Britská chlouba Carol Reed natočil Třetího muže před víc jak šedesáti lety. Uhrančivá práce s černobílou kamerou, poutající příběh i skvělí herci. Jasná výhra, když vás současná produkce neoslovuje a The Artist vám jako černobílý film byl málo. V Třetím muži se kloubí několik šťastných rozhodnutí a vlivů.
Scénář Třetího muže obstaral Graham Greene, který se v té době nacházel ve středu svého autorského růstu. Za sebou měl spolupráci s Fritzem Langem na jiném filmu noir Ministerstvo strachu a uvedení knihy Tichý Američan ho teprve čekalo. I díky jeho skvělé práci zůstává Třetí muž po více než šedesáti letech výjimečným kouskem filmu, v němž se kloubí detektivní pátrání po tajemném třetím muži, nenaplněná romantika i politicky laděné odhalování systému v poválečně rozčtvrceném městě Rakouska.
Ve Vídni se objevuje brakový literát Holly Martins, aby se zúčastnil pohřbu starého přítele Harryho Limea. Seznamuje se s jeho přítelkyní Annou Schmidt a společně odhalují nejasnosti Harryho úmrtí, kterého srazilo auto. Z místa nehody měli jeho tělo nést dva muži. Když se dozví o třetím, nedá mu to, aby nezjistil jeho identitu. Navíc na něj tlačí místní vojenská policie, jejíž velitel mu odhaluje temnou stránku Harryho života. Holly se dostává do nepříjemné situace, kdy se musí rozhodovat mezi loajalitou k příteli a tím, jestli mu to brání v tom dopadnout ho jako zločince a dát průchod své lásce k Anně. Zásluhou Greena detektivní pátrání odsýpá, dialogy naplňují postavy životem, motivacemi i osobností. Protože se navíc film výrazně pojí s realitou, jsou nadnesené otázky o to palčivější a rozhodování postav o to poutavější. Krom toho se filmu nedaří stárnout a jeho srozumitelný děj by měl zaujmout i ty, kteří se běžně děsí všeho uměleckého, černobílého nebo starého. Carol Reed zkrátka věděl, jak to vzít za správný konec a vybudovat film, o jehož závěru si nemůžete být jistí, zvlášť když postavy vtáhnou do děje i své vlastní emoce a zájmy.
Snímek se řadí k žánru noir, který se pěstoval převážně na americkém kontinentu, a tak je jeho transport na britské ostrovy svým způsobem svěží, protože je možné využít klasické postupy v odlišné optice a s nezastřeným pohledem. Zásluhu na tom má Oscarem oceněná kamera Roberta Kraskera, jejíž schopnost variovat černé stíny a tajemné bledé postavy skrývající se v milosrdné černi vytváří pnutí, které je podpořeno dvěma věcmi – netradičním hudebním doprovodem v podobě citery a volbou prostoru.
Příběh nás zavádí do válkou zničené Vídně, jejíž nadzemní prostor tvoří sousedské bytí architektonických skvostů a rozbombardovaných sutin. Film tak využívá autenticitu prostoru, souhru příběhu a skutečnosti a stává se nenahraditelným i jako dokumentární záznam Vídně koncem čtyřicátých let. V podzemí pak autoři nalezli fascinující prostor kanalizačního labyrintu, který je vhodným útočištěm uprchlých zločinců, kamerové extravagance i závěrečného vyústění díla, které si dovolí akčně laděnou pasáž honu, jež je dynamická i stylová, i když doba akčních blockbusterů je ještě desítky let vzdálená.
Přidanou hodnotu získá i ten, který se na film podívá bez větší míry znalostí. Odhalení třetího muže totiž není až tak zásadní pro celý koncept a obdivuhodné filmařské řemeslo, ale pracuje tak i s překvapením a velkou hereckou hvězdou, které zážitek prohloubí. Třetí muž není druhořadý film, naopak měl prvotřídní péči a dodnes se tak o něm po právu mluví jako o jednom z nejlepších britských filmů.
