Průběh filmového festivalu skrze zprávy a osobní zážitky naší redaktorky Mary z centra dění. Názory, postřehy, stížnosti a slavné osobnosti. Kdo získal cenu, jak se filmy povedly a co bychom sami doporučili, čtěte uvnitř.
/ uVarené slovo Adama Fialy
Tak nám festival skončil. Ceny jsou rozebrány, všechny pseudocelebrity sbalily své ohromné šatníky a přebujelá ega, která odváděla pozornost od jádra věci, a vydaly se šířit svou ego-osvětu zase jinam. Karlovy Vary jako svátek filmu však přežije, hlavně pro ty, kterým skutečně jde o filmy, a krám pro letošek nezavírá pro ty, co to do Karlových Varů měli daleko, nebo raději jeli na Rock for People. Už ode dneška začíná v Aeru a Světozoru tradiční přehlídka nejzajímavějších titulů (značně subjektivní – z 200 filmů jich bude jen zlomek, často i filmy, které už byly v normální distribuci) + některé se dočkají své vlastní české premiéry. Hned ve čtvrtek startuje Single Man a Pan Nikdo. Cenu za nejlepší film Křišťálový glóbus obdržela španělská Moskytiéra, která by se v oblastech, které letos zasáhly povodně, rozhodně hodila. Pro Cenu za režii si přišel Rajko Grlić díky koprodukčnímu snímku Zůstane to mezi námi.
Úlitbu domácím představuje ocenění Jana Svěráka za Kukyho. Jestli byla Zvláštní cena poroty zasloužená, nebo to byl jen výsledek nekončící marketingové kampaně, kvůli které byl Kuky prý všude, o tom lze diskutovat jinde. Zvláštní ocenění byla připravena i pro dva režisérské velikány, kteří mají vrchol za sebou. Jedním byl Juraj Herz, který proslul jako význačný zástupce českého hororu, ale po normalizaci se odmlčel a uklidil do televize a loni na festivalu předvedl T.M.U, ze které se některým prý zatmělo před očima. Výpadky způsobené spánkem zase letos zažívali ti, kdo vyrazili na nejnovější snímek dalšího oceněného, ruského režiséra Nikity Michalkova. Půl třetí hodiny dlouhý opus plný patosu a klišé je prý silné kafé, které se vlastně nelíbilo ani v Rusku, a to ne kvůli politickému smýšlení. Cenu ale dostal, tak snad je spokojenější než diváci, co si na jeho uctivý příchod počkali necelou půl hodinku.
Den sedmý, 10.7.
Stříkací hadice, vnitřnosti a peklo
Odchod neuspěcháváme, budík jsem si nastavila až na 11 hodin. Dobalíme kufry a strategicky vyčkáváme na nejvhodnější dobu odchodu. Vedro se samozřejmě jen zhoršuje, takže než dojdeme se zavadly k Thermalu, jsou z nás vyuzené šunky. naobědváme se v mexické restauraci a pomalu se šouráme do kina Čas, kde nás čeká černá komedie Čtyři lvi. Když zahlédnu režiséra Christophera Morrise, jak se vydáváme stejným směrem, je mi jasné, že bude projekci uvádět. Skvělé! Během krátkého proslovu se několikrát zasměju a jsem v nadšeném očekávání věcí příštích. Sranda je to tedy nehorázná. Sem tam je ve filmu pár věcí, který pochopí spíš jen Brit. Myslím tím odkazy na konkétní obchody, lidi atd. Příběh je prostý, několik Pakistánců, kteří žijí v Londýně se chystá na sebevražedné atentáty. Neví jestli zaútočit do vlastních řad a vyhodit mešitu do povětří nebo potrestat chtivé, požitkářské a konzumní bezvěrce. Zcela nekontrolovatelně se rozesměju u scény s rušicí technikou. Nemlátím se sice pořád smíchy jako spousta lidí kolem mě a závěr mi připadá už lehce přepálený, ale Čtyři lvi se pro mě stávájí osobním vítězem festivalu. Následná diskuze s režisérem (šéf Denholm z IT Crowd) je tak zajímavá a vtipná, že se moje hodnocení ještě zvyšuje. Docela se divím, že Britové film přijali dobře – vzhledem k poměrně nedávným bombovým útokům na londýnské metro. Na konci jsem trochu na rozpacích a nedokážu se odpoutat od faktu, že spousta blbečků či géniů plánuje třeba zrovna v tuto chvíli další útoky. Každopádně slibuju, že vás nebudu nutit čurat si do pusy!:D 80%
Nafukovací kino je tak rozpálené, že ho začnou chladit hadicí. Přemýšlím, že si stoupnu pod proud a nechám se postříkat, ovšem v bílým šatech by to asi nebylo rozumné. Mám pocit, že se roztéká i beton a peklo právě sídlí ve Varech. Útočiště nalézáme v klimatizovaném Thermalu, nechce se nám ven. Ani si neuvědomíme, že zrovna přecházejí hosté po koberci. Hryžu jablko, Blizzard nektarinku a jsme spokojení. Pečlivě okouknu všechny stěny, zda na nich není nějaký pěkný plakát. Ty lepší jsou už dávno pryč. Vydáváme se na autobusové nádraží. Poslední fotka, poslední oplatka.
