Vítejte u prvního článku ze série textů, která usiluje o hlubší analýzu seriálu Hra o trůny i knižní ságy Píseň ledu a ohně napsané Georgem R. R. Martinem, a proto na mnoha místech vyzrazuje klíčové momenty ze všech pěti sérií i dosud publikovaných knih.
No to mi tam vraž krvavý kopí, tohle má být Píseň ledu a ohně?!
Pokud na sebe vezmete ten nezáviděníhodný úkol upálit zlaté tele, upozorňovat na císařovy neexistující šaty či v tomto případě z plných plic řvát, že všeobecně oblíbená a kritickou obcí oceňovaná Hra o trůny je příšernější než kečupová polívka zahuštěná eidamem, čeká vás nepříjemné překvapení. Ať vynaložíte sebevětší námahu či máte sebeoprávněnější dojem, že jste se po zdlouhavém vysvětlování konečně hnuli z místa, dřív nebo později zjistíte, že tele bez popálenin povstalo z popela, císařova nahota se opět stala něčím, o čem není radno se zmiňovat. Vzrůstající rozpaky ze stále patrnějších nekvalit nedotknutelného miláčka seriálové scény bezpečně zaparkovaly na prověřených zabijácích jakékoli debaty:
1) Kritici prostě nejsou schopni akceptovat dospělý seriál, v němž se realisticky zobrazují ošklivější stránky lidské existence a kde je bytí či nebytí postav zcela v rukou náhody. Možná by měli radši přepnout na Růžovku, aby jejich útlocit tolik netrpěl.
2) V jádru kritiky stojí maloměšťácká nespokojenost s údajně zbytečným důrazem na nahotu, násilnost a vulgaritu. Copak lidi nevědí, že ve středověku to takhle běžně chodilo?
3) Stěžují si leda tak fanatičtí milovníci knih, které štve nepřítomnost jejich oblíbených, z hlediska celkového plánu nedůležitých a banálních detailů. Všichni ostatní vědí, že pokud ze seriálové verze Písně ledu a ohně nemá být soubor překomplikovaných ilustrací trvající minimálně dekádu a půl, je nepřípustné adaptovat doslovně.
4) Pobouření z šokujících a skandalizujících aspektů je jen další moralistickou hysterií a projevem všudypřítomné politické korektnosti, která brojí proti samotnému zobrazování nepříjemných věcí a pomalu, ale jistě zabíjí svobodu uměleckého vyjádření.
5) Není to tak trochu pokrytectví, že se čtenářům předlohy nezamlouvá znásilnění Ramsayho manželky, smrt Jona Sněha či Cerseina procházka uličkou hanby? Vždyť všechny ty věci se přece nacházejí i v knihách!
A konečně ona úžasná hláška z kategorie totálního fikčního, narativního i žánrového ignorantství, která prostě ne a ne zmizet:
6) Hra o trůny je fantasy plná kouzel, zombíků a draků, což znamená, že nemusí dávat smysl a je přípustné přistupovat k ní s nároky sníženými pod bod mrazu.
Všem, kdo si uvedené argumenty zamilovali natolik, že cítí potřebu vytahovat je, kdykoli někdo na seriál reaguje jinak než s absolutním nadšením, bych ráda představila svého nového kamaráda:
Neoprávněnost, s níž si vlajková loď HBO nárokuje titul nejlepšího seriálového počinu současnosti, nespočívá v drsném nihilismu, nekorektnosti či šokujících zvratech, které fanoušci správně identifikovali jako typické rysy a už méně správně prohlásili za klady samy o sobě bez závislosti na kontextu. Spočívá v absenci výraznějšího tematického přesahu, spoléhání na klišovité tropy, ignorování už tak mělké charakterizace, kterou seriál představil, a především v samoúčelnosti oněch aspektů, kvůli nimž se na něj pějí ódy nejčastěji. Ve Hře o trůny jako samostatném, na předloze nezávislém počinu rozhodně není nouze o vady, které jsou vlastní čistě a jen jí. Avšak jeho nedostatky tematického, myšlenkového a charakterizačního rázu nejlépe vyniknou právě při srovnání s těmi zatrolenými knihami.
„Bitva dobra a zla z větší části zuří v srdci každého jednotlivce: zakládá se na rozhodnutích, která činíme.“
– George R. R. Martin
Od knihy k seriálu
Co tedy ta Píseň ledu a ohně vlastně je a proč jsou její fanoušci tak neochvějně přesvědčení, že se jedná o tu nejlepší věc od splachovacího záchodu? George R. R. Martin, inspirovaný anglickou válkou růží a epickou fantasy ve stylu J. R. R. Tolkiena, stvořil ve svém opusu magnum kvazirealistický, tisíciletou historií formovaný středověký svět, v němž na holé kostře rytířského románu cíleně boří, dekonstruuje a nově pojímá zavedené prvky žánru. Zcela odmítá jednoznačnost dobra a zla, a naopak představuje mnohavrstevnaté záporáky poháněné motivy, s nimiž často není těžké se ztotožnit nebo je přinejmenším pochopit, a klaďase ustavičně svírané nejistotou, kudy hranice mezi dobrem a zlem vlastně vede.
