Joaquim se vracíme do divokého a nesmlouvavého konce 18. století, kdy brazilská krajina doutnala vztekem k portugalskému kolonialismu a současně se stala i tavícím kotlem původních obyvatel, afrických otroků i nespokojených Portugalců.
Režisér Marcelo Gomes (jehož snímek Muž davu /2013/ byl v minulosti také uveden na Kino Brasil) aktualizuje lidovou legendu o brazilském Jánošíkovi s podmanivým citem pro obraz, kdy ruční kamera dokáže strhnout nejen hlavního hrdinu, ale i diváky do turbulentní jámy zvané dějiny. Film si získal nemalou pozornost na letošním Berlinale, kde soutěžil v hlavní sekci a současně potvrzuje silnou pozici brazilských režisérů, jejichž filmy hlasitě rezonují ve světovém filmu.
Čekání na B.
Zatímco zlatá mládež si koupí lístky do první řady na Beyoncé za v přepočtu necelých patnáct tisíc korun, tak ti chudší se musí spokojit s nejistou a nekonečnou frontou ke stadionu, která se může protáhnout až na celé dva měsíce. Brazilští fanoušci americké zpěvačky vytváří lidský řetěz napříč společností, ve kterém se uprostřed betonové džungle míchají různorodé osobnosti, sexuality i politické názory. Dokumentární film Čekání na B. režisérské dvojice Paula Cesara Toleda a Abigail Spindelové nabízí spontánní pohled do hlubin brazilské společnosti, v níž mnoho lidí nedosáhne na výsady a blahobyt brazilského boomu.
První řady jsou tak vyhrazeny pouze pro privilegované vrstvy, zatímco ti na okraji si nakonec musí vystačit pouze se svou soudržností a nadějí na lepší časy. Americká zpěvačka Beyoncé v jistém smyslu ztělesňuje všechen lesk a slávu, jíž chceme být součástí, a zároveň je břitkým zastáncem všech, na jejichž hlasy se tak často zapomíná. Festivalově úspěšný dokumentární film je alegorií současné Brazílie, kdy první řady jsou už dávno vyprodány a všichni se tam stejně nevejdou.
Nise: Srdce bláznovství
Psychiatrička Nise da Silveira nově nastupuje do psychiatrické léčebny, kde vůči pacientům vládne pevná ruka personálu a stále se praktikuje lobotomie. Píšou se padesátá léta a podobné kroky jsou běžné v celém civilizovaném světě. Přísná, ale současně i mimořádně citlivá Nise se však s tímto stavem nehodlá smířit a čelíc svým vlastním kolegům a podřízeným začíná na klinice zavádět nové pořádky. Sama si totiž prošla podobnou zkušeností, kdy se během vlády vojenské junty ocitla ve vězení kvůli svým marxistickým myšlenkám.
Filmová biografie režiséra Roberta Berlinera se zaměřuje na Niseino působení na psychiatrii, kde musí čelit nekritickému systému, kterému vládne pevná ruka lékařského patriarchátu. Nise: Srdce bláznovství se řadí mezi ambiciózní biografické opusy. Režisér Roberto Berliner vypráví fascinující příběh o vzpouře obyčejného člověka, jež v jakékoliv době nabývá na palčivé aktuálnosti. Snímek byl oceněn na Mezinárodním tokijském filmovém festivalu Velkou cenou za nejlepší film a nejlepší herečku Glóriu Pires.
Dvě Ireny
Tatínek třináctileté Ireny není tím, kým se vždy zdál. Vede dvojí život, na opačném kraji města žije se svou druhou rodinou a se svou další dcerou, kterou též pojmenoval Irena. Dospívající děvče se tak rozhodne bez vědomí svých rodičů seznámit se svou nevlastní sestrou. Můžou si být obě Ireny sami sobě sestrami, anebo jsou jejich osudy až příliš odlišné? Otázky identity a dospívání jsou ústředním bodem celého tohoto křehkého dramatu.
Režisér Fabio Meira nás ve svém nostalgickém debutu navrací do nejistého a bezstarostného léta dospívání, kdy všechny křivdy a rány na duši byly o poznání hlubší a citelnější. Jedná se o celovečerní filmový debut oceňovaného scenáristy a autora krátkých snímků. Pozornost si Meira okamžitě získal na letošním festivalu Berlinale, kde Dvě Ireny soutěžily (avšak byly poraženy slovenským snímkem Pátá loď /2017/).
Foto: Kino Brasil