Koho jsme potkali: Jana Svěráka na projekci Čtyř lvů. Hvězdy červeného koberce jsme tak nějak propásli.
Zhodnocení:Letos jsme nebyli ani na jednom mainstreamovém filmu, ani na jednom filmu z běžné distribuce či na retrospektivě. Prostě čisté festivalovky. V porovnání s ostatními ročníky, při nichž byla naše filmová politika stejná, musím konstatovat, že to byl slabý ročník. A to jsme vybrali filmy z kategorie těch lepších, jak se tak teď dívám na hodnocení ostatních. Ale ta atmosféra, delegace k filmům, přikrývání se Festivalovým deníkem, když moc fouká klimatizace, zběsilé běhy z jednoho konce města na druhý, čekování nástěnky, kde se vyměňují lístky nebo mojita v laciném kelímku už mi teď chybí!
Zakončím svůj deníček slovy klasika.
„Bylo to překrásné a bylo toho dost.“
Den šestý, 9. 7.
Muslimy už ne!
Drobným pohybem levého palce u nohy, který mi čouhá z pod peřiny, Blizzardovi naznačím, že nejsem schopná vstát. Doufám, že si mou šifrovanou zpráv rozluští a nechá mě být. Mám ale strašný hlad, takže nakonec vylezu, nacpu do sebe sušenku a apaticky zabručím na rozloučenou. Když se Blizz v půl jedné vrátí, je v pokoji nesnesitelné vedro, přesto ještě spím. Nakonec se tedy vyhrabu a čekám na jeho dojmy:
Film Na cestě je dramatickým příběhem postupného odcizení milujícího se a relativně spokojeného páru z Bosny, který se marně snaží o dítě. Oba jsou navíc poznamenání předešlou válkou, především Luna, která musela uprchnout, navíc má trauma z dětství, kdy přišla o rodiče. Jejich zdánlivě normální vztah však jednoho dne naruší nová Amarova práce. Tvrdí, že našel to, co mu v životě chybělo, a postupně se stává ortodoxním muslimem. Tím se pár dostává do neustálých konfliktů a vztah se pomalu rozpadá, a to i přesto, že se oba stále milují. Výrazné jsou hlavně herecké výkony – a to především hlavní představitelky. Navzdory tomu, že se jedná o drama, se v něm objeví několik scén, které vás sice nerozesmějí, ale působí úsměvně. 70%
Mniši v ohrožení
Je na čase se vzchopit! zařvu si do ucha a vyrážíme na francouzské drama O bozích a lidech. Několik mnichů žije ve skromném klášteře na severu Afriky, kde podporují místní obyvatele. Mnich-doktor ošetří denně desítky vesničanů atd. Služebníci Boží jsou brzy ohrožování islámskými fundamentalisti, proto někteří uvažují o návratu do bezpečí Francie. I muži víry mají své dny, zde to platí obzvlášť. Ač se dobrovolně zřekli normálního života a vstoupili do řeholního, několik z nich se o sebe bojí a chce pryč. Komunitu řídí Christian (slizký Merovingian z Matrixu, teď dokonale zahraný mnich), což se ostatním tolik nelíbí. O odchodu se hlasuje, výsledek je nejasný, čekají tedy, jak se situace vyvine dál. Ve filmu nejde o myšlenkový střet křesťanské a muslimské víry, nýbrž akt násilí na mniších. Jsou uneseni jako rukojmí, islamisté vyžadují po vládě propuštění svých druhů.