Bitva na Trojzubci, autor: Justin Sweet
Jeho postavy se zákonitě rozhodují na základě neúplných informací, a tato rozhodnutí tak ze své podstaty nikdy nemohou být zcela správná a vždy mají nezamýšlené důsledky. Současnost je utvářena minulostí, ať už v podobě pochybných činů, přízraků minulosti či dávných tužeb a ideálů. V životě vůdců se s železnou pravidelností střetává osobní s politickým a jejich relativní úspěšnost či neúspěšnost často poznáme podle toho, jak dobře toto napětí mezi (ne)dobrovolně přijatou povinností a osobními zájmy dokáží ustát.
Martin na konkrétních, z předchozího dění logicky vyplývajících situacích předvádí relativnost zdánlivě nekomplikovaných konceptů, jako jsou čest, hrdinství nebo rytířskost, uvažuje o fundamentální nespravedlnosti feudálního systému, spletitosti politiky a náboženství. Ukazuje, jak problematické může být něco tak zdánlivě samozřejmého jako nekompromisní prosazování svobody a rovnoprávnosti, ocitneme-li se v kultuře, jíž je samotná myšlenka lidských práv cizí, a která naopak stojí na jejich systematickém potlačování. Nikdy však nesklouzává do cynického nihilismu a samu nezbytnost či užitečnost tradičních ctností ani revolučních změn nezpochybňuje.
Tywin Lannister, autor: Magali Villeneuve
Neopominutelnou roli hraje v Martinově světě i znovu se objevivší magie, dvojakost různých poselství a jejich využitelnost k manipulaci a dosažení vlastních cílů. Celou ságou se jako červená nit prolíná poselství míru a líčení ohavností války, které se nevyhýbá i těm nejkrutějším podrobnostem, aniž by sklouzávalo do heslovitého pacifismu. A především opakovaně narážíme na zdůrazňování, že usilování o pomstu k ničemu nevede, jak Písečným hadům v Tanci s draky nepřekonatelně vysvětluje Ellaria Písek:
„Oberyn chtěl pomstít Eliu. Vy tři teď chcete pomstít jej. Mám čtyři dcery, nezapomínejte. Vaše sestry. Mé Elii je čtrnáct, brzy z ní bude žena. Obella je dvanáctiletá, skoro dívka. Ty dvě vás uctívají, stejně jako Dorea a Loreza uctívají je. Kdybyste zemřely, musely by El a Obella pomstít vaši smrt, a Dorea s Loree zase tu jejich? Takhle to tedy chodí, pořád dokola a dokola až navěky? Znovu se ptám, kde je tomu konec? Viděla jsem, jak váš otec zemřel. Tady je jeho vrah. Můžu si snad vzít do postele lebku, aby mě v noci utěšovala? Rozesměje mě, bude mi skládat písně, pečovat o mě, až zestárnu a ochořím?“ (vlastní překlad)
Adaptační proces Hry o trůny v kostce
Bylo by příliš zjednodušující tvrdit, že ve Hře o trůny se žádné propracované téma neskrývá a její postavy jsou všichni do jednoho snadno zaměnitelní mělcí panáci nebo že televize coby vizuální médium nějaké větší hloubky aspoň vzdáleně odpovídající hloubce knih prostě dosáhnout nemůže. Problém nespočívá v tom, že by seriál zpracovával stejná témata jako Píseň ledu a ohně, pouze povrchněji, nýbrž v tom, že i v těch základních a zásadních ohledech jde Hra o trůny přímo proti své předloze a vypráví příběh, který je úplně jiný a, ano, zároveň nesrovnatelně povrchnější a klišovitější. A právě na to se zaměříme v dalším díle této série.
Úvodní foto: HBO
Podobné články
Hra o trůny – krvavá lázeň Písně ledu a ohně, část II.
Hra o trůny – krvavá lázeň Písně ledu a ohně, část III.
VIDEO: Hra o trůny – šestá řada
Hra o trůny – krvavá lázeň ledu a ohně, část V.
Lovec: Zimní válka – prohra na všech frontách
Glow – ženy ve wrestlingovém ringu
Zaklínač – Geralt z Rivie vs. monstra i lidé
Hra o trůny – krvavá lázeň Písně ledu a ohně, část IV.
.jpg){kind=avatar}
- Souboj s rodinou – překvapení letošního Febiofestu - 2.4.2019
- Glow – ženy ve wrestlingovém ringu - 9.10.2017
- Čtvrtá série Sherlocka – selhání fanfikčního konceptu? - 20.1.2017