Mnoho scén je věnováno modlitbám, obřadům či zpěvům, které jsou velmi působivé. Obzvlášť pro ty, kteří nikdy nebyli v kostele nebo v klášteře a duchovní prostředí je jim neznámé. Dvě hodiny jsou na filmu znát. Příběh je rozředěn a čekání na vrcholnou scénu je nepříjemně dlouhé. Když si mniši sednou, nalijí si dvojku mešního a pustí Čajkovkého, kamera pomalu zabírá jeden obličej po druhém… Je to absolutně dokonalé. Kdyby v tu chvíli film skončil, dostal by 80%. Jenže skutečné události, z nichž drama vychází, jsou drastičtější. Když jsou mniši hnání po zasněženém kopci kamsi nahoru, začalo by to být jasné. Christian pak promlouvá k divákům, islamistům i Bohu, kamera shora pozoruje několik kamenných křížů v zemi. Jenže to také není konec, na ten je třeba čekat. Pokud by se film prostříhal, mohla by to být pecka. Obsahuje hodně hlubokých myšlenek a pravd. Cynikům vstup zakázán. 65%
Večer jdeme na korejskou Poezii o Mije, která se stará o vnuka a chodí na kurz poezie. Na tenhle film musíme mít tu správnou náladu, nehledě na pohodlí a klid. Pokud máme aspoň lehkou depresi nebo melancholickou náladu, dobrý filmový zážitek vám zaručuju. Ale vadilo mi třeba, že babička skoro neřeší, že vnuk znásilňoval se skupinou chlapců spolužačku a ta se pak zavraždila. Klidně si prostě vytáhne bloček a začne si psát báseň. Dějovost je mírně v ústraní, ustupuje poetičnosti a vnitřním těžkostem opuštěné, staré, nemocné ženy. Skoro 2,5 hodiny dlouhý příběh má dobré tempo, navíc Mija je někdy docela vtipná. Na nejlepší korejská melodramata to sice nemá, ale v průměrných festivalovských dramatech Poezie jednoznačně vítězí, nejen díky skvělé hlavní hrdince. 75%. A sakra, Korejci, napsat básničku není zas tak těžké!!!
Jude je dávno pryč, zbývá poslední noc. Vedro neustoupilo, vzduch stojí, hmyz už ani nelétá a apaticky stojí… Jahodové mojito krásně ochladí. Procházíme se po kolonádě a vstřebáváme dojmy.
Koho jsme potkali:
Jakuba Železného, jak si před přenosem rovnal už i tak dokonale narovnanou kravatu.
Den pátý, 8. 7.
Ach ti muži…
V 11.30 sedíme letos poprvé ve velkém sále Thermalu. Drama Ženy bez mužů íránské režisérky je poctou všem hnutím, stranám a uskupením, které se zasadili o změny v zemi. Film se odehrává v 50. letech minulého století a sleduje vojenský převrat, jemuž napomohl Západ. Demokraticky zvolená vláda padla a šáh se stal diktátorem. Ženy bez mužů sledují osudy čtyř žen, jejichž cesty se na čas propojí. Film se ale nemůže rozhodnout, jestli chce být dramatem o revolucionářích, nebo intimním příběhem muslimek, které spojuje jeden problémy – muži. Jedna svého muže opouští, druhá odchází z nevěstince, třetí je nucena do sňatku, čtvrtou znásilní. Snímek začíná scénou, kdy mladá Munis skočí ze střechy.
Postupně se dostáváme k tomu, proč se tak stalo. Docela nečekané byly mnohé scény plné fantazijních a mystických prvků. Tělo levitující nad rybníkem, oživení mrtvé, přízrak… Tajemnost si zachovává až do konce, hlavní záhada zůstává neobjasněna, což mě docela dráždilo. Jedná se ovšem o adaptaci románu z ranku magického realismu. Vizuálnost je místy podmanivá a okouzlující. Zvláště pak scény v sadu, kde ženy naleznou vnitřní útočiště. Mix realistického dramatu, v němž se mění chod země, se sondou to tragiky života žen z různých sociálních vrstev se příliš nevyvedl. Bohužel. 65%
Po filmu vyrážíme vyzkoušet novou restauraci Panoptikum. Šťouchané brambory jsou perfektní, porce je ale tak obrovská, že když dojím, vypadá to, že jsem se jídla skoro ani nedotkla. S plnými pupky pokračujeme na dánský dokument Armadillo, o misi tamních vojáků v Afghánistánu. Maximální autenticita je až šokující. Kameraman se vydává s jednotkou i do ostrých bojů. Vojáci štáb snad ani neregistrují a ve válečném vzrušení komentují, jak právě vykropili čtyři Talibánce. Film se nezaměřuje na konkrétní osudy vojáků, zachycuje celkovou atmosféru tábora, sem tam promluví místní vesničané. Drsné jsou záběry na vzdušný útok, který masivním výbuchem eliminuje několik Talibánců na střeše, kteří utečou vojákům.
Následuje diskuse s režisérem, při které docela překvapeně zjišťuju, že vojáci neměli po zhlédnutí filmu žádné námitky, byť nejsou zobrazeni příliš lichotivě. A nemyslím scény, kdy si pouští porno (vojáci mají na pornu nejradši příběh, to jen tak na okraj). Režisér měl odevzdat veškeré záběry kontroverzního zásahu v příkopu (klíčový střet), věděl, že by byly armádou zcenzurovány, proto žádost ignoroval. Dokument se dle jeho slov snažil zobrazit hlavně změnu psychiky vojáků, což se zase tak nepodařilo. Loučíme se s nimi totiž ve scéně, kdy přistanou na letišti, není tedy prostor pro sledování následků. V první hodině se toho příliš neděje a nudě se nelze vyhnout. Ale vyčítejte režisérovi a kameramanovi (toť celý afghánský štáb), že na ně Talibánci nezaútočili víckrát. Nejlepší na dokumentu je konec, kdy se dozvíte, co mají vojáci v plánu dál. Většina se totiž do Afghánistánu v roce 2011 vrátí zpět – a to včetně vojáka, který na mě působil, že hrozně trpí. 70%
Tucker & Dale vs. obří fronta
S nadějí v srdci a úsměvem na tváři se spěšně vydáme do Thermalu s plánem, že vystojíme v pássařské frontě místo na parodii hororů Tucker & Dale vs. Zlo. Jediný pohled na nekonečně se linoucího hada je děsivý. Vidím kamaráda, jak stojí na slušném osmém místě. Zeptám se ho, jak dlouho čeká. Je 20.45, film začíná v 21.30. Čeká už dvě hodiny! Před ním stojí dokonce pássaři, kteří se nedostali na předcházející film. Zbytek lajny přejedu lítostivým pohledem, nevěřím totiž, že by se jich tam dostalo víc jak 15. (Stojí jich tam přes sto). K večeři si dám kukuřici a vracíme se na pokoj, abych dopsala deníček. Kolem půlnoci vyrážím na party, Blizzard dává přednost kvalitnímu spánku. Předražená mojita chutnají hořce, náladu mi ale vylepší už několikrát viděná 3D projekce na dům, v němž je klub Aeroport.
Den čtvrtý, 7.7.
Arktická zima
Když kolem čtvrté ranní utichají poslední opilci, dá se konečně dobře spát. Kolem osmé nás budí smějící se děti, které bydlí na patře. Potvrzujeme teorii, že pokojové dveře jsou opravdu papírové, slyšíme zcela jasně, co si kdo povídá. Po zoufalých snahách se ještě prospat kolem jedenácté konečně odcházíme, vyzvedneme lístky u pokladny Thermalu, pak jdeme do Puppu na ruské drama Alexeje Popogrebskeho, který je letos v hlavní porotě, jak prohlásí při úvodu. Drama z meteorologické stanice na severu Ruska je drsné. První hodina byla skvělá. Zkušený meteorolog Alexej se snaží vyjít s mladíkem, který se na místo vydal kvůli eseji na téma „Jak jsem dopadl tohle léto“. Nastává několik humorných situací, když se Alexej snaží zaučit zelenáče. Výborně se ve filmu zachází s hudbou. Když si mladý Paša pustí hudbu do sluchátek a běží po chladné nehostinné krajině, slyšíme písničku taky, utíkáme s ním. Když předává rutinní hlášení, dozví se, že Alexejova rodina měla nehodu. Zprávu se rozhodne prozatím zatajit. Pak se to ale celé pokazí a pomalé tempo filmu začne nudit. Paša začne být paranoidní, myslí si, že ho Alexej chce zabít, takže utíká pryč. Trochu mi to připomnělo Pláž. 60%
Italský režisér G.Diritti uvádí v Puppu rekonstrukci skutečné události, která se stala nedaleko Boloně roku 1944. Vojáci SS se dopustili aktu čirého násilí a postříleli stovky nevinných vesničanů. To, že za války byl hlad a chudoba, jsou fakta dost známá. První hodina tak neukazuje nic již dříve neviděného. Člověk, který přijde sleduje až příliš mnoho postav. Více se zaměřuje jen na traumatizovanou holčičku. Scéna masakru je natočena poměrně netradičně. Slyšíme jen výstřely rotačního kulometu a pak už jen hromadu mrtvých těl. Skvělá hudba zachraňuje film od vod průměrnosti. Emotivně to se mnou pohnulo, ale ze začátku jsem často sledovala hodinky. (To bylo ale úplně k ničemu, protože nemám digitálky se světlem)
Luxusní zážitek v nafukovacím kině Espace Orleans
Z Puppu si dáváme rychlý trysk do nafukováku. Přiběhneme vyčerpaní a hladoví. Fronta čekajících pássařů nás sjede zlým pohledem, neboť jsme jim právě ‘sebrali‘ dvě místa. Syrové dánské drama Submarino je tak drsné a kruté, že z toho šel často mráz po zádech. Můžeme být ještě rádi, že jsme neseděli na krajích. Klimatizace tam totiž fouká tak agresivně, že máte rázem pocit, jako kdybyste stáli u turbíny letadla. Jakmile se objeví první titulky, celé kino svorně narovná páteře, natáhne krky a zvedne brady. Ač sedím na okraji židle, protože ten je nejvýš, sotva vidím anglické titulky (české jsou pod nimi). Sezení připomíná soutěž o nejrovnější záda. Kluk, který sedí čtyři řady pode mnou, mi svou hlavou zakrývá téměř polovinu plátna, naštěstí si časem sesune do židle. I když scénář vrší tragické situace a dělalo mi problém se do filmu ponořit, nakonec jsem byla více než spokojená. Hlavní hrdinové – dva bratři (jeden má syna a je závislý na drogách, druhý právě vyšel z vězení) jsou zahráni tak dokonale, že přestávám vidět nedostatky. I chlapec má talent, až to místy děsí. Submarino se nevyhýbá snad ničemu. Je tu erotika, vražda, násilí, drogy, alkohol, vězení. Zkrátka drsné severské drama. Na konci (scéna v kostele) mi tečou slzy. 75%
Medaile
Tu bychom za dnešní hladovění zasluhovali. Ale jsme filmoví fanoušci a ne žádná ořezávátka. Hranolky pojmu jako oběd i večeři zároveň. Dávat si zmrzlinu v 9 večer, když už je docela zima a mám jen triko se sukní, se ukáže jako špatný nápad. Hořko-sladký rumunský film mě ale potěší. Zasměju se hodněkrát. Důchodce Ion obdrží Čestnou medaili za zásluhy ve válce a pátrá po tom, zač přesně to bylo. Film je zajímavý svou ironií, sarkasmem a reflexí postkomunistické společnosti. Troufám si tvrdit, že Medaile by v našich kinech jako jeden z mála festivalových film obstála. 70%. Těšíme se na pořádný spánek, nakonec se jen pohádáme. Nechápeme, jak je možné, že jsou dvě ráno a fáze pyžamo se ani trochu nepřiblížila.
Koho jsme potkali:
Den třetí, 6. 7.
V kině Čas se zastavil čas
Turecký Med. A máme tady kandidáta na nejhorší film festivalu. Blizzard ho vybral na základě kladných ohlasů na Imdb.com, film taky získal Zlatého medvěda na festivalu v Berlíně. Med to tedy rozhodně nebyl, spíše pokálené sirečky. Med posunul pojem vyprázdněná narace do další kategorie – a to už je tedy něco. Tak koncentrované nic a prázdno není snad ani ve vakuu. Film začíná nadmíru akčně, když muž leze na strom pro medové plástve a málem spadne na zem. Tím se ovšem snímek očividně zcela vyčerpal, poté prodělal těžké nemoci a na konci bezmocně natáhnul bačkory. Abych byla spravedlivá, musím zmínit chatrnou dějovou linii. Malý chlapec má problémy se čtením ve škole, včely zmizí vesnice, tak se otec vydává dál. Manou z nebes byly asi 4 miniaturní vtipy (ať žije ten chlapec!), které podle mě vznikly zcela náhodou, přesto jsem za ně byla vděčná. Kamera se neopájela ani přírodními sceneriemi, ani detailními záběry na postavy, stala se jen apatickým pozorovatelem. Příklad: Chlapec jde ze školy, střih, je doma, střih, večeří, střih, zhasíná, střih. Snídá, střih, odchází, střih, čte, střih, běží domu bahnem, střih, stojí před domem střih, uslyší novinku, střih, běží pryč, střih, tma, střih, větší tma, střih, je pod stromem, závěrečná stmívačka. A doufám, že za to mladý herec dostal aspoň slušně zaplaceno, hrál dobře. Ještě bych pochválila ty včeličky a pokárala pána vedle mě, kterému neustále kručelo v břiše. 20%
Čeká nás už jen jeden film, volné odpoledne využívám k aktualizaci deníku a k nákupu jídla. Čas letí ve Varech neuvěřitelně rychle, takže než mi uschnout vlasy (na fén opravdu nebylo místo), jdeme na animovaného Iluzionistu. Režisér S. Chomet natočil už Trio z Belleville, takže teoreticky je nač se těšit. Film je to nápaditý, rozverný. Místy působí depresivně a melancholicky. Starý francouzský kouzelník se živí vystupováním ve skotských hospodách, kde se seznámí s mladou dívkou (fanynkou), se kterou se poté vydává dál. Příběh je poměrně chatrný, a ač je animace pro oko zajímavá, na nadprůměr to nestačí. Film je de facto bez dialogů, postavy nesrozumitelně brblají, sem tam něco zachytíte, to ale není podstatné. Slova ustupují mimice a gestikulaci. Kouzelník dívce kupuje hezké oblečení, ona mu vaří, každý mluví jiným jazykem, a přesto se nějak dorozumí. Netradiční animace, kdy leckdy není zachována proporcionalita postav a objektů je osvěžující, hudba je zejména v posledních minutách filmu skvělá. Pobaví vystoupení metrosexuální skupiny nebo šílený Skot. Vyplatí se zůstat do konce titulků, je tam totiž další scéna se Skotem (v kiltu samozřejmě). Iluzionista měl chudou pointu, končí otevřeně a celkově je dost nevyrovnaný, takže 60%.
Koho jsme potkali:
David Nykla, alias doktora Zelenku ze Stargate Atlantis! Většinu z vás by asi neopanovalo takové nadšení jako mě, ale vzhledem k tomu, že jsem letos oželela návštěvu Festivalu fantazie, kde měl být Nykl host, je pro mě toto setkání slušnou útěchou. Lejla se nás drží jako pověstný exkrement košile, opět na ni narazíme, tentokrát sedí na balkoně v divadle. (Očividně obětovala 65 Kč za lístek).
Den druhý, pondělí 5.7.
Špatný start
Blizard ráno hrdinně vyráží na pokladnu zajistit 3 lístky na úterý, dva jsme úspěšně rezervovali přes net. Úterý mělo být jediným dnem, kdy jsme měli vidět 5 filmů. Bohužel se vrátil z prázdnou, takže zvažujeme, že se z nás stanou kempoví passáři, jako ti před divadlem. Když vám nevyjde SMS rezervace, můžete si lístek koupit na pokladně, když ani to, je zde pokladna, kde jsou uvolněny zbylé lístky 15 minut předem. Pak už zbývá ona poslední možnost, jít si stoupnout před kino a doufat. Někteří takto přežívají celý festival, aniž by utrácely za lístky. Varianta je to sice ekonomicky výhodná, ale jistota, že se dostanete dovnitř, tak velká není. Pokud tam ovšem nestojíte už dvě hodiny před projekcí.
![vary_law1[1]](https://www.moviescreen.cz/wp-content/uploads/vary_law11.jpg)
/uVarené slovo Adama Fialy
Ve Varech si už odbyla svou účast i mediálně nejzářivější hvězda festivalu. Pro fanoušky, kteří na festival nejeli, je to možná nejdůležitější událost festivalu, i díky velkému zájmu novinářů, ale většina lidí čekající na lístky o něj ani nezavadila nosem. Uvidíme, jestli i naše redaktorka měla štěstí. Jude Law totiž je hlavně herec, takže je vidět na rozdíl od režiséra Crazy Heart, jehož jméno většina ani nezná, nebo střihačky Thelmy Schoonmakerové, spolupracovnice Martina Scorseseho. Nic to ale nemění na tom, že je v rámci své generace Jude Law znamenitým hercem, jehož anglickou noblesu jsme mohli obdivovat v Sherlocku Holmesovi a herecký um v dílech Anthonyho Minghelly. V pondělí večer převzal Cenu Prezidenta festivalu a z Varů nejspíš brzy odfrčí.
Oficiální video zde./
Ve 13 hodin nám začíná první film – minimalistický a poetický film Alamar, tentokrát mexické provenience. Ač se ve filmu téměř nic neděje (otec loví se synem ryby), je nač se dívat. Ať už to jsou vlny moře nebo korálový útes, u kterého otec loví. Dialogů je málo, což film vyvažuje originálním humorem. Chlapcovy poznámky jsou kouzelné, plus tam byl ten skvělý krokodýl. Ale celkově to žádný zázrak není, proto 55%. (Blizzard: „Schválně kolik rodičů by nechalo své děti koupat pár metrů od krokodýla a ještě tím paradoxně pobavit diváky.“)
V 17 hodin v městském divadle německý režisér s delegací z filmu představí své drama Albánec, které soutěží v sekci Na Východ od Západu. Film nabízí pohled na tíživou situaci albánských imigrantů. Konkrétně sleduje mladého horala, který bez znalosti jazyka a zvyklostí jede pracovat načerno v Berlíně, aby vydělal částku, která by uspokojila rodinu nevěsty. Z filmu je cítit sociálněkritický pohled. Hledí kriticky jak na nepoctivost Němců, tak i konzervativizmus Albánců. Hlavní postava je zahrána velmi realisticky, ovšem časem vás prostě přestává zajímat, co se Arbenovi stane dál. Tíživá situace mladíka pohlcuje stále víc a víc, scénář vrší nepříjemné situace, které ve výsledku příběh příliš zahlcují. Místy dorazila nuda. 60%
Do třetice o dobrý film více?
Francouzské drama Lurdy je ve Varech mnohými nadšeně očekáváno, o čemž mě přesvědčí mega dlouhá fronta pássařů. Po výborném loňském filmu s náboženskými tématem (Camino) se těším, že jsem narazila na něco podobného a (nejen) při závěrečných titulcích opět vytáhnu kapesník. Film nás zavádí na slavné poutní místo ve Francii, kde se událo několik zázraků. Skupina poutníků je zde v péči sester a dobrovolníků. Vydává se na poutní místa a více či méně věří v nějaký zázrak. Na vozíček odkázaná Christiane se netváří příliš nadšeně, její mladá pečovatelka ji navíc často opouští, aby flirtovala s místním dobrovolníkem, o které postižená také stojí. První hodina filmu je dost pozvolná, tak trochu už na ten zázrak čekáte, ale pořád se nic neděje. Když nastane klíčový zvrat, odehraje se v minimalistickém duchu, bez vášní a emocí. Několik scén je silnějších než ta zvratová. Je to například přeplněný kostel věřících, kterým žehná kněz s hostií v zlaté monstranci. Hostie je tvarem i velikostí tak podobná karlovarské oplatce, že zaregistruji několik posměšných úšklebků. Lurdy jsou zajímavé v tom, že mají humor ve scénách, kde byste ho absolutně nečekali. Např. kněz vypráví vtip při karetní partičce, jehož pointou je, že Panna Marie nikdy v Lurdách nebyla. Zdrojem humoru je i stará paní, která Christiane vozí, jen aby mohl předbíhat ve frontě nebo být na lepším místě v kostele. Film nenahlíží na věc se slepou nábožnou úctou, ani s agresivním ateismem. Chorál Ave Marie sejmul snad všechny. Jestli zázraku ostatní uvěřili, nevím, v tomto ohledu je film otevřený různým interpretacím. Scénář mohl více přitlačit na rovinu konfliktů, ukázat detailněji zoufalství postižených, to je jen lehce naťuknuto při zpovědi. Lurdy mají dost dlouhých záběrů, statickou kameru. Vůbec mi ale nevadilo sledovat třeba 20 vteřin, jak sedí Christiane na lavičce v kostele. Pokud se do filmu ponoříte a nebudete ho odmítat s předsudky, budete na tom podobně jako já. Závěrečná disko pecka Felicita při rozlučkové party poutníků má neuvěřitelně hořko-sladký účinek. Spirituální bomba to není, ale bombička určitě. 80%
Ani nestihnu dožvýkat rohlík s eidamem a už pelášíme na čadské drama. Pekelné vedro už pominulo, jupí! Křičící muž je o vztahu muže a syna, který se už od začátku filmu vyvíjí špatně. Otec je vyhozen z práce kvůli synovi, což nese těžce, protože plavčíka dělal celý život. V zemi řádí rebelové, syn je odveden do armády. Při tiché závěrečné scéně, kdy syn umírá a otec ho pohřbí do řeky (stejně to neuvidíte, takže spoilerovat můžu:), si pán vedle mě docela nahlas uprdne. Snažím se zadržet smích a chovat se náležitě pietně. Jenže pomalé záběry, líné tempo a nedramatický scénář mě tak ukolébaly, že jsem toto zpestření uvítala. Kvůli tomuhle jsem propásla Judea Lawa, který přijel do Pupu a před hotelem rozdával pár autogramů? Sakra! 50% (Blizzard: „Jeho vnitřní křik byl sice hodně silný, ale pár mikrospánků mě neminulo.“)
Koho jsme potkali
Nafintěnou N. Štíbrovou. A Lejlla se chtěla bez lístku dostat na Křičícího muže, byla odkázána do patřičných mezí. Chudou bilanci zlepšili další dva spolužáci.
Den první, neděle 4.7.
Mokré Vary (ale z deště výjimečně ne)
Cesta busem uběhla nad očekávání rychle, otravné byly ale čtyři Italky před námi, které se neuvěřitelně roztahovaly a jejich tašky byly snad všude. Zastavili jsme se v Thermalu pro naše internetové rezervace a pokladní zcela udiveně protáhla obličej, když zjistila, že jich máme 20. S rezervačním systémem byly totiž velké potíže a spoustě lidem se ani nepodařilo přihlásit. Po cestě na penzion, kdy jsme s Blizardem vypotili několik litrů, a po sprše, o níž nastal lítý boj, jsme šli hledat doporučovanou restauraci U Tomáše. Našli jsme ji pozdě, takže jsme skončili u žlutého klauna na hranolkách.
Náš první festivalovský (15.30, Thermal) byl dokument španělského režiséra o Garbovi. Španělský Špion Garbo byl za druhé světové války nejlepším špionem, který vlastně nikdy nebyl špion. Byl nejlepším dvojitým agentem, který nikdy nebyl dvojitým agentem (Třetí říše, Británie). Vymyslel si desítky falešných agentů pod sebou a dodával nacistům vymyšlené informace. Němci mu všechno zbaštili a dokonce i to, že vylodění v Normandii má pouze odkládat pozornost. A proto také poslali většinu svých divizí na jiné místo, které jim (nejen) Garbo nabulíkoval. Film se skládá se záběrů černobílých amerických filmů s válečnou tématikou z druhé světové a z vyprávění historiků, ex tajné agentky a psychologa. Ač je film někdy až příliš rozvláčný, osoba Garba je natolik zajímavá a vynalézavá, že místy jsem se hodně nasmála. Garbo totiž jako jediný na světě dostal vyznamenání jak od Němců, tak Britů. Následovala debata, při níž mě zaujal režisérův entuziastický přístup. 5 let shromažďoval materiály a celý rok stříhal. Mimochodem se chystá DVD, které bude mít 5 hodin bonusů. Vzhledem k tomu, že vzniklo 700 hodin materiálu, je to jen slabá náplast. 70%
Druhý film a zběsilý běh do městského divadla
Běžíme, jako kdyby nás honili policajti. Před divadlem je obrovská fronta písařů (návštěvníci, kteří mají šanci se dostat zadarmo na volná místa. 5 minut před začátkem filmu vám totiž propadá lístek) a tlačí se dovnitř. Litujeme, že jsme se sprchovali, bylo to zbytečné.
Dánské drama z vězeňského prostředí R příliš nenadchlo. Anotace láká na to, že pokud se vám líbil Prorok, tak R nezklame. Příběh je sice ucelenější a přehlednější, ale chladnost a odstup s jakými je vyprávěn, z vás učiní jakéhosi pozorovatele zvenčí, kterému je osud vězňů volný. 60 %
Foto: KVIFF/redakce
